Vybrané článkyz týdeníku The Economist
Putin posadil Perský záliv na koně. Co všechno nakoupí za nečekaný příval petrodolarů?
Energetická krize a geopolitika mění tvář Perského zálivu. Bude bohatší, mocnější a nestabilnější.
Zhruba za sedm týdnů se začne do Kataru sjíždět na milion fotbalových fanoušků, aby zhlédli mistrovství světa. Řada z nich přicestuje přes sousední města, jako jsou Dubaj nebo Abú Dhabí. Přijedou do Perského zálivu zasypaného 3,5 bilionu energodolarů, které jim jako pozornost přes válku na Ukrajině přihrál Vladimir Putin.
Západní politici řeší doma krizi rostoucích životních nákladů a nezbývá jim než se znovu dvořit královským rodinám, jež stojí v čele petroekonomik. Německý kancléř Olaf Scholz se chystá do Zálivu na návštěvu tento týden a v červenci si americký prezident Joe Biden plácnul s Muhammadem bin Salmánem, faktickým vládcem Saúdské Arábie, země, jež dostala kvůli porušování základních lidských práv cejch vyděděnce.
Nejnovější boom ropy a plynu doprovází podstatně hlubší trendy: přenastavení globálních toků energie v reakci na západní sankce a klimatickou změnu a proměna geopolitických spojenectví na Blízkém východě, jenž se adaptuje na multipolární svět, v němž Amerika přestane být garantem bezpečnosti. Výsledkem je zbrusu nový Perský záliv, který bude v nadcházejících desetiletích předurčen k tomu, aby zůstal klíčovým globálním hráčem. Zda bude také zdrojem stability, není však zatím ani trochu jisté.
Dvě strašné dekády
Perský záliv patří do oblasti, která má za sebou strašlivých dvacet let. Války a povstání připravily na Blízkém východě o život násilným způsobem milion lidí a podíl oblasti na světovém HDP klesl ze čtyř procent v roce 2012 na tři procenta. Amerika po debaklech v Iráku a Afghánistánu razantně omezila svou vojenskou přítomnost a zanechala své někdejší spojence včetně zálivových států v bezpečnostním vakuu, které vyplňuje Írán a jeho přívrženci.
Tři motory Perského zálivu – Katar, Saúdská Arábie a Spojené arabské emiráty (SAE) – jsou autokraciemi, které se potýkají s dlouhodobým poklesem světové poptávky po fosilních palivech a zároveň s čím dál menším množstvím srážek a rostoucími teplotami v důsledku klimatické změny.
Není to zrovna veselý výchozí bod, ale do hry vstoupily dvě nové síly. Jednou jsou změny na trzích s energiemi. Při stávajících cenách by šestice zálivových států – již zmíněnou trojici doplňují Bahrajn, Kuvajt a Omán – mohla v následujících pěti letech vydělat 3,5 bilionu dolarů. Sankce, které Západ uvalil na Rusko, zcela mění globální energetické toky. Zatímco ruská produkce míří na východ, ze Zálivu se stává největší dodavatel Západu.
V reakci na napjatou situaci na energetických trzích zvyšují Saúdská Arábie a SAE kapitálové investice do ropy s dlouhodobým cílem stát se tím, kdo v branži jako poslední zhasne, protože mají nejnižší náklady a nejméně znečišťující metodu těžby. Společně chtějí ve střednědobém horizontu zvýšit produkci z loňských třinácti milionů barelů denně na šestnáct milionů barelů. Jejich podíl na trhu poroste s tím, jak vlády po celém světě snižují emise a globální poptávka po ropě klesá.
Katar v příštích letech rozšíří svůj projekt Severního pole a ve zkapalněném zemním plynu (LNG) se stane tím, čím je Tchaj-wan ve světě čipů: jeho roční plánovaná produkce má dosáhnout 33 procent veškerého LNG obchodovaného v roce 2021 po celém světě. Z pohledu Kataru nemohlo být načasování doprostřed globálního nedostatku plynu lepší.
Přeskupení sil
Zatímco poptávka po energiích přináší do Perského zálivu bohatství – a komplikuje stabilizaci světového klimatu –, dochází také k zásadnímu přeskupení sil na Blízkém východě. Írán si v posledních deseti letech vybudoval sféru vlivu v severním pásu, do něhož spadá Irák, Libanon a Sýrie. V reakci na tento krok se čím dál intenzivněji sbližují státy Perského zálivu, Egypt a Izrael. Situace se odráží v „Abrahámovských dohodách“, které podepsal Izrael se dvěma arabskými státy v roce 2020 a které pomáhají normalizovat vztahy v regionu.
Rodící se uskupení se částečně zabývá vývojem společné obrany proti íránským dronům a raketám pravděpodobně s využitím izraelské technologie. Sází však také na to, že obchod může těmto zemím v oblasti s mizivými přeshraničními vazbami výrazně ekonomicky prospět. Už teď uskutečnili Izraelci do SAE přes půl milionu cest a Perský záliv investoval letos v Egyptě 22 miliard dolarů.
K Abrahámovským dohodám se možná jednou připojí i Saúdská Arábie a Jordánsko, obzvláště pokud Izrael zapojí i Palestince. Tento blok bude také doufat, že se mu podaří posílit vazby se zbytkem světa. V únoru podepsaly SAE obchodní dohodu s Indií. Zatímco Londýn a Hongkong jakožto finanční centra stagnují, Dubaj usiluje o postavení posledního místa, kde můžete obchodovat skutečně s kýmkoli.
Jasně z toho vyplývá, že Perský záliv s největší pravděpodobností zůstane v nadcházejících desetiletích ve světových záležitostech stejně důležitým, jako byl ve 20. století, ačkoli někteří američtí stratégové doufali, že jeho význam postupně upadne. Co se ropy a plynu týče, jeho podíl na evropském importu by se mohl z dnešních necelých deseti procent zvýšit na více než dvacet. Hospodářská síla zálivových států na Blízkém východě je nejvyšší od roku 1981 – tvoří šedesát procent HDP a ještě poroste.
V současnosti má Záliv přes tři biliony dolarů v rezervách a suverénních fondech a tato suma s nejvyšší pravděpodobností ještě poroste, což povede k dalším investicím v zahraničí, jako je například podíl Kataru v Porsche, které má tento týden vstoupit na burzu. Na poli diplomacie se dá očekávat, že se bude Záliv více angažovat za hranicemi bezprostředního regionu: SAE už nyní platí za vlivnou sílu po celém regionu Afrického rohu.
Závody ve zbrojení
Jednu věc však nová éra možná nepřinese – stabilitu, neboť stejné síly, které stojí za příležitostmi, zároveň vytvářejí nestabilitu. Snaha o bezpečnostní uspořádání, jež by se méně spoléhalo na Ameriku, by se mohla hrubě nevyplatit. Íránská agrese by mohla vést k regionálním závodům ve zbrojení poháněným energetickými příjmy, docela jako když ropný boom v sedmdesátých letech minulého století vyvolal explozivní růst vojenských výdajů.
Pokud Írán získá jadernou zbraň, budou o ni země jako Saúdská Arábie a Turecko usilovat také. Závěrečné dějství éry fosilních paliv by ještě mohlo vtáhnout Čínu a Indii hlouběji do regionu.
Největší potenciální zdroj nestability však mají zálivové státy doma. Všechny se nyní snaží sledovat bláznivou ekonomickou trajektorii. Příštích zhruba dvacet let chtějí rozšiřovat těžbu fosilních paliv a pak ji v roce 2045 prudce osekat. Teoreticky by to mohlo fungovat: současné obrovské příjmy by se musely obratem reinvestovat do hi-tech ekonomiky založené na obnovitelných zdrojích energie, vodíku a desalinizačních systémech, jež jsou dostatečně dynamické, aby dokázaly vytvořit miliony pracovních míst pro spousty mladých lidí.
V praxi se jedná o monumentální úkol. A i kdyby to zafungovalo, klimatické cíle Pařížské dohody by se nedaly ani omylem splnit.
Zálivoví autokraté věří, že v dlouhodobém horizontu dokážou tu změnu zvládnout. Současně však mají sklony k utlačování obyvatel, klientelismu a zbytečným bombastickým projektům. Dnes se rodí nový Perský záliv, v jednom však zůstává úplně stejný. Pořád bude nestabilní a zbytek světa ho nebude moct přehlížet.
© 2022 The Economist Newspaper Limited
All rights reserved. Publikováno na základě licence s The Economist, přeloženo týdeníkem Hrot.
Originální článek v angličtině najdete na www.economist.com.
