Vzpoura na DAMU jako výsledek internetové ekonomiky

Studenti se pustili do poměrů na umělecké škole. Svůj byznys, jakési waldorfské divadlo, zvládli rychle.

Vzpoura na DAMU jako výsledek internetové ekonomiky
ilustrační foto | Profimedia.cz

Mladí divadelníci se na pražské DAMU necítí dobře a vztahy mezi nimi, profesorským sborem a správou školy nevzkvétají. Zhruba tolik plyne z protestu, jímž studenti první prázdninový týden přiměli akademický senát své alma mater, aby se jejich stížnostmi zabýval.

Neznám žádného současného studenta DAMU ani nikoho, kdo na škole učí nebo ji vede. Nemám nejmenší ponětí o praktikách, které při výuce vládnou. Nejsem s to posoudit, nakolik si studenti vymýšlejí, zveličují či jenom kňourají a nakolik jsou vystaveni skutečným útrapám, případně dokonce potenciálně kriminálnímu jednání svých nadřízených. Ale znám tón, jímž si stěžují – a běhá mi z něho mráz po zádech.

Shodou okolností sám učím na umělecké škole, byť se jedná o školu střední, soukromou, relativně malou a ve srovnání s DAMU bezvýznamnou. Vybavuji si, jak mi šestnáctiletý student odmítl vypracovat úkol s odůvodněním, že se mu do toho nechce. Když si jednou školu platí, může také rozhodovat o tom, jak bude vyučován. 

Sokrates se nekoná

Chtěl jsem s ním zapříst sokratovský dialog a dovést jej k nahlédnutí, že učení je od toho učení, že já vím něco, co on neví, a že si platí za to, aby se totéž ode mne dozvěděl. Nepodařilo se mi to však; jedním z důvodů onoho pedagogického selhání byl fakt, že dotyčný se již na hodině neobjevil. Dostal tedy na konci roku nedostatečnou, již ovšem vedoucí katedry promptně přepsal na dostatečnou. Koneckonců, klient je klient.

Jeho stejně stará spolužačka se zase na první společné hodině vzala vehementně za práva žen. Uráží ji totiž, „jak jsou ženy neustále znehodnocovány“. Patrně tím neměla na mysli, co by mohlo napadnout starého obšourníka, nýbrž běžnou stížnost na profesní knutu, jíž nad hlavami ještě neznehodnocených dívek mávají mocní mužové. Jiný jejich kolega téhož věku se upřímně divil, proč trvám na tom, aby při výkladu neměl v uších sluchátka a nohy na lavici.

Souvislou větu nedal při hodině nikdy dohromady žádný ze zmíněných. Všichni však mají velmi jasnou (byť mnohdy zásadně nepřesnou) představu o svých právech. Co víc, tato představa figurovala – a nejspíš dosud figuruje – v jejich vztahu ke škole, k učení samotnému a k jeho cílům velmi prominentně.

Předpokládejme, že úroveň nespokojených studentů elitní vysoké školy je nesrovnatelně výše, než kam kdy dosáhnou zmiňovaní středoškoláci. Způsob, jímž požadují, aby jim při studiu bylo dobře, však zní mnohými společnými tóny.

Učí dobře, ale jsou hrozní

Nikde mezi stížnostmi jsem neslyšel, že by studenti žehrali na úroveň výuky (s výjimkou zahraničních studentů, jejichž příspěvek byl snad jako jediný věcný). Vzhledem k tomu, že jinak zazněly stížnosti na všechno, na co si stěžovat lze i nelze, mi to naznačuje, že kvalita výuky a) není ve srovnání se „sexismem, ponižováním a přetěžováním“ pro studenty prioritou; b) výuka připadá studentům v pořádku; c) obojí. Učí nás tady dobře, ale chovají se hrozně, dalo by se to tedy shrnout.

Ze studentských argumentů mi obzvlášť trpce utkvěl jeden. Říká, že neexistuje žádný důkaz o souvislosti utrpení a umění. Inu, jediné, co víme o lidské duši spolehlivě, je to, že tváří v tvář těžkostem roste. Pokud byste měli najít společný jmenovatel mezi významy osudů – zcela namátkou – Ježíše Krista, Giordana Bruna a Anny Frankové, najdete právě tento.

Vztah mezi jedním a druhým je nejasný. Je to dost možná centrální problém lidské duše. Neumíme jej uchopit exaktními vědami; možná je vhodným materiálem k bádání umělcům. Pokud je ovšem takové bádání zajímá, což nevypadá jako váš případ. 

Nebezpečný svět, nebezpečná profese

Milí mladí divadelníci, DAMU není wellness. Studium na akademii nemá za úkol zařídit, abyste se cítili dobře. Má zařídit, aby z některých z vás vyrostli umělci, a dát vám k tomu potřebný trénink, jímž se máte naučit, co se naučit lze. Kdo se u toho potřebuje cítit dobře, zvolil si nevhodný směr studia. 

Jak v diskusním fóru moudře pravila šéfka etické komise DAMU, profesorka Jana Pilátová (aspoň doufám, že to byla ona, pokud mne paměť neplete), svět je nebezpečný a nebezpečná je i herecká profese. „Benda byl zlé zvíře; pane, já vím nejlíp, jak byl zlý, nadutý, cynický, nestoudný a co chcete; ale byl umělec,“ psal Karel Čapek. „Všecky vaše milióny nevydají za toho opilého komedianta; se všemi svými milióny nesvedete ten královský pokyn ruky — tu vylhanou, a přece úžasnou velikost člověka…“ To jen tak, pro připomenutí.

Za jiných okolností by člověk pokrčil rameny a řekl si, inu tak, jestli tihle lidé dostudují podle svých představ, narazí při prvním dotyku s reálným světem tvrdě do zdi a rozbijou si o ni svůj zpovykaný čumák. (Přiznám se, že mi při tom pomyšlení není nijak zle.)

Jako na Oscarech

Jenže tak to není. Naopak, reálný svět a vy jste jeden na druhého dobře připraveni. Dnešní ekonomika produkuje málo vítězů a peníze jsou k mání jen ze dvou zdrojů: od státu a od oligarchů. Drtivá většina těch z vás, kdo se skutečně vydají za uměleckou kariérou, bude natahovat ruku k nim. A k tomu je podstatně lepší výbavou přímočará ideologie, ať už jak chce pomatená, podložená sebevědomím, ať už jakkoli zhůvěřilým, než kumšt. Říkejme tomu třeba waldorfské divadlo. Je to skutečný výsledek internetové ekonomiky, jakýsi digitální feudalismus.

To není nadsázka. Stačí se podívat na americkou Academy of Motion Picture Arts and Sciences. Rozhodla se letos, že bude považovat za oskarůschopné pouze filmy o chromých černých lesbách. Váš protest směřuje týmž směrem.

Možná tedy máte svým způsobem pravdu: učíte se rychleji, než kdokoli čekal (vámi nejspíš počínaje). Svůj byznys máte v malíku ještě dříve, než jste se něco stihli naučit.