Za mlhou, co by se dala ždímat
Peruánská metropole Lima zápolí s nedostatkem vody. Přitom stačí vyždímat mlhu, která město halí několik měsíců v roce.
Omlácený malý kombík, kterému se klube molitan ze všech sedadel, stoupá prudce do svahu po neasfaltované cestě. Jeho unavený motor zachrchlá více, aby dokázal předjet v ostré zatáčce nešikovně zaparkovanou cisternu, jejíž řidič právě stáčí vodu do 1100litrového barelu u dveří cihlového domku.
Takto se ve Villa Lourdes, kde žije 465 domácností (tedy nějakých 3000 osob) distribuuje voda. Trubky sem na jih metropole, která je po egyptské Káhiře druhým největším světovým městem vybudovaným v poušti, nedorazily a nejspíš ani nikdy nedorazí. Proto tady v prašných kopcích platí chudí Peruánci za litr životodárné kapaliny přivezené cisternou dvacetkrát víc než obyvatelé blahobytné čtvrti Miraflores, kteří se k ní dostanou kdykoliv pohodlným otočením kohoutku.
To chce změnit šedesátník Vicente Chávez, který autora textu vede po vyšlapaných stezkách na kopec, který jako jediný v okolí přes hustou bílou záclonu prosvítá zelení. „Mlha, co přijde z oceánu, se na něm zasekne a drží čtyři měsíce v roce. Proto na něm spadne více vláhy než v okolí,“ vysvětluje muž při jedné zastávce při prudkém výstupu, zatímco opar kolem nás houstne. „Dneska to nic není. Někdy kvůli ní nevidíš ani na deset metrů,“ podotýká Chávez.
Celý článek je dostupný předplatitelům týdeníku Hrot.
Staňte se jedním z nich, nebo článek odemkněte zakoupením celého vydání.
