Komentář: Proč stát demotivuje lidi v exekucích a posílá je do šedé zóny?

Zdaňovat lidem v exekuci každou další korunu vydělanou nad nezabavitelným minimem 66 procenty je nesmysl.

Komentář: Proč stát demotivuje lidi v exekucích a posílá je do šedé zóny?
ilustrační foto | Profimedia.cz

Jak spravedlivě zdaňovat příjem jednotlivců, o nějž se přičinili vlastní pílí? Levice je zamilovaná do daňové progrese, pravice zpravidla zastává myšlenku stejné sazby daně bez ohledu na výši příjmu. Nejčastější argument je, že právě ponechání prostředků daňovému poplatníkovi je pro vývoj společnosti a hospodářský růst nejlepší řešení, neboť vysoké daně demotivují.

Kde je ta demotivační hranice, je na dlouhou debatu, ale ještě jsem nepotkal nikoho, kdo by nesouhlasil s tím, že zdaňovat každou další vydělanou korunu 66 procenty zájem o maximalizaci příjmů asi nepovzbudí. A kdo ví, že v Česku od hranice „zbytku čisté mzdy“ nad 30 685,50 koruny bere exekutor všechno, sto procent?

Je rozumné očekávat, že se „povinní“ budou snažit za těchto podmínek přiznávat co nejvyšší příjem, aby se dluhů co nejdříve zbavili? Lze spíše očekávat silnou motivaci pro to, aby přiznaný příjem nijak zvlášť nepřevyšoval nezabavitelné minimum, což je dnes 13 638 korun plus 3409,50 koruny za každou vyživovanou osobu měsíčně.

Takže: kdo má zaměstnání a vícečetné exekuce, jede v šedé zóně na minimální mzdu a snaží se dohodnout něco bokem. Vzhledem k tomu, jak máme v Česku nastavené odvody ze sociálního a zdravotního pojištění, nejsou pochopitelně odmítnuti tam, kde se točí nějaká hotovost a vede paralelní účetnictví.

Jsou i jiné varianty s různým podílem práce načerno, úplně mimo formální trh práce. V tomto systému se pohybuje skoro 700 tisíc lidí, kteří mají v průměru něco přes šest exekucí, plus jejich rodiny.

Najde se vůbec někdo, kdo by se domníval, že těch 66 procent, případně sto procent srážky je vymyšleno chytře?