Základní nepodmíněný příjem právě teď?

Kdy je lepší čas pro seriózní debatu na téma nepodmíněného příjmu než zrovna teď, když řešíme, jak se vymotat s co nejmenšími šrámy z koronavirem způsobené ekonomické krize?

Od dob finanční krize se zavedení základního nepodmíněného příjmu, bez ohledu na formální pracovní aktivitu, stalo jednou z programových trvalek a odznaků příslušnosti k moderní levici. Sama myšlenka je přitom stará stovky let, a zdaleka není jenom doménou levice. Z toho by Miltona Friedmana opravdu nikdo nepodezíral. On přitom minimální nepodmíněný příjem - ovšem ve formě negativní příjmové daně - obhajoval už v roce 1962 ve své slavné knížce Kapitalismus a svoboda.

Také praktické příklady už mají pomalu šediny: Alaska Permanent Fund, distribuující mezi aljašské rezidenty poplatky z těžby ropy, byl založen už v roce 1976, a „ropnou dividendu“ vyplácel od roku 1982. 

Velký impulz přišel spolu s obavami z toho, co udělá se zaměstnaností masivní užití robotů a umělé inteligence. Třeba Elon Musk i Mark Zuckerberg se svého času vyjádřili pro.

Kromě plošného zavedení opatření v Íránu, kde nahradili příjmově netestovanou finanční dávkou velmi nákladný a neefektivní systém dotací spotřebitelských cen pohonných hmot, elektřiny, topení a základních potravin (obdoba dotací k cenám a negativních daní z obratu v někdejším socialistickém Československu), jde buď o programy vázané na podmínku, nebo maloplošné experimenty.

Velmi vysoko je hodnocen velký program Bolsa Familia v Brazílii, zavedený za levicové vlády Luize Inácia „Luly“ da Silvy, kde je výplata vázána nikoli na podmínku pracovní aktivity (třeba ve formě účasti na veřejných prací „workfare“), ale na docházku dětí do školy – pokrývá ovšem desítky milionů lidí. Podobný program má i Mexiko, a zajímavý experiment s čistými transfery hotovosti (necelých dvacet korun denně) běží ve východoafrické Keni.

Dnes je v podstatě kumšt najít ekonoma, který by nesouhlasil s tím, že než udržovat drahé a strašně neefektivní dotované ceny, je mnohem účinnější a levnější vyplácet dávky ve finanční, nikoli nezbytně hotovostní podobě (běžně jde o elektronické peníze). Vždyť dotované ceny končí tím, že chleba zadarmo či skoro zadarmo slouží jako krmivo pro domácí zvířata (protože maloobchodní ceny vyjdou levněji než krmivo).

Nedá se říct, že by přiměřeně pojaté dávky ovlivňovaly nabídku práce, ale jsou účinné v potírání absolutní chudoby. Za předpokladu, že se dotační programy všeho druhu podaří nahradit jednou dávkou. Právě to je ale v reálné politice hrozně obtížné. Doporučuji k přečtení tento velmi vysvětlující diskusní příspěvek z Indie.

Ve vyspělých zemích není problém o nic jednodušší, i když daňová kvóta je několikanásobně vyšší než v Indii. I konstrukce negativní příjmové daně založená na „postupně vyhasínající“ nepodmíněné složce příjmu vyjde draho, zejména když jiné dávky z velmi podobných politických důvodů jako v Indii neodbouráte.

Jenomže kdy je lepší čas pro seriózní debatu na toto téma než zrovna teď, když přemýšlíme o tom, jak se vymotat s co nejmenšími šrámy z koronavirem způsobené ekonomické krize? Různé podpory a kompenzační schémata se množí, přičemž přehlednost se dávno vytratila. Některé lze kombinovat, jiné nikoli a jejich výše je zdůvodnitelná také obtížně.

Pro začátek bude dobré sledovat Richarda Sulíka, místopředsedu nové slovenské vlády a ministra hospodářství, a osvěžit si, co na toto téma napsal.

Týdeník hrot

  • Budoucnost robotických šílenců
  • Stát jako hoteliér
Objednat nyní