Volba mezi historií a budoucností

Proč byly polské prezidentské volby zásadní pro současnou vládu i opozici?

Volba mezi historií a budoucností
Polské prezidentské volby, ve kterých „o prsa“ zvítězil Andrzej Duda, přilákaly více než 68 procent voličů. Toto číslo výrazně vyčnívá nad průměr nejen v Polsku, ale i v dalších srovnatelných zemích bývalého východního bloku, včetně Česka. | Profimedia.cz

Andrzej Duda nominovaný vládnoucí stranou Právo a spravedlnost (PiS) zvítězil v prezidentských volbách v Polsku. Svého rivala Rafała Trzaskowského z opoziční Občanské platformy (PO) porazil rozdílem dvou procent. 

Chtělo by se říci, žádné velké překvapení. Je tomu ale tak? A co se to vlastně u našeho severního souseda děje? 

Lámaly se rekordy

Již v prvním kole přišlo volit rekordních 64,5 procenta oprávněných voličů. Ve druhém kole byl tento rekord pokořen o další čtyři procenta. Účast více než 68 procent voličů výrazně vyčnívá nad průměr nejen v Polsku, ale i v dalších srovnatelných zemích bývalého východního bloku, včetně Česka. Pro vysokou účast ve volbách hovoří obecné i velice konkrétní důvody. Polský prezident rozhodně nevládne ani nedisponuje pravomocemi, které by mu umožňovaly prosazovat své cíle. Na rozdíl od Česka však polská hlava státu disponuje i právem vyhlásit celostátní referendum o významných otázkách a její právo veta na přijaté zákony je přehlasovatelné jedině třípětinovou většinou Sejmu. Prezident je tak potenciálně silným protihráčem vlády. Může ji provokovat a zkoušet její soudržnost. 

Proto byly volby tak zásadní pro současnou vládu i opozici. Hrálo se v nich o politickou stabilitu a možnost pokračovat v dosavadním stylu vládnutí na jedné a vyvažování, respektive oslabení vládní moci prezidentským korektivem na druhé straně. Tím byly atraktivní i pro voliče. Příznivci vlády si přáli pokračování štědré sociální pomoci a růstu platů ve veřejném sektoru. Přibylo však i odpůrců vlády, kteří jí vyčítali přílišnou koncentraci moci nebo brzdění modernizace země.

Výjimečnost letošních prezidentských voleb podtrhlo jejich odložení. Z původního květnového termínu, který zhatila koronakrize, byly odsunuty až na léto. Na odložení nakonec svým způsobem vydělali všichni: stávající prezident, vláda i část opozice. Opoziční PO umožnilo ve varšavském primátorovi Rafału Trzaskowském najít daleko vhodnějšího kandidáta, než jakým byla výrazně zaostávající Malgorzata Kidawová-Blońská. Dlouhá kampaň i změna soupeře významně prověřily stávajícího prezidenta. Duda v této zkoušce obstál a může se těšit na druhé volební období, ve kterém už nebude vázán snahou o znovuzvolení. Jemu i vládě PiS se tak bude dýchat volněji. 

Rozdělená společnost? 

Komentáře výsledků se předhánějí v líčení hlubokého rozdělení společnosti. Mají i nemají pravdu. Pro pochopení je důležité zmínit řadu skutečností. Tou první je nespočet historických událostí, které se dosud promítají do politické reality. Za všechny připomeňme více než stoleté rozdělení země do takzvaných záborů a její přestěhování o několik set kilometrů na západ, k němuž došlo po druhé světové válce. Ty dodnes vysvětlují volební mapy. Zatímco sever a západ volí levicověji a liberálněji, jih a východ Polska je mnohem tradicionalističtější a konzervativnější.

Polský přechod k demokracii a ekonomická transformace, která vedla k daleko větším sociálním problémům než třeba v Česku, přispěly k brzkému rozkladu původního stranického systému v míře, jakou známe z jiných evropských zemí až v posledním desetiletí. Na vině byla opotřebovanost politiků, výzvy, na něž nebyli schopni reagovat, ale především pociťovaná míra korupce a znechucení z politiky. Nejprve se rozpadl solidaritní tábor, následovala postkomunistická levice.  

Na troskách starého stranického systému vzniklo hned několik formací protestního typu. Zatímco Občanská platforma vsadila na antistranictví a program modernizace, liberalizace a sekularizace, Právo a spravedlnost přišlo s programem nastolení takzvané čtvrté republiky, která opraví všechno špatné ze třetí republiky. Obě strany akcentovaly boj s korupcí, u PiS propojený s důslednou dekomunizací. 

První a druhé Polsko 

Donald Tusk v čele PO se stal symbolem nového, moderního a silně proevropského Polska. Strana pod jeho vedením aspirovala na dědictví liberálnějších voličů postsolidaritních uskupení, ale jako méně antikomunistická alternativa úspěšně oslovovala i elektorát postkomunistických stran. Stala se tak mluvčím Poláků patřících do kategorie vítězů transformace. Tedy reprezentantem „prvního Polska“. PO opakovaně vyhrála parlamentní volby a Tusk po roce 2007 dlouhých sedm let stál v čele polských vlád. Odtud se plynule přesunul do pozice předsedy Evropské rady neboli evropského „prezidenta“, kterým byl až do loňského roku.   

Dvojčata Jaroslaw a Lech Kaczyńští zakládající PiS se oproti tomu postupně stali mluvčími „druhého Polska“. Tedy té části společnosti, která se po roce 1989 cítila stále více vykolejená tím, že komunismus byl nahrazen z jejich pohledu asociálním liberalismem a doprovázen korupcí prolezlou privatizací pod vedením postkomunistů. Nebyla také tak nadšena ze vstupu do EU, která pro ni představovala hrozbu sekularizace a relativizace tradičních hodnot. Reálným lídrem PiS byl a dosud zůstává Jaroslaw, který však s výjimkou krátkého období v čele vlády nikdy nezastával žádnou veřejnou funkci, ačkoli PiS dokázalo vyhrát parlamentní volby hned třikrát.

Vedle soft protestních stran se kolem roku 2000 na politické scéně objevily i dvě populistické až antisystémové formace – agrárně-odborářská Sebeobrana a ultrakonzervativní, nacionalistická a antisemitská Liga polských rodin. Je velkou zásluhou PiS, že tato uskupení dokázalo pacifikovat a převzít jejich voliče, čímž zároveň získalo značný náskok před volebním potenciálem PO. Platformu navíc častěji oslabovaly frakční střety, odchody politiků, ale i větší konkurence v podobě přežívající části levice a nejrůznějších uskupení stylizujících se do role nové liberální alternativy (progresivistické Palikotovo hnutí nebo dnes Nowoczesna). 

Proevropské Polsko

Novou kapitolu začalo Polsko psát po svém vstupu do Evropské unie. Do země začala masivně proudit finanční podpora ze strukturálních fondů i společné zemědělské politiky. Poláci dokázali vytvořit příznivé prostředí pro to, aby tyto dotace směřovaly na místa, kde byly opravdu potřeba. Jako výborný tah se ukázala reforma veřejné správy, která proběhla již roku 2000 a která vedla ke značné racionalizaci počtu i fungování polských měst a obcí. Právě jim Polsko do značné míry vděčí za hospodárné využívání evropských peněz. 

Poláci jsou tradičně ochotní k pracovní, ale i studentské mobilitě, a tak v masivnějším měřítku využili otevřených hranic. Jako patrioti se obvykle vrátili zpět a své bohatství i získané vzdělání využili doma. Spolu s nesrovnatelnou velikostí trhu, která je velkým lákadlem pro zahraniční investice, ale i vlastními investicemi do školství, vědy, infrastruktury a třeba i cestovního ruchu všechny tyto skutečnosti přispívají k dlouhotrvajícímu hospodářskému růstu země. Ten se nemohl neprojevit velkým tempem růstu životní úrovně a rovnoměrnějším dělením bohatství. Vzrostl optimismus Poláků, kteří dnes patří k vůbec nejvíce „proevropským“ národům. To vše se odráží i v postupném zasypávání tolik zdůrazňovaných politických příkopů.

Jistě, skončené prezidentské volby příkopy opět spíše prohloubily. Má to svou logiku; kdo se neodliší, nedokáže rozdělit společnost, aby za sebou sešikoval většinu, nemá šanci vyhrát. Důkladný rozbor volebních výsledků právě skončených voleb však ukazuje, že rozdíly ve volebním chování zdaleka nejsou tak regionálně a strukturálně podmíněné, jak hlásají novinové titulky.

Polsko zůstává politicky stabilní a zároveň se mění před očima. Zvláště ve srovnání s Českem na první pohled zaujme řadou politických pozitiv. V prvé řadě zde nyní platí, že vládnoucí strana má absolutní většinu a tudíž nese plnou politickou odpovědnost za vše, co činí. Prosazením svého kandidáta do pozice hlavy státu PiS ztratilo i poslední možnost vymlouvat se. Svůj díl odpovědnosti ovšem nese i opozice. Není úplně sjednocená, nicméně úspěchem svého prezidentského kandidáta Trzaskowského získává možnost postavit nového, respektovaného lídra. Vyvolává tak velkou naději na změnu a získává náskok před PiS, které hledání nového vůdce teprve čeká. Pokud se nestane nic opravdu neočekávaného, polští voliči budou – na rozdíl od těch českých – za tři roky stát před lákavou volbou. Na výběr budou mít dvě reálné alternativy – dvě odlišné cesty, jejichž odlišnost však není taková, aby to společnost znovu uvrhlo do stavu studené občanské války. O něčem takovém mohou Češi momentálně jenom snít.    

Autor je politolog a prorektor vysoké školy CEVRO Institut.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot. Předplatit si ho můžete ZDE.

 

Týdeník hrot

  • Jak Babiš bohatne na koronaviru
  • Život po Pentě
Objednat nyní