Yuca, Yuca, Yucatan

Po Maledivách a Zanzibaru našli Češi další skulinu mezi cestovatelskými omezeními a i z Yucatanu se stalo druhé Chorvatsko. Co mexický poloostrov nabízí?

Yuca, Yuca, Yucatan
Zařazení na seznam novodobých sedmi divů světa přilákalo do Chichén Itzá masy turistů. Díky covidu davy trochu prořídly. | Jan Brož, Hana Brožová

„Xanax, valium, kodein, viagru nebo steroidy?“ ptá se už poněkolikáté ta dobrá žena za pultem a já už poněkolikáté odpovídám, že jsem si opravdu přišel jenom pro adaptér na nabíječku, který tato velmi dobře zásobená lékárna samozřejmě také nabízí. Tak mi alespoň k nákupu přibalí slevový leták s nabídkou drog a dalších - jinde jen těžko dostupných - látek a ujistí mě, že na veškeré zboží je patnáctiprocentní sleva. A pokud bych snad chtěl nakoupit online, doprava je samozřejmě zdarma. A já pomalu začínám chápat, proč na ulici lemující pobřeží karibského letoviska Tulum je sice problém najít samoobsluhu, lékárny jsou však na sto metrech hned tři.

Mexiko, jak známo, válku s drogami prohrává, a tak se podnikavé obyvatelstvo, které nechce riskovat život v krvavých bojích gangů, snaží na pověsti středoamerického státu alespoň trochu legálně přiživit. Lékárnice z Tulumu nejsou jediné. „Nepotřebujete průvodce?“ ptá se o pár dnů později a několik stovek kilometrů dále na jih uprostřed ruin mayské metropole Palenque mexický mladík. „Ne, děkuji.“ „A co houbičky?“ nechce si nechat ujít příležitost k přivýdělku.

Yucatan

Ital Claudio chce Mexičany naučit pít kvalitní mexickou kávu. „Habanero, por favor!“ Vedle pálivých papriček se vyplatí na trhu nakoupit hlavně levné sladké mango. Covidová omezení nejsou tak přísná jako v Česku, roušky se však v Méridě nosí poctivěji než tady. Mexičané si potrpí na pestré fasády, ovšem ne všichni.+5

Z drogových kartelů však není třeba mít obavu. Turisté s nimi při dodržení základních pravidel opatrnosti nepřijdou do styku a pro toho, kdo rád spojuje dovolenou s halucinogenním povyražením, tak Mexiko, a Yucatan zvlášť, představovaly v době nedostupnosti amsterodamských coffee shopů zajímavou alternativu. Mexiko totiž jako jedna z mála zemí na světě v uplynulém roce a půl nikdy nepožadovalo při vstupu povinnou čtrnáctidenní karanténu, osvědčení o očkování, a dokonce ani negativní PCR test. Jedinou podmínkou je vyplnění poněkud otravného příjezdového formuláře.

To už v uplynulých měsících zaregistrovali i cestování chtiví Češi, a mezikontinentální let na trase Mnichov-LisabonCancún tak atmosférou v mnohém připomínal cestu žlutým vlakem do Chorvatska. Yucatan totiž nabízí mnoho lákadel i pro ty, kdo se bez drogového tripu dokážou obejít. Azurově modré karibské moře a pláže s bílým pískem jsou překvapivě tím nejméně zábavným lákadlem.

Kde zmizela kráva

Z okénka letadla je vidět jen moře a nepropustná bažina. Široko daleko stojí jediná chýše a blízko ní je patrný kousek vysekané hrbolaté plochy neboli letištní dráhy. Na té se bohužel pase kráva. Hluk motorů stroje i nadávky posádky nechávají zvíře úplně v klidu. Přistání tak umožní až děti, které se z ničeho nic vynoří z džungle a dobytek odtáhnou.

To bohužel nejsou osobní zážitky, ale parafrázované vzpomínky loni zesnulého proslulého českého etnografa Miloslava Stingla popsané v knize Tajemství mayských pyramid z roku 1974. Stinglovi se při cestě po Mexiku podařilo splašit menší letadlo a dostat se k tehdy od světa úplně odříznutému pobřeží s ruinami starobylého města Tulum přímo nad útesy Karibského moře. Zde vedle zachovaných mayských reliéfů a fresek narazil na jediného místního obyvatele, majitele záškodnické krávy a otce dětí, které ji odehnaly. Zikmund s Hanzelkou se tak daleko na východ nedostali, jejich cestování skončilo v poněkud přístupnějších pozůstatcích města Chichén Itzá.

Ještě několik století před Stinglem se do Tulumu dostal španělský trosečník Geronimo de Aguilar. Jeho druhy Mayové obětovali bohům, Geronima si však vládce města Kinich oblíbil a ten u něj strávil mnoho let. Kinichovo milosrdenství se mělo projevit jako zásadní chyba. Aguilar se později stal nepostradatelným poradcem Hernána Cortése a jeho znalosti jazyka a místních poměrů významně napomohly k dobytí Mexika. Na samotný Tulum se nicméně po konkvistě zapomnělo a postupně ho pohltila džungle.

Ty časy jsou dávno pryč. Dnes má Tulum dvacet tisíc obyvatel a disponuje nejen četnými lékárnami, ale i množstvím hotelů a další turistické infrastruktury. Nově i testovacích center nabízejících turistům mírně předražené negativní osvědčení, nevyhnutelné pro návrat do vlasti. Mezinárodní letiště v nedalekém Cancúnu patří k nejfrekventovanějším na americkém kontinentu a také někdejší kraví pastvinu v Tulumu má do roku 2023 nahradit úplně nový aeroport. Trosky města, Mayi nazývaného Zamá, kde byl Stingl po dlouhé době jediným návštěvníkem, vidělo podle společnosti Statista v éře před covidem přes dva miliony lidí ročně. To bylo podle mnohých už poněkud přespříliš.

Kompost místo pláže

Zhoubný vliv masového turismu si uvědomují i místní, nejspíš i pod tlakem turistů, kteří se součástí tohoto zhoubného vlivu nechtějí stát. Řada hotelů i dalších zařízení tak o sobě tvrdí, že je eco, organic, fair trade a kdovíco ještě. I když těžko hodnotit, co se za tím přesně skrývá. V plánu je i kontroverzní výstavba 1500 kilometrů dlouhé železniční trati, která má propojit všechna turistická lákadla poloostrova. Kritika směřuje především vůči tomu, že koleje povedou skrze deštný prales. Pokud by však vlak alespoň částečně vystrnadil všudypřítomné taxíky, minibusy a autobusy nepřetržitě vozící turisty sem a tam, Yucatan by si jistě oddechl.

Vlak má však také přivést turisty trochu dál od pláží, protože samotná riviéra má zaděláno na dlouhodobější problém než covid. Podle švýcarského odborného serveru Travel News začali turisté ubývat už před pandemií. Může za to jednak zaměření na all inclusive resorty, které v poslední době už tolik nefrčí, především však nejpozději od roku 2014 pláže na Mayské riviéře nejsou výhradně bílé, ale stále více hnědé. Důvodem je sice ne nebezpečná, ale mimořádně otravná řasa sargassum, kterou moře každý den vyplaví na břeh v neuvěřitelném množství.

Tlející biomasa pak značně znepříjemňuje zážitek koupajících, a především kazí selfíčka. Stát - či snad hotely -sice angažuje uklízeče, ovšem pouze v počtech, v jakých nemají šanci si s hromadami řas cokoli počít, zvlášť když se místo hrabání po většinu času fotí. Covid dříve či později odezní, klimatická změna, která sargassumu svědčí, však bude během na mnohem delší trať. A přesto doporučuji vodychtivým cestovatelům na Yucatan vyrazit. Místo na pobřeží však ať svou pozornost směrují spíše do vnitrozemí.

Za koupáním do podzemí

Dveře vozu na prašné „silnici“ skrze džungli se otevřou a mladá dívka ochotně nabízí svezení. Carla, jak se posléze představí, pochází původně z Mexico City, na Yucatan se přestěhovala za prací v jednom ze spousty obchodů se suvenýry. Na rozdíl od mnoha méně šťastných obyvatel, kteří během pandemie přišli o práci v turistickém průmyslu, si zaměstnání udržela. A tak se jí po cestě do svého obchůdku zželelo lakomého českého turisty, který si odmítl připlatit pár drobných za odvoz a místo toho se vydal v tropickém poledním vedru mezi leguány do džungle po svých.

Místní fauna není ovšem důvodem strastiplné pouti. Nejrůznější havěť se v Mexiku povaluje na každém rohu a nutno říct, že náhlé přistání škorpiona za krkem patří k méně příjemným zážitkům. „Každá cenote je úplně jiná a každá představuje úplně jiný zážitek,“ prozrazuje dopředu Carla, co džungle skrývá. Cenote jsou podzemní jeskyně zaplněné vodou, nad kterými se zřítil strop. Takových jsou na Yucatanu stovky. Zatímco v moři se můžete čvachtat i jinde na světě, cenote nabízí jen Yucatan.

Vyzkoušel jsem čtyři a musím potvrdit, že každá je úplně jiná. Cenote Jaguar se díky vysokým břehům hodí ke skokům do vody, Nicte-Ha je zarostlá lekníny a připomíná tropickou zahradu, Dos Ojos zase stále disponuje velkou částí stropu, a nabízí tak v podstatě koupání přímo v jeskyni. Podobně je tomu v Gran Cenote, kde se s plavci koupou i želvy, zatímco nad hlavami jim létají netopýři i jeskynní opeřenci. Ve všech se dá šnorchlovat nebo potápět do temných hlubin vedoucích kamsi do neznáma. Největší odvážlivci v čele s americkým konzulem na Yucatanu Edwardem Thompsonem si to s chatrným vybavením vyzkoušeli už před více než sto lety, když sestoupili do chmurných vod k ještě chmurnějším tajemstvím té vůbec nejproslulejší cenote.

V temném zámku boha Yum Kaaxe

Na rozdíl od jiných cenote tady 27 metrů vysoký břeh opravdu neláká ke skoku, stejně jako kalná zelená voda ke koupání. A stejně tak jméno. I když dnes je častější politicky korektnější pojmenování Svatá cenote, většina dobrodruhů ocení spíš název Studna smrti. Zde, kdesi ve vodních hlubinách, prý sídlí Yum Kaax, neúprosný bůh polí a lesů, který ke svému uspokojení vyžadoval nepřetržitý přísun mladých panen. Ty mayští kněží při svých krvavých rituálech spolu s cennými poklady ochotně svrhávali dolů.

Tak to alespoň tvrdí yucatanský biskup Diego de Landa, neúnavný ničitel mayské kultury a paradoxně i stejně neúnavný zapisovatel téhož, a tedy i jeden z mála historických pramenů o zvycích předkolumbovských obyvatel Yucatanu. De Landa je tedy logicky zdrojem poněkud nedůvěryhodným, zvlášť když archeologické kosterní pozůstatky objevené na dně nejen Thompsonem patřily ve velké většině mladým mužům a chlapcům, nejspíš vhozeným do cenoty až posmrtně.

V časech hnutí BLM je tak dobré být opatrný s přísnými odsudky krvežíznivých mayských bohů. Na druhé straně, i letmý pohled na propracované reliéfy nejzachovalejšího mayského města Chichén Itzá, jehož součástí Studna smrti je, napoví, že Mayové ve svém postklasickém období nejspíš žádnými beránky nebyli. Tu požírá orel lidské srdce, hned vedle zase zdobí tisíce lebek nevysokou kamennou plošinu, nazvanou příznačně Zeď lebek. Ta svého času fungovala coby podstavec k vystavení hlav nepřátel i obětovaných.

A pak tu jsou chacmoolové, podivné sochy postav v polosedu pololehu s prohlubeninou na břiše, určenou ke shromažďování a odtoku krve. Chacmoolové podle hypotéz mayologů sloužili jako obětní oltáře a pro cestovatele s fantazií není složité představit si, jak kněz obsidiánovým nožem vyrvává tlukoucí srdce z těla uvázaného na chacmoolovi. Potoky krve následně stékají po čtyřikrát jednadevadesáti schodech pyramidy Opeřeného hada, vůbec nejimpozantnější mayské památky a obřího kalendáře v jednom. I opeřený had Kukulkán, kterého do té doby mírumilovným Mayům přinesli bojovní Toltékové z centrálního Mexika, si totiž vedle přesného data žádal i nekonečný přísun čerstvé krve.

Ale kdo ví, jak to vůbec bylo a do jaké míry si de Landa své vyprávění přibarvil, aby obhájil své zkázonosné misionářské dílo. Estetika vyobrazení mayských ukrutností se každopádně zase tak moc neliší od vyobrazení ukrutností koloniálních, o čemž se lze přesvědčit v hlavním městě státu Yucatan Méridě. Sochy španělských rytířů zdobící fasádu domu Montejo na hlavním náměstí zde vesele šlapou po hlavách poražených „barbarů“.

Dynastie Montejů, vlastníků domu s morbidní fasádou, si z konkvisty Yucatanu udělala v podstatě svůj rodinný veleúspěšný podnik. Na jejich obranu je nutno říct, že jim při dobývání ochotně vypomáhali někteří mayští náčelníci, kteří si tak chtěli vyřídit účty s jinými náčelníky. Dnešní doba však Montejům každopádně nesvědčí. Na pomníku otce a syna v čele nejvýstavnějšího méridského bulváru je patrné, že stejně jako podobné sochy jinde ve světě se i oni stali terčem vandalů s barvou. Podle serveru Yucatán Magazin to oba Montejové nejvíce schytali během březnových oslav MDŽ výhradně od ženských protestujících, a to ani ne tak kvůli terorizování indiánů, nýbrž kvůli „patriarchálnímu útlaku“.

Hnusné kafe, dobré pivo

Nechme však Mexičany v klidu řešit feministickokoloniální traumata a vraťme se ještě k pyramidám. Ta Kukulkánova má totiž jednu velkou nevýhodu, kterou sdílí s většinou mayských, ale i světových pyramid. Výstup na ni je přísně zakázán. Pro splnění pyramido-horolezeckého snu je proto třeba tajného tipu od místních.

„Jeď do Izamalu,“ dostávám přes Messenger zprávu od známých z Mexico City. Do šestnáctitisícového města se přitom vyplatí zajet už jenom kvůli nádhernému koloniálnímu historickému centru, domům s výhradně žlutými fasádami a skutečnosti, že i před covidem zůstával poněkud stranou zájmu turistů. V samém centru města, jen pár minut od kláštera svatého Antonína, jednoho z prvních na západní polokouli, se však nachází i pyramida Kinich Kak Moo. Ta sice není zdaleka tak propracovaná ani zachovalá jako ty v Chichén Itzá, může se na ni však šplhat. Cesta nahoru k alespoň přibližnému pocitu, jaký svého času zažívali Zikmund s Hanzelkou v nedalekém Uxmalu nebo Stingl v Chichén Itzá, přitom zabere jen pár minut.

Po (ne)náročném výstupu je třeba doplnit energii. V restauraci Kinich u paty pyramidy servírují místní specialitu papadzules, tortillu s vejci zalitou výbornou omáčkou z dýňových jader. Na korpulentních postavách velké většiny místních je přitom patrné, že na rozdíl třeba od neviditelných cigaret svodům domácí kuchyně nezřídka podlehnou. Mexiko tak prohrává nejen válku s drogami, ale i s obezitou. Nejde pouze o kukuřičné tortilly na nejrůznější způsoby, vynikající je třeba místní limetková polévka. Za stejné peníze jako v průměrné české restauraci se lze dosyta najíst v těch nejlepších pohostinstvích Méridy. U tacos v tulumském podniku Puro Corazón pak budete přemýšlet, jestli je to opravdu to nejlepší jídlo, jaké jste kdy jedli.

Šetřiví experimentátoři s trochou odvahy a odolnými střevy mohou zkusit i všudypřítomné stánky s pokrmy, jejichž obsah zůstává zahalen tajemstvím. Anglicky totiž většinou nemluví ani recepční v hotelu, natož trhovci. Za stejnou cenu jako za jeden jediný plod nezralého manga v českém řetězci si pak koupíte na trhu v Méridě celé kilo žlutých slaďoučkých plodů a ananas k tomu.

Mexická káva je ve většině případů překvapivě téměř nepoživatelná. „V Mexiku se pěstují nejlepší kávová zrna na světě, většina úrody se však vyváží do USA nebo do Evropy a místní pijí tu nejhorší kávu. To chci změnit,“ vypráví mladý Ital Claudio, který si v Méridě po způsobu hipsterských podniků známých z center evropských měst otevřel kavárnu Manifesto. Claudio je tak průkopníkem kávové kultury v zemi, kde se tato lukrativní plodina masivně pěstuje, ale nekonzumuje.

Výborné je naopak mexické pivo a chyba by byla sáhnout po profláklé Coroně. Vlastenecké pivaře nejspíš urazí, že místní masově produkovaný i konzumovaný průměrný mok má název Bohemia, navíc na etiketě ještě nelogicky doplněný výrazem Vienna. Trend nezávislých minipivovarů ovšem zachvátil už i Mexiko. I v menších městech lze narazit hned na několik výrobců řemeslného piva. Za ochutnání určitě stojí Tulum ze stejnojmenného letoviska, vařený z mořské vody. Jen kdyby nestál 180 pesos za třetinkovou lahev, což je ale spíš extrém. Nejlepším mexickým pivem, které jsem na cestě ochutnal, je ovšem IPA Tortuga. Ta je doma na dalekém jihu, v odlehlých, až čtyřtisícových horách státu Chiapas, plných indiánů i revolucionářů. To už je však úplně jiný příběh než vyjukaný Yucatan.

Rady pro cestu
PŘÍJEZD:
Mexiko nevyžaduje po cestovatelích karanténu ani PCR test, vzhledem k tomu, že z Prahy na Yucatan přímé lety nelétají, je však nutné mít negativní osvědčení kvůli přestupům. PCR test potřebný k návratu není problém a hotelový personál testování ochotně zajistí přímo na pokoji.
COVID:
V Mexiku fungují veškeré služby, obchody a restaurace. Uzavřená jsou některá muzea, i když zdaleka ne všechna. Většina turistických památek ovšem o případných omezeních neinformuje na webu, a zda je vůbec otevřeno, je tak často možné zjistit až na místě. Míra dalších opatření se regionálně liší. Zatímco na riviéře jako by žádný covid neexistoval, jinde nosí poctivě roušky a před vstupem do restaurací, obchodů či na nádraží se důsledně měří teplota a dezinfikují nejen ruce, ale i boty. A mám dojem, že v katedrále v Méridě jsem dostal i zdravou dávku svěcené vody.
CENY:
Výhodou je, že kurz mexického pesa ke koruně je téměř 1 : 1, a složité přepočítávání tedy není nutné. Zhruba stejné je to s cenami. Za oběd v restauraci dáte stejně jako v Česku, ovšem v podniku vyšší kvality. Podobně příznivé jsou i ceny ubytování, i když těžko říct, zda nešly dolů jen kvůli koronaviru. Na pobřeží jsou ceny vyšší.
CESTOVÁNÍ:
Na kratší vzdálenosti zajišťují dopravu „colectivos“, všudypřítomné minibusy zastavující téměř kdekoli na znamení. Cena taxi se může rovnat lístku v pražské tramvaji, vyšší ceny si ovšem účtují řidiči na riviéře a cena za odvoz z letiště v Cancúnu je vyloženě zlodějna. Smlouváním ji sice lze srazit, i tak ovšem letištní transport převyšuje náklady za jakoukoli jinou dopravu. Na delší vzdálenosti fungují dobře dálkové autobusové linky. Ty se dělí na druhou třídu (zastaví na požádání kdekoli a lístek nejde koupit předem) a první třídu (zastavuje jen na určených zastávkách). Online vyhledávání spojů příliš nefunguje a je dobré se přeptat přímo na autobusovém nádraží.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.

Týdeník hrot

  • Jak se lepí díra po covidu
  • Judista mezi jurtami
Objednat nyní