Vybrané články
z týdeníku The Economist

Z pasti do propasti

Proč může rychlejší inflace ohrozit globální ekonomické oživení.

Z pasti do propasti
Prezident USA Joe Biden | Shutterstock.com

Debata o tom, zda bude důsledkem pandemie vysoká inflace, začíná být čím dál naléhavější. V lednu stoupaly ceny v eurozóně nejrychleji za posledních pět let. V Americe se zase někteří ekonomové obávají, že by stimulační balíček nového prezidenta Joea Bidena ve výši 1,9 bilionu dolarů (jehož součástí jsou šeky na 1400 dolarů pro většinu Američanů) mohl přehřát ekonomiku, až se díky vakcínám zase otevřou služby. Vznikají nejrůznější úzká hrdla, která hrozí zvýšením cen zboží. Prostor na kontejnerových lodích stojí o 180 procent víc než před rokem a nedostatek polovodičů způsobený dramatickým nárůstem poptávky po elektronice narušuje výrobu aut, počítačů a chytrých telefonů.

Zveřejňované statistiky růstu cen brzy přispějí k pocitu, že nastává inflační úsvit. Ceny automaticky poskočí, protože loni na začátku pandemie se v meziročním srovnání prudce propadly, a začíná se také projevovat nedávný růst ceny ropy - na začátku minulého týdne se ropa Brent poprvé po více než roce vyšplhala nad 60 dolarů za barel. V Německu zrušení dočasného snížení DPH už přispělo k růstu inflace z -0,7 procenta na 1,6 procenta.

Po většinu posledního desetiletí byla hlavním problémem světové ekonomiky, alespoň z pohledu cílů centrálních bank, příliš nízká inflace, nikoli příliš vysoká. Proto je snadné vnímat nadcházející rychlejší růst cen jako něco vítaného. Ve skutečnosti jsou však namístě obavy, a to z několika důvodů.

Jak z pasti

Zaprvé, vyšší inflace oslabuje pozici těch, kdo prosazují další fiskální stimuly na místech, která to potřebují. Nelze například očekávat, že by se eurozóna na delší dobu smířila s vyšší inflací. V době pandemie eurozóna nesnížila základní úrokovou sazbu a její deficitní hospodaření neodpovídá jejím ekonomickým vyhlídkám a nedostatečné měnové palebné síle. V roce 2011 Evropská centrální banka v reakci na krátkodobý nárůst inflace chybně zvýšila úrokové sazby a tentokrát hrozí, že dočasné zrychlení tempa růstu cen posílí vliv fiskálních jestřábů, kteří podceňují rizika krizové ekonomiky. Stejné nebezpečí číhá v Japonsku, které má archetypální nízkoinflační ekonomiku. V době pandemie začaly tamní ceny klesat. Letos se pravděpodobně Japonci deflaci vyhnou, ale jinak se zdá, že je jejich země odsouzena k setrvání v nízkoinflační pasti. Mimo jiné proto, že zjevně vzdala krátkodobé snahy z poloviny desátých let se z ní vymanit.

Vyšší inflace může způsobit také výkyvy v měnové politice v Americe, kde může vyšší inflační očekávání a rychlejší oživení hospodářství přinést trvalejší růst cen. Finanční trhy pracují s pravděpodobností jedna ku pěti, že spotřebitelské ceny v následujících pěti letech v průměru porostou o víc než tři procenta ročně. Federální rezervní systém (Fed) slíbil, že zachová nízké úrokové sazby a bude dál nakupovat dluhopisy, protože chce, aby inflace přestřelila plánovaná dvě procenta, a vynahradila tak současný nižší růst. Ale nový režim „cílování průměrné inflace“ Fedu nepřipouští trvalejší nebo větší překročení dvouprocentního cíle. Nakonec bude americká centrální banka chtít zvýšit úrokové sazby, aby inflaci zbrzdila.

Může to přijít brzy

Čím rychleji budou letos ceny růst, tím dříve je začnou centrální banky krotit. Richard Clarida, místopředseda Fedu, se nechal slyšet, že centrální banka chce vynahradit nedostatečný růst inflace jen v uplynulém roce, což znamená, že chvíle, kdy se průměrná inflace dorovná na cílová dvě procenta, může přijít překvapivě rychle. Sedmého února se ministryně financí Janet Yellenová pokusila uklidnit kritiky Bidenova stimulačního balíčku prohlášením, že Amerika má dostatek nástrojů, aby se dokázala vypořádat s inflací. Ale i vyšší úrokové sazby budou mít následky, a jestli bude Fed muset lít studenou vodu na přehřívající se ekonomiku, riskuje další recesi.

Vyšší úrokové sazby s sebou také přinášejí zásadní dopady na akciové trhy. Prakticky celý finanční svět dnes stojí na premise, že centrální banky budou ještě dlouho udržovat nízké úrokové míry. Levné peníze dodávají váhu myšlence, že vláda může utrácet, kolik se jí zachce - a že tedy bude například i na Bidenovy infrastrukturní plány -, a podpírají dnešní astronomicky vysoké ceny akcií a snadné úvěrování. Náhlá změna ve výhledu úrokových sazeb by byla bolestivá - stejně jako v roce 2013, když jestřábí poznámky Fedu vyvolaly paniku a výprodeje, známé jako „taper tantrum“.

Pro Wall Street by byly vyšší úrokové sazby šokem. Mnohem víc by však zasáhly rozvíjející se trhy. Mnohé chudší země v posledních letech po vzoru bohatých států experimentovaly s nekonvenční měnovou politikou a vyššími rozpočtovými schodky. To však předpokládá globální zachování současných uvolněných finančních podmínek. Pokud by Amerika zvýšila úrokové sazby, aby zastavila růst inflace, posílil by dolar a došlo by k odlivu kapitálu z rozvojových ekonomik, opět jako v roce 2013. To by ohrozilo jejich finance a zkomplikovalo jim boj s následky pandemie.

Vidina, že bychom unikli nízkoinflačnímu a nízkoúrokovému paradigmatu poslední dekády, je lákavá. Ale s vyšší inflací pro změnu čeká světové hospodářství a finanční trhy dost divoká jízda.

© 2020 The Economist Newspaper Limited
All rights reserved. Publikováno na základě licence s The Economist, přeloženo týdeníkem Hrot.
Originální článek v angličtině najdete na www.economist.com.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.

Týdeník hrot

  • Kožený z kola ven?
  • Mafie, pytláci a nosorožci
Objednat nyní