Východisko, nebo drahá past. Jak sestavit energetický mix

Uhlí, jádro, soláry, nebo plyn? Česku se vyplatí sledovat vývoj ve světě.

Východisko, nebo drahá past. Jak sestavit energetický mix
ilustrační foto | Tomáš Novák týdeník HROT

Bez ohledu na to, co si napíšeme do české energetické koncepce, až ji budeme aktualizovat, ba dokonce bez ohledu na to, jak ambiciózní cíle si dá Evropská unie do svého Zeleného údělu, má smysl sledovat, co se bude dít ve světě. Abychom věděli, zda a za jakých podmínek dává „úděl“ a participace na něm smysl a kdy se úděl mění v oběť, která na výsledku, tedy globálních emisích klimatických plynů, nic podstatného nemění, protože nebude provázena odpovídajícím úsilím těch větších.

Podle posledního výhledu do roku 2050 od americké Energy Information Administration bude primární spotřeba energií stoupat, tažená pokračující „elektrifikací“, tedy rostoucím podílem výroby elektřiny na celkové primární spotřebě. To je samo o sobě zcela konzistentní s růstem globální ekonomiky a s tím, že velká část světové populace spotřebovává nejen mnohem méně primárních zdrojů, ale hlavně méně elektřiny na obyvatele než vyspělé země.

Samotný palivový mix v globální energetice sice počítá se znásobením váhy obnovitelných zdrojů, jež budou v energetickém mixu jasně dominovat, ale také až do roku 2050 se stagnující spotřebou uhlí (těsně pod hranicí 100 kvadrilionů BTU – British thermal unit, 1 BTU odpovídá 1 055,05585 J) a mírně rostoucím podílem zemního plynu. Teprve potom s velkým odstupem, ale kladným sklonem křivky bude následovat jádro.

Kdy má Zelený úděl smysl

Trumpova éra je pryč a v dolní komoře Kongresu Spojených států se už chystá legislativa, která cílí na karbonovou neutralitu v roce 2050 a snížení emisí do roku 2030 o polovinu oproti referenčnímu roku 2005: Clean Future Act byl předložen výboru Sněmovny reprezentantů pro energetiku a obchod 2. března.

Loni na podzim v OSN čínský prezident Si Ťin-pching oznámil, že země chce být do roku 2060 uhlíkově neutrální a že emise dosáhnou svého vrcholu ještě před rokem 2030. Čína je přes obrovský rozvoj obnovitelných zdrojů a také výstavbu jaderných elektráren dosud postavena na uhelných zdrojích a je s odstupem hlavním emitentem skleníkových plynů. Pokud by chtěla dosáhnout karbonové neutrality, nemohla by už v podstatě žádné nové uhelné elektrárny stavět, neboť nový uhelný zdroj tady bude odhadem ještě 40 let.

 

Jenže loni se její netto kapacita díky uvádění nových uhelných elektráren do provozu zvýšila o 29,8 gigawattu (zbytek světa kapacitu uhelných elektráren o 17,2 gigawattu naopak snížil) a země schválila výstavbu nových o kapacitě 36,9 gigawattu. Celkem se stavějí a připravují do výstavby elektrárny na uhlí s kapacitou 247 gigawattů, což je mimochodem víc než instalovaná kapacita elektroenergetiky v Německu.

Energie nalitá do betonu

V řádu velkých čísel je i největší ekonomika Evropy vlastně drobek. Pro ilustraci: Čínská výroba cementu loni činila přibližně 2,2 miliardy tun, předloni 2,3 miliardy tun. To je mimochodem víc, než kolik se v USA spotřebovalo cementu za celé 20. století. Oceli se loni v Číně vyrobilo něco přes miliardu tun, více než ve zbytku světa dohromady, a takto je to už mnoho let. Ani ocel, ani cement se nedají produkovat bez obrovského množství energie (čti uhlí) a spousta zemí má velkou část křivky nárůstu poptávky po elektřině, oceli, cementu a dalších energeticky náročných výrobách před sebou.

Kupříkladu Indie, která v energetice donedávna spoléhala hlavně na uhlí, vyrobila loni 340 milionů tun cementu a 100 milionů tun oceli. Potrvá desítky let, než se její kapitálová zásoba infrastruktury a bytové výstavby dostane na objemy armovaného betonu, které už jsou dávno v Číně zapuštěny v zemi. Indie samotná začíná přemýšlet o tom, co by pro ni klimatický závazek typu „nulových netto emisí“ v horizontu nějakých 40 let znamenal, ale jednoduché počty to nebudou.

Riziko oteplování pro ně samotné si rozvojové země uvědomují, ale i při využití nejlepších dostupných technologií je tlumení jejich příspěvku ke globálním emisím fakt velká výzva.

Než sousedy doženeme

Ono to svým způsobem platí pro všechny, kterým se podařilo nahodit motor ekonomického rozvoje se zpožděním, v naší části světa navíc s vědomím, že zestárneme dříve, než se dostaneme na úroveň západoevropských zemí. Pro Česko je zatím nejlepším zdrojem studie poradenské firmy McKinsey, která propočetla dopady a náklady proporcionálního snížení emise skleníkových plynů o 55 procent do roku 2030. To by podle ní vyžadovalo snižovat emise oproti roku 2018 o 3,5 milionu tun (2,5 procenta) ročně a karbonová neutralita do roku 2050 je podmíněna poklesem v letech 2031–2050 o pět procent ročně. Jestliže jedno procento HDP ročně na investice do snížení emisí do roku 2030 je vzhledem k velkému objemu finančních prostředků z různých zdrojů EU ještě zvládnutelné, znamenají nulové čisté emise vskutku odpudivé finanční náklady na dodatečné investice ve výši čtyř bilionů korun (v cenách roku 2019). Počínaje 30. lety bude zároveň v Česku kulminovat demografický problém, který důkladně zatíží penzijní a zdravotní systém.

A nemá cenu ani předstírat, že dekarbonizační výdaje tohoto řádu budou mít nějaký kladný efekt na životní úroveň, berme to jako náš příspěvek k výstavbě globální protipovodňové bariéry. Na vybranou není, ostatně jiný scénář než ten adaptační země s podílem na celosvětovém HDP nižším než 0,3 procenta ani mít nemůže.

Jak to namixujeme?

I tak má smysl uvažovat, za kolik tu adaptaci dokážeme pořídit. Toto platí v první řadě pro energetiku, neboť beze změny energetického mixu se nepohneme ani v dopravě, ani v průmyslu, budovách a dalších oblastech.

Největší podíl na výrobě elektřiny v ČR má stále hnědé uhlí, jehož těžba by měla skončit v roce 2038, pokud ji do té doby nezlikvidují ceny povolenek. Podle dat ERÚ na něj předloni připadalo asi 40 procent výroby, následovaly jaderné elektrárny s podílem zhruba 35 procent. Černé uhlí mělo předloni podíl na celkové výrobě elektřiny 2,5 procenta, poprvé kleslo pod podíl fotovoltaiky a je víceméně pro energetické účely na dožití.

Nebýt Fukušimy, asi by se nediskutovalo o roli, kterou v energetice a teplárenství sehraje právě jaderná energetika. V Česku je pro dekarbonizaci výroby elektřiny a tepla potřeba vyvinout a nasadit více technologií, ale odpor vůči jádru není u laické veřejnosti nijak velký a průmyslové kruhy i značná část politické reprezentace výstavbu nových zdrojů vesměs podporují. Výhrady jsou z bezpečnostních důvodů vůči potenciálním dodavatelům (Rusko, Čína), zvolenému modelu výstavby a také vůči velmi vysokým investičním nákladům a riziku velkých průtahů a prodražení projektu.

 

Samostatnou kapitolu představují vztahy k sousedům, kdy sice platí, že volba energetického mixu je v národní kompetenci, ale zároveň je v sousedním Německu a Rakousku silná preference obnovitelných zdrojů a naopak léta trvající odpor vůči jádru.

U nás je limit pro obnovitelné zdroje dán geografií, fouká u nás o poznání méně než v kontinentálním šelfu někde u Irského nebo Severního moře, zato odpor vůči jejich výstavbě v alespoň trochu vhodných lokalitách je velmi soustředěný. Z tohoto hlediska podstatně jednodušší fotovoltaika je v Česku obětí toho, co se zde při nastavení podmínek její výstavby v letech 2009 a 2010 stalo. Úmyslně nepružně nastavený, a proto z pohledu investorů velice lukrativní výkupní tarif tady zanechal natolik velkou pachuť, že termín „solární baron“ je ve slovníku českých hanlivých neologismů na třetím stupínku obzvláště zavrženíhodných – hned za tunelářem a šmejdem. Je to velice nešťastné, neboť i ve střední Evropě se dá už dnes cena v aukcích srazit hodně nízko.

LCOE nám nevycházejí

Když se podíváte do příloh Mezinárodní energetické agentury na její poslední World Energy Outlook 2020, vycházejí v Evropě pro jádro velmi špatně tzv. sdružené ceny elektřiny (LCOE). Ty odrážejí náklady po celou dobu životního cyklu, od začátku až do konce projektu, případně ještě upravené o doplňující faktory zohledňující nepřímé náklady a vyvolané náklady pro energetický systém. Jaderné elektrárny mají sice vysoký kapacitní faktor a poměrně nízké náklady na palivo, ale velmi drahý „investiční začátek“, pojištění a také náklady spojené s ukončením provozu a skladováním vyhořelého paliva a budováním úložišť.

Uhlí po zohlednění cen povolenek vychází v horizontu roku 2040 ještě hůř. Momentálně nejlépe vychází kombinovaný cyklus na zemní plyn (CCGT), který se dá relativně rychle postavit, což je pro váhající Česko docela velká výhoda. Do budoucna vycházejí náklady životního cyklu dobře pro fotovoltaiku, hlavně díky klesajícím investičním nákladům. Toto jsou souhrnné výpočty pro Evropu od International Energy Agency, naše výpočty a energetický mix čekají na aktualizaci energetické koncepce za dva roky. Nedivte se, že kdekdo tlačí.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.

Týdeník hrot

  • Zdeněk Tůma: S bazukou se musí umět
  • Přežijí komunisté stovku?
Objednat nyní