Vybrané články
z týdeníku The Economist

Mírová jednání mezi Ukrajinou a Ruskem by se mohla inspirovat v Severním Irsku

Na začátku vypadá mír vždy nedosažitelně, říká Jonathan Powell, bývalý šéf štábu Tonyho Blaira a jeden z architektů Velkopáteční dohody, kterou byl v roce 1998 ukončen třicet let trvající konflikt v Severním Irsku

ilustrační foto | Profimedia.cz

Dvacáté páté výročí Velkopáteční dohody, které jsme tento měsíc oslavili, by nám mělo připomenout, že vyjednáváním je možné vyřešit i na první pohled neřešitelné spory. Ten se Severním Irskem se zdál přesně takový. Nikdo si nedokázal představit, jak by mohla vypadat dohoda, jež by uspokojila zároveň Irskou republikánskou armádu (IRA), protestantské unionisty a britskou vládu. Přesto nakonec vznikla.

Ukrajina se od Severního Irska pochopitelně liší. Víme však, že i válku na Ukrajině nakonec vyřeší vyjednávání, byť se to nyní nezdá možné. Víme to proto, že jednostranně lze podmínky diktovat jen po dosažení absolutního vítězství, jako tomu bylo na konci druhé světové války. Nikdo nenavrhuje, aby Ukrajina okupovala Moskvu, a bez ohledu na to, jak se situace vyvine, Rusko zůstane ukrajinským největším sousedem disponujícím větší armádou.

Teď ne

Navzdory mírovým iniciativám ze strany Číny a dalších zemí, jako je Francie, není teď na vyjednávání správná doba. Mírové rozhovory obvykle uspějí jen tehdy, pokud nastane, slovy akademiků, „patová situace poškozující obě strany“ a pokud jsou lídři připraveni jít do politického rizika. Vzhledem k tomu, že se Ukrajina připravuje v nadcházejících týdnech zahájit jarní ofenzivu, nemá smysl očekávat jakoukoli přestávku v bojích, dokud nebude ukončena. Vzhledem k tomu, že aktuální průzkumy veřejného mínění ukazují, že přes devadesát procent Ukrajinců očekává vítězství, na rozhovory teď nezbývá žádný prostor.

Britský generál: Válka na Ukrajině může trvat dekády

Generál ve výslužbě Richard Barrons varuje před scénářem, že se válka na Ukrajině protáhne na velmi dlouhé období. Rusko se totiž připravuje na vleklý konflikt a ve zbrojním průmyslu může mobilizovat dva miliony lidí.

Přesto je čas začít se připravovat na vyjednávání. Bojiště polykají obrovské množství krve a peněz, o hledání vyjednávací strategie se nic ani vzdáleně podobného říct nedá. Lídři mají před politickou nebo vojenskou kampaní v rukávu vždy nějakou strategii, když však dojde na vyjednávání, prostě přijdou a doufají, že to nějak dopadne. Minské dohody z roku 2014, jež provázely první ruskou invazi na Ukrajinu, nás naučily, jaká se za to platí cena. Ukázaly se jako neuskutečnitelné.

Pokud jde o strukturu případných jednání, lze si jen těžko představit, že by byl Vladimir Putin ochoten riskovat ztrátu kontroly nad situací a přenechání role mediátora jinému státu. Je však možné, aby obě strany kolem sebe utvořily skupinky přátel, jež brazilský prezident Lula označuje za „mírové kluby“. Čínský prezident Si Ťin-pching by mohl zaštiťovat jednu skupinu tvořenou členy BRICS a do tohoto bloku by patřily Brazílie, Rusko, Indie, Čína a Jihoafrická republika.

Koneckonců nikdo nemá na Rusko větší vliv než Si. Amerika by mohla vést skupinu západních států spolu s Francií a Německem, v níž by měly své místo silní zastánci Ukrajiny, jako jsou Polsko a Británie. Tyto státy by za jednotlivé strany nejednaly, ale podporovaly by je a navrhovaly by kompromisy a země jako Indie a Francie by mohly prostřednictvím virtuálního vyjednávání prezentovat přínosné myšlenky.

Válčit a mluvit

Aktuálně nepřichází mezi Ruskem a Ukrajinou v úvahu žádná forma dohody. Tak tomu často na počátku jednání bývá. Když začaly hovory v Severním Irsku, nikdo by si nepomyslel, že by se IRA mohla vzdát zbraní, což nakonec udělala. S probíhajícími jednáními se začal otevírat prostor pro dohodu. Aby mohlo k něčemu podobnému dojít, potřebujeme nápadité postřehy, které překračují teritoriální hru s nulovým součtem a které budou muset obsahovat novou bezpečnostní strukturu Evropy a bezpečnostní záruky pro Ukrajinu.

Ukrajinci by měli Krym vyhladovět, ne krvavě dobývat, radí Američané

Krvavé boje na Krymském poloostrově jsou podle amerických analytiků z RAND Corporation zbytečné. Pro Ukrajinu by bylo z vojenského hlediska mnohem výhodnější poloostrov blokovat, aby Kremlu nemohl sloužit jako obrovská ruská vojenská základna.

Samotné příměří by mohlo být pro Ukrajinu pastí – jen by Rusku umožnilo přeskupit síly a znovu zaútočit. Příměří nebo zmrazený konflikt by vedly k tomu, že by Rusko nadále okupovalo ukrajinské území, mohlo by na Ukrajinu tlačit a bránit jejímu rozvoji jakožto evropského národa. Z ukrajinského pohledu se jeví jako lepší zároveň „válčit a mluvit“, jako to úspěšně dělal v Kolumbii během vyjednávání s guerillami FARC prezident Juan Manuel Santos.

Ukrajinci zcela pochopitelně tvrdí, že nemohou Putinovi vzhledem k tomu, co provedl, důvěřovat. Už jsme zažili, že se takový problém vyřešil. Vlády vyjednávaly s teroristy, kteří spáchali strašlivé zločiny na vlastních lidech. Důvěra může přijít pouze s ustavením kontrolních mechanismů a záruk, jež zajistí, že protistrana skutečně udělá to, k čemu se zavázala. Za realizaci by se mohly zaručit Čína s Amerikou.

Putin dává jednoznačně najevo, že čas je na jeho straně. Doufá, že mu pomohou blížící se americké volby a že se v jednotě Západu objeví trhliny. Na druhou stranu může vysílat vzkaz, že je připravený na dlouhou válku, v naději, že tím oklame Západ a ten ochotněji přistoupí na dohodu za jeho podmínek. Pokud máme při jednáních uspět, musíme být připravení na stejně dlouhou válku jako on.

Smutný příběh Sergeje Lavrova. Z uznávaného diplomata se stal směšný Putinův slouha

Sergej Lavrov je nejdéle sloužícím ruským ministrem zahraničí od pádu Sovětského svazu. Za poslední rok jeho prestiž upadla v souvislosti s tím, jak se snaží vysvětlit Putinovy kroky a bagatelizovat válečné zločiny Ruska. Navíc už nemá žádný vliv na ruského diktátora.

Jako největší problém by se nakonec mohla ukázat domácí politika. I kdybychom dospěli k nějaké dohodě, jak ji jednotlivé strany prodají svým lidem? Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj slíbil, že o jakékoli případné dohodě nechá rozhodnout voliče v referendu. Průzkumy veřejného mínění ukazují, že 64 procent Ukrajinců chce pokračovat v bojích, dokud neosvobodí své území včetně Krymu, i kdyby to mělo znamenat delší válku a menší pomoc ze strany Západu.

Bylo by od lídra velmi odvážné, kdyby se pokoušel své lidi po všech obětech, jež přinesli, přesvědčit o nutnosti kompromisu. Putin prodá Rusům dohodu snáz, bude se však obávat ambicí extrémních nacionalistů.

Najít prostor pro přijatelnou dohodu mezi Ruskem a Ukrajinou bude nadmíru obtížné. Není to však nemožné a my víme, že mír bude nakonec potřeba vyjednat. Zatím je pozornost oprávněně upřená na vedení války, neměli bychom však zapomínat, že je nezbytné už teď začít plánovat nová mírová jednání, která budou následovat.

Americká CIA jako „šedá eminence“ války na Ukrajině? S bojem proti Rusům má bohaté zkušenosti

Americká tajná služba CIA má velký podíl na tom, že Ukrajinci byli na ruskou invazi dobře připraveni. Těžila přitom i z mnoha operací, které v dobách studené války proti Sovětskému svazu prováděla.