Výbušná politická směs: poezie, rasa, sex

Tohle není veselý příběh. Před pár lety jsem přestal před lidmi, které neznám, hrát Sweet Home Alabama, nejznámější písničku americké rockové kapely Lynyrd Skynyrd. Písnička je pořád pěkná, fendery zvoní jako o závod a refrén je stejně strhující, jako býval. Změnilo se publikum.

Vídám při těch příležitostech lidi, kteří zpívají ten chytlavý refrén s sebou, na ramenou či nášivce nosí vlajku Konfederace a na tváři bojovný výraz (tak do třetího piva). A připadá mi, že stále větší procento z nich tu vlajku nenosí jako připomenutí jisté rytířskosti, jež – za vysokou cenu – na Jihu panovala, ani prostě jen tak z lásky k mírně stereotypní, jednoduché rytmické rockové muzice, jíž sluší stetson.

Je to jen pocit, který se může snadno mýlit, ale je neodbytný. Připadá mi, že kdekdo z těch lidí, kdyby dostali příležitost, by byl skutečně rád, kdyby mohl za svoje SUV přivázat negra a povozit ho po Alabamě. Nebo po Brdech, když už jsme u toho.
Z důvodů natolik zjevných, že vás nebudu urážet jejich recitací, nechci nikoho tahat za autem či nosit na kládě. Zároveň jsem si vědom toho, že Sweet Home Alabama je pro stále více lidí stále zjevněji bezpečnou náhražkou asfaltu a peří; takovým mrknutím oka přes půllitr – však my víme, kámo, jak to myslíš.