Za rok napište Ježíškovi o pár pytlů písku

Víte, jak by vypadaly ideální dárky k Vánocům pro někoho, kdo celý rok pozorně sledoval média? Posilovací dávka proti covidu, výhodná fixovaná smlouva na elektřinu, kufřík se zlatými cihličkami a velký kanystr AdBlue. A už příští rok pár pytlů písku.

Za rok napište Ježíškovi o pár pytlů písku
Nejvyšší budova světa Burdž Chalífa v Dubaji | foto Profimedia.cz

Ano, čtete dobře. Ke všem těm současným bláznivým krizím od pandemie po inflaci se velmi brzy přidá nedostatek základních stavebních surovin.

Majestátní dubajský mrakodrap Burdž Chalífa, s 828 metry nejvyšší budova na světě, je oblíbeným hitem rubrik typu Víte, že… Věž je tak vysoká, že její špička se vzhledem k proudění vzduchu vyklání až o 1,5 metru do strany a nahoře pak bývá v průměru o šest až osm stupňů chladněji než dole. Architekti prý dokonce také museli navrhnout několik přetlakových zábran, aby zabránili gigantickému komínovému efektu a devastující vichřici, která by hrozila při otevření dveří v nejvyšším a nejnižším patře. Největší paradox však stejně pochází ze samotné výstavby. Na ni padlo neuvěřitelných 330 tisíc kubíků betonu, tedy zhruba 300 tisíc tun písku. Písku, který se musel dovézt až z Austrálie!

Zní to absurdně, ale Spojené arabské emiráty jako pouštní velmoc trpí už hodně dlouho katastrofálním nedostatkem písku a dalších stavebních materiálů. Pouštní písek je totiž ve stavebnictví prakticky nepoužitelný. Jeho zrnka jsou natolik ohlazená a obroušená větrem, že vůbec nedrží pohromadě a nelze z nich vyrobit beton. Pohádkově bohatí šejkové tak při výstavbě musí vozit suroviny přes půl světa. 

Dalším příkladem písečné krize je Singapur, který v přepočtu na hlavu spotřebovává nejvíce béžového zlata na světě. Za posledních 50 let se tento městský stát zvětšil o pětinu, a protože nemá žádné domácí zdroje, písek musel dovážet z Indonésie, Malajsie, Thajska, a dokonce i z Kambodže. V absolutních číslech je největším spotřebitelem pochopitelně Čína, která za poslední čtyři roky použila na výrobu betonu tolik písku a štěrku jako Spojené státy americké za více než 100 let! Podle odhadů Programu OSN pro životní prostředí země dnes spotřebuje až 58 procent světové produkce písku a štěrku. 

Všechny tyto příběhy poukazují na rodící se rozsáhlý globální problém. Všude chceme dobře bydlet, cestovat, pracovat a bavit se, a to znamená hodně stavět. Ale přibývá lokalit, v nichž už prostě není z čeho brát. Písek začíná být obecně nedostatkovým zbožím. V této souvislosti se zmiňuje i kuriózní případ z Jamajky, kde před 13 lety zloději v noci ukradli čtyřsetmetrovou pláž… 

 

 

Česko ovšem není Dubaj, Singapur, Čína ani Jamajka. V povodí Labe, Vltavy či Moravy máme stovky kvalitních štěrkopískových ložisek, z nichž velká část dosud čeká na vytěžení. K tomu se můžeme pochlubit know-how s přibližně stoletou tradicí velkoobjemové těžby. V návaznosti na rozvoj technologií, rekultivací a environmentální legislativy jde přitom dnes už o ekologicky mimořádně šetrnou činnost, která životnímu prostředí v dlouhodobé perspektivě spíše prospívá.    

Jistě, písek rozhodně nelze považovat za obnovitelný zdroj – vždyť v říčních nivách se utváří i tisíce let! Jednou dojde i nám a bude potřeba jej nahradit. Ta doba může nastat už za 20–30 let, ale možná taky za 50 let, 80 let či později. Zdroje jsou – záleží jen na nás, kde stanovíme hranici mezi rozumným využíváním přírodních surovin a ochranou životního prostředí. 

Z pohledu dopadů na české stavebnictví a ekonomiku jde o velmi zásadní rozhodnutí. S přírodní surovinou se totiž lze bez obav rozloučit až v situaci, kdy budeme mít nejen kompletně dokončenou síť dálnic a silnic první třídy, modernizovanou páteřní železnici a alespoň základní strukturu vysokorychlostních tratí, ale také dořešenou náhradu za kamenivo. V době, kdy nám stále stovky kilometrů těchto základních přepravních spojnic chybí, kdy nejsme schopni pokrýt recyklací ani 10 procent spotřeby a kdy v mnoha oblastech z kvalitativních důvodů nelze recyklát vůbec použít, není žádná ostuda přiznat si, že jsme teprve na začátku cesty. Cesty, která může být ještě hodně dlouhá. A v kontextu nadcházející celosvětové stavební surovinové krize bychom měli dostupné zásoby brát spíše jako konkurenční výhodu než hrozbu.

Odhaduje se, že jen za posledních 20 let vzrostla globální spotřeba písku čtyřnásobně až na současných 50 miliard tun za rok. Na každého z nás tedy připadá 18 kilogramů písku denně. To samozřejmě neznamená, že každý den potřebujeme vysypat kýbl do dětského pískoviště či vybetonovat patku na pergolu. „Virtuálně“ ho ale ve skutečnosti každý den opravdu sypeme – při  cestě do práce, návštěvě obchodního domu i při víkendové domácí grilovačce. 

V době adventního rozjímání a bilancování je vhodné si připomenout i tyto zdánlivě samozřejmé teze. Blahobyt nikdy nebyl a nebude zadarmo, jakkoliv to tak v dnešním „chytrém“ světě může vypadat. A netěžit nic a nikde může být úplně stejně špatně jako těžit všechno a všude. Do roku 2022 proto vstupme s rozvahou, ochotou vzájemně si naslouchat a vůlí vnímat hlubší souvislosti.