Vybrané články
z týdeníku The Economist

Zajdeme (ještě někdy) do klubu?

Bary a noční kluby zkoušejí všechno možné, aby přečkaly pandemii.

Zajdeme (ještě někdy) do klubu?
ilustrační foto | Profimedia.cz

V normálních časech je extrémně obtížné prodrat se přes vyhazovače do Berghainu, známého techno nočního klubu ve východním Berlíně. Loni v září však podnik otevřel dveře dokořán: Dovnitř mohl každý, ovšem ne tančit, ale prohlédnout si práce 115 berlínských umělců. Organizátoři se usilovně snažili oživit klubovou auru exkluzivity. U vchodu si všichni návštěvníci museli nechat přelepit objektivy foťáků na mobilech. Také ochranka se po několika měsících nucené dovolené chovala autenticky mrzutě. Návštěvníci se museli obejít i bez tak základních a užitečných věcí, jako jsou cedulky s názvy a příběhem děl.

Motivace podniku byla prostá. Jako noční klub musel Berghain kvůli opatřením proti šíření covidu-19 zavřít. Ale jako galerie mohl zase otevřít (i když v listopadu musel i tak ukončit provoz). A není to jediný noční klub, který našel inovativní cestu, jak v pandemii přežít. KitKatClub, jeden z místních fetišistických podniků, pronajímá své venkovní prostory firmě, která nabízí testy na covid.

Noční kluby za pandemie trpí stejně jako restaurace, kina a hotely. SARS-Cov-2, tedy virus, který způsobuje nemoc covid-19, se ve špatně větraných prostorách rychle šíří, zvlášť když jsou tam lidé namačkaní a ztěžka oddechují – jako na tanečním parketu.

Horečka sobotní noci

Noční kluby platily za mimořádně silný zdroj šíření nákazy už předtím, než začaly vlády zavírat podniky v pohostinství. V květnu žádala jihokorejská vláda jejich uzavření na měsíc, když vysledovala několik případů do soulských gay klubů. Ovšem ani tam, kde úřady otevření klubů povolily, nebylo jednoduché vymyslet, jak fungování klubů zajistit. Ale zatímco provozovat venkovní restaurace, kina či divadla dává jakžtakž smysl i při poloviční kapacitě, sociální distancování v klubech smysl nedává.

Všechny podniky v pohostinství a sociálních službách stojí kvůli covidu-19 před dvěma otázkami. Zaprvé, zda dokážou přežít tak dlouho, až se svět začne vracet k jakémusi normálu. A zadruhé, jestli se ona normálnost bude týkat i jich. V případě restaurací to může znamenat přejít na prodej jídla s sebou a přežít, dokud nebudou zase moci ožít. Kinům se těsně před úderem pandemie vedlo mimořádně dobře, takže mohou doufat, že se lidé po skončení tvrdých restriktivních opatření do sálů houfně vrátí.

V případě klubů jsou trendy různé. V bohatých zemích by mohla pandemie brzy skončit – ale obyvatelstvo stárne a kluby už před krizí skomíraly. V chudých státech se noční kluby těšily před pandemií lepšímu zdraví. Ale návrat do normálu může zase trvat mnohem déle. Afrika se možná dočká stádní imunity až někdy v roce 2024. Pokud mají taneční parkety zažít opakování „bouřlivých 20. let“, musejí kluby všude na světě inovovat.

Mizející scéna

V bohatých zemích chodí do klubů čím dál méně lidí, protože je tam větší konkurence, lidé ve větší míře používají online seznamky, přibývá abstinentů – a především populace stárne. Za deset let před pandemií se podle analytické společnosti IBISWorld počet nočních klubů v Británii snížil o 21 procent a v Americe i Německu o 10 procent. Jejich úbytek byl obzvlášť výrazný ve velkých městech – Londýn za posledních deset let přišel zhruba o polovinu nočních klubů. Vznikaly samozřejmě nové, ale zdaleka nemohly vykompenzovat zavření těch starých. Vzrostly nájmy a návštěvníků ubylo. V Británii se také na klubech podepsala změna otvírací doby hospod a barů z roku 2005, která jim umožnila mít otevřeno po jedenácté večer – což kluby připravilo o pravidelný přísun pozdně nočních zákazníků. V roce 2006 také prodloužila zavíračky hospod většina německých spolkových zemí. Do toho v bohatých zemích mladí lidé méně pijí alkohol. A s potenciálními partnery se už poznávají spíš přes mobilní aplikace než opření o bar. Podle nedávného průzkumu potkalo v baru svého budoucího partnera jen pět procent britských dvacátníků – oproti 20 procentům dnešních padesátníků. A jelikož nám sociální média umožňují být s přáteli prakticky neustále v kontaktu, ztrácí takový páteční tah kouzlo.

Způsob, jakým na situaci reagovaly některé kluby, problém ještě zhoršil. Ve snaze vykompenzovat si menší návštěvnost mnohé zvýšily ceny vstupenek a pití, což jejich oblibu ještě zmenšilo. A pokud jde o hudbu, jen s potížemi se jim daří držet krok s dobou. Lidé si poslední dobou potrpí na personalizované playlisty, takže sestavit set melodií pro stovky návštěvníků na parketu je čím dál obtížnější.

Kluby nebudou moci začít normálně fungovat, dokud se většina lidí nenaočkuje. Ty, které se zaměřují na nepočetné, ale o to nadšenější publikum a které dokážou přilákat mezinárodní hvězdy, mohou očekávat žně, až se natěšení tanečníci po měsících v karanténě nahrnou do ulic. Ale průměrnému nočnímu klubu s utahanou sadou písniček a předraženým pitím nebude návrat ke stavu před pandemií stačit.

O dům dál

Vzhledem ke stárnutí západní populace se ohnisko klubové scény přesunulo do velkých měst v rozvojovém světě, kde je věkový průměr nižší, procento obyvatel s disponibilním příjmem před pandemií soustavně rostlo a pravidla pro provoz takových zařízení byla méně striktní – nebo alespoň méně striktně vymáhaná. Města jako Nairobi dnes patří k pravidelným zastávkám největších světových dýdžejů. Jako se v 90. letech všichni milovníci mejdanů stahovali do Berlína, nyní létají do São Paula a Marrákeše.

Noční zábava se slavnými dýdžeji lákala lidi z celé Brazílie i okolních zemí do Campinas, třetího největšího města ve státě São Paulo. LGBT noc v klubu Caos, který vyrostl v jednom z místních průmyslových areálů, patří k největším akcím svého druhu v převážně konzervativní oblasti. V Nairobi vznikaly nové kluby úměrně tomu, jak rostl počet mladých lidí s trochou peněz na utrácení. Na každém druhém rohu tam dnes stojí nový obytný dům nebo kancelářský komplex a na každý z nich připadá jeden noční klub, říká Jeannette Musembiová z organizace Bars Kenya.

Na rozdíl od svých protějšků ve vyspělém světě nemusely kluby z nařízení vlád svých zemí obvykle zavřít – i když byly nuceny zavést některá dodatečná opatření, jako sociální distancování a měření teploty účastníkům. Caos dnes funguje na 20 procent kapacity a u jednoho stolu smí sedět naráz maximálně šest lidí s nasazenými rouškami. Před úderem pandemie generoval klub solidní zisk, přestože otvíral jenom třikrát čtyřikrát do měsíce. V dnešní době musí mít otevřeno pět dní v týdnu, aby se udržel alespoň nad vodou.

Zákaz nočního vycházení nutí keňské noční kluby zavírat v deset hodin večer. Aby vůbec přežily, mnohé otevírají už přes den – atmosféra sice za moc nestojí a taneční parkety jsou převážně prázdné, kluby tak ale aspoň něco vydělají. Do zpěvu jim však opravdu není. Bez jakékoli vládní pomoci musely mnoho zaměstnanců poslat na nucenou dovolenou. „Na zábavu nezbývají v podstatě žádné peníze a většina lidí raději pije doma a vyhýbá se policii,“ říká Musembiová.

Soustavný zdroj příjmů přijde v čase ekonomické krize vhod. Ale souvisí s velkým důvodem, proč bude pandemie v rozvojovém světě trvat déle: Tamní vlády jsou méně ochotné a schopné s ní něco dělat. V Brazílii se například z Manausu v severní části země rychle šíří nová, nakažlivější varianta viru, ale populistický prezident Jair Bolsonaro odmítal uzávěry a vtipkoval, že vakcíny proti covidu-19 by mohly z lidí udělat krokodýly nebo vousaté paní.

A i když se nočním klubům v rozvojových zemích podaří přečkat dlouhou covidovou éru, budou vystaveny stejným tlakům, jakým nyní čelí jejich protějšky ve vyspělých státech. Aby přežily, budou muset dělat stejné kompromisy: najít nové, formálnější prostory; vybudovat lepší vztahy s místními obyvateli, často tak, že budou dělat méně hluku; a přesvědčit úřady, že dokážou dát mnoha lidem práci a zároveň zajistit v noci bezpečnost v centrech měst.

Klubové scény v São Paulu a podobných městech jsou velké, ale neformální jako v Berlíně na vrcholu slávy v 90. letech. Po pádu Berlínské zdi bylo v hlavním městě Německa snadné najít volné prostory pro klub, protože dobrá třetina domů ve východní části města zůstala prázdná. Opuštěné sklady a banky se rychle měnily na noční a rave kluby. Ale s rostoucí prosperitou města takových podniků ubývalo. Jeden z nejpopulárnějších sãopaulských podniků – Fabriketa – sídlí v opuštěné textilní továrně v drsné části centra města. V Nos Trilhos, převážně venkovním podniku, který vznikl na někdejším vlakovém pohřebišti, dýdžejové instalují své zvukové systémy v rezavějících vagonech a tanečníci víří mezi kolejemi.

Vlastníci takových nemovitostí a pozemků je majitelům klubů ochotně pronajímají – jsou pro ně snazším zdrojem příjmů, než kdyby se je pokoušeli jinak rozvíjet. Ale při první známce potíží se také nájemníků promptně zbaví. S tím, jak v São Paulu přibývá obytných domů, musejí se kluby vyrovnávat s novými sousedy. „Město se rozvíjí tak rychle, že s kluby začíná být problém,“ říká hudební producent a agent Guga Trevisani. Následují stížnosti, policejní razie a zavírání klubů. A nájmy stoupají. Měsíční nájem podniku v São Paulu vystřelil z pěti tisíc realů (20 tisíc korun) v roce 2015 na 30 tisíc realů (120 tisíc korun) na začátku roku 2020. S budoucností klubů to proto vypadá všelijak.

Tohle tady nechceme

Nimbyismus (ze zkratky NIMBY – not in my neighbourhood) představuje problém pro byznys, který ožívá v době, kdy střízliví občané chtějí spát, a s nímž jde ruku v ruce spousta nepravostí. (Dokonce i na Ibize, která od 80. let minulého století platí za evropskou klubovou metropoli, jsou tři čtvrtiny místních obyvatel proti noční klubové turistice.) V listopadu 2019 musely čtyři největší kluby v Nairobi z nařízení místní samosprávy zavřít, protože si na ně soustavně stěžoval spolek místních obyvatel.

V Evropě se lobbistům nočních klubů podařilo vlády přesvědčit, že existence klubů je pro města prospěšná, a nikoli škodlivá. V posledních 20 letech se vztahy majitelů klubů s úředníky ohromně zlepšily. Policejní razie, které bývaly v 90. letech běžnou záležitostí, jsou dnes zcela výjimečné. Největší spory se dodnes vedou o hluk. V roce 2018 berlínská radnice vložila milion eur do fondu na zlepšení zvukové izolace klubů, ale dnes si drahou zvukovou izolaci obvykle platí samotné kluby.

Jejich kolegové z rozvojových zemí stále čelí značné skepsi – nebo spíš lhostejnosti. Před pandemií se například marně snažili prosadit noční život v Nairobi do keňských turistických informačních materiálů. Jedním z argumentů pro jejich zachování je fakt, že udržují život v centrech měst i poté, co se uzavřou obchody a úřady. „V liduprázdných městech se moc dobře nežije,“ říká Lutz Leichsenring z lobbistické organizace Berlínská klubová komise. „Když v noci stojíte na prázdné autobusové zastávce, necítíte se zrovna bezpečně.“

Ještě účinnější by potom mohlo být zdůrazňování ekonomického přínosu klubů. Až se státy začnou vynořovat z pandemických karantén, jejich vlády budou zoufale pátrat po jakémkoli zdroji růstu. A jak říká Mirik Milan, zakladatel organizace Global Nighttime Recovery Plan, která se snaží hledat cesty, jak kluby otevřít: „Když spousta lidí tancuje, spousta jiných má práci.“

© 2020 The Economist Newspaper Limited
All rights reserved. Publikováno na základě licence s The Economist, přeloženo týdeníkem Hrot.
Originální článek v angličtině najdete na www.economist.com.

Týdeník hrot

  • Políček bezradné vládě
  • Čistá energie z pracovních lágrů
Objednat nyní