Sektorová daň uvalená na banky by zásadním způsobem zasáhla do finanční obslužnosti ekonomiky, říká analytik Miroslav Zámečník.
Sektorová daň uvalená na banky by zásadním způsobem zasáhla do finanční obslužnosti ekonomiky, říká analytik Miroslav Zámečník.
Instituce Evropské unie vznikly pro potřeby bezpečnějšího, méně ekonomicky propojeného světa.
Instituce Evropské unie vznikly pro potřeby bezpečnějšího, méně ekonomicky propojeného světa.
Vítězem ankety Zákon roku pro byznys je zavedení komunitní energetiky, bodovala také flexibilita trhu práce. Propadákem je naopak návrh regulace dohodářů. Ten je podle Tomáše Prouzy, ředitele Svazu obchodu a cestovního ruchu ČR, nepoužitelný.
Vítězem ankety Zákon roku pro byznys je zavedení komunitní energetiky, bodovala také flexibilita trhu práce. Propadákem je naopak návrh regulace dohodářů. Ten je podle Tomáše Prouzy, ředitele Svazu obchodu a cestovního ruchu ČR, nepoužitelný.
Právě před sedmdesáti lety zemřel jeden z nejhorších diktátorů historie – Stalin. Za svého života sprovodil ze světa miliony lidí, ale umíralo se i po jeho smrti.
Stalin zemřel 5. března 1953 a organizaci pohřbu dostal na starost jeho budoucí nástupce Nikita Chruščov. Naprosto selhal. Dav, který se chtěl naposledy rozloučit s „generalissimem míru“ a „titánským veleduchem“ (tak o diktátorovi referovalo dobové Rudé právo) ušlapal v Moskvě stovky lidí.
Stalinova mrtvola nejdřív tři dny ležela ve Sloupové síni Domu odborů v Moskvě a za tu dobu se tam s ním, jak připomínal stranický deník Pravda, přispěchaly rozloučit statisíce lidí: „Nevysychajíc ani za časného rána, ani pozdě večer, vinula se po moskevských ulicích, tekla a tekla živá řeka hoře a lásky a vlévala se do Sloupové síně.“
Jednou ze součástek této živé řeky byl i zpravodaj pražského Rudého práva, který tvrdil, že každý, koho tam potkal, by byl bez váhání obětoval „svůj život, kdyby mohl navrátit úsměv do jeho drahé, milované tváře.“ Úsměv do drahé, milované tváře se již naštěstí nevrátil, ale životů mělo být již brzy obětováno dost.
Stalo se to 8. března 1953, tedy den před naplánovaným pohřbem. Jedním z těch, kteří chtěli onoho dne Stalina ještě naposledy spatřit, byl budoucí slavný básník Jevgenij Jevtušenko. „Naučení věřit, že Stalin se stará o každého, lidé se cítili ztracení a zmatení. Celé Rusko plakalo. Já také,“ vzpomínal později na své stalinské mládí (bylo mu dvacet let) Jevtušenko.
Nedaleko od Domu odborů – na Trubném náměstí – vytvořili milicionáři nebezpečnou past, když paralelně s řadou domů zaparkovali kolonu nákladních automobilů. Podle jejich představ to mělo zřejmě dav usměrňovat, jenže výsledkem bylo, že lidskou tlačenici ještě zahustili, až se, jak napsal Jevtušenko ve své autobiografii, „dech desetitisíců lidí namačkaných jeden na druhého slil v bílý oblak tak hmatatelný, že na něm bylo možné pozorovat chvějivé stíny holých březnových stromů.“
A pak se dav roztočil jako obří vír v proudu dravé řeky. „Najednou jsem viděl, jak byla na sloup semaforu přiražena mladá dívka. Její tvář byla zrůzněna zoufalým křikem, který však mezi všemi ostatními výkřiky a steny nebylo slyšet.“ Dav poté Jevtušenka přimáčkl na dívku a on „celým tělem cítil, jak praskají její křehké kosti.“ Zavřel odporem oči, a když je znovu otevřel, dívku už neviděl. „Po chvíli jsem šlápl na cosi měkkého. Bylo to lidské tělo.“ Tlačenice byla stále nemilosrdnější: „Zachránila mě má výška. Malí se udusili zaživa.“
Jiným očitým svědkem byl pozdější „osmašedesátník“ a chartista Zdeněk Mlynář, který v té době studoval v Moskvě. I on byl tehdy věřícím stalinistou, ale dokázal si udržet odstup a statisíce lidí putující za Stalinovou mrtvou považoval spíš za obyčejné zvědavce než zapálené komunisty. „Tam, kde bylo volněji, se debatovalo a žertovalo stejně jako v davu, který jde na fotbalové utkání. V tomto davu se také kradlo a sahalo pod sukně, pila se vodka rovnou z lahví střežených v kapse. Byl to dav stmelený vůlí nenechat si ujít podívanou, ať už je to pohřeb nebo poprava,“ napsal později v knize Mráz přichází z Kremlu.
Také on dorazil až na Trubné náměstí. „Hustota davu dosahovala bodu, jaký zná městský člověk z přeplněné tramvaje, ale zároveň zezadu neustále tlačily desetitisíce a zpředu koně, vojáci, ze stran hradba nákladních aut a stěny domů. Byla zima, nohy klouzaly po rozbředlém sněhu. Kdo upadl, měl jen nepatrnou naději, že se ještě zvedne.“
On sám přežil. „Už jsem se nepohyboval, byl jsem rolován jako předmět kolem postranic aut. Zbývala jediná naděje: až budu dorolován ke kapotě nad motorem, pokusím se na ni vyšplhat a přeskočit na druhou stranu. To sice znamenalo vzdát se toho, že uvidím Stalina v rakvi, ale zároveň to dávalo jistotu, že nebudu v rakvi sám. Zvolil jsem druhou perspektivu a podařilo se to.“
Kolik lidí během Stalinova pohřbu zemřelo, není jasné. Noviny o tragédii mlčely a Chruščovův pozdější odhad, že šlo o 109 mrtvých, je vzhledem k tomu, co viděli očití svědkové, směšně nízký. Reálné odhady tak oscilují od několika set až po dva či tři tisíce ušlapaných a udušených.
Velkou tlačenici na Stalinově pohřbu osobně zažil i jeho pozdější životopisec – ruský spisovatel a historik Edvard Radzinskij. Také on vzpomínal na to, jak ho dav táhnul, tlačil a nesl přes nehybná lidská těla, na „šílené oči“ jakési dívky vedle něj i na to, jak byl nakonec z tohoto smrtelného sevření vyplivnut na volnou dlažbu. „Šos kabátu jsem měl utržený, ale byl jsem živ. Toho dne skončila spousta lidí v márnici. Stalin nedokázal odejít bez prolité krve. Lidé ušlapaní při jeho pohřbu se připojili k milionům těch, které za života poslal na smrt.“
