Všechny natažené ruce

Ta fronta už je delší než na banány za socialismu. Pěkně pospolu, byť virtuálně, v ní stojí bossové největších firem na světě, kteří žádají své vlády o pomoc. Zatím poslední v téhle řadě stojí Renault, který si na francouzské vládě vyprosil 90procentní záruku za pětimiliardovou krátkodobou úvěrovou linku od převážně francouzských komerčních bank. Slušný výkon na firmu, která na začátku krize hlásila celkem pohodlný šestiměsíční hotovostní polštář.

Není sporu o tom, že by státy měly zdravým firmám, a to nejen těm velkým, pomoci překlenout finanční potíže způsobené epidemickou paralýzou. A netroškařit, protože škody jsou skutečně obrovské. Německý svaz sdružující strojírenské podniky (VDMA), které mají mnohdy jen pár stovek zaměstnanců, ale velmi často se jedná o světové jedničky ve svých tržních nikách, se potýká s poklesem objednávek u 90 procent svých členů, v dubnu byla zakázková kniha meziročně hubenější o 31 procent. V Česku je to podobné; čerstvý index nákupních manažerů ve výrobě se sice zlepšil z dubnových 35,1 na 39,6 (PMI IHS Markit), ale i to je druhé nejhorší číslo za jedenáct let.

Něco za něco

Stále se ale vtírá otázka, jak se vyhnout neoblíbenému dilematu „privatizace zisků a socializace ztrát“ – tedy jak to zařídit, aby na celém tom maléru nevydělali vlastníci na úkor daňových poplatníků.