Vojna s Turkem

Erdoğan se už dávno přestal chovat jako spojenec. Jenže Evropa ho sama umravnit nedokáže, a tak bude zase muset škemrat ve Washingtonu.

Hluboká nedůvěra a občasné pošťuchování mezi dvěma členskými zeměmi NATO, Řeckem a Tureckem, je takovým středomořským folklorem. Současná krize kolem tureckých pokusů posunout mořské hranice ve svůj prospěch kvůli ložiskům zemního plynu je ale trochu jiné kvality. A to ani ne tak věcnou podstatou jako situací, v níž se to vše odehrává.

Turecko v posledních deseti letech provedlo pod Erdoğanovým vedením razantní geopolitický obrat. Poté, co se definitivně ukázalo, že se země nikdy nestane členem EU a Atatürkova cesta na Západ je slepou uličkou, se Turecko vrací ke svým osmanským kořenům, kdy sultán v Istanbulu byl hlavou muslimského světa. Přestože Turecko v roce 1949 patřilo mezi první země, které uznaly čerstvě vzniklý stát Izrael, dnes mohutně podporuje palestinské teroristické organizace. Šéfové Hamasu dostali od istanbulského sultána dokonce turecké pasy.

Zapomenuty nejsou ani zprávy tajných služeb monitorujících tureckou účast na obchodu s ropou prodávanou Islámským státem. A dohodu Izraele se Spojenými arabskými emiráty o navázání diplomatických vztahů Erdoğan označil za zradu. Není tak divu, že šéf Mossadu Yossi Cohen označuje Turecko za větší hrozbu v regionu než Írán, který je dnes mocností na hliněných nohách.

Erdoğanovy kopance

Samuel Huntington ve svém Střetu civilizací popisuje, kterak se boje o dominanci uvnitř muslimského světa musí nutně projevit konflikty se Západem, v nichž muslimští vůdci prokazují svou větší oddanost víře, a tudíž větší nárok na moc nad muslimy. Erdoğan je ve víře zjevně hodně silný, což nedemonstruje jen nakládáním s chrámem Hagia Sofia. Nejprve před pár měsíci nakopl Němce pokusem propasírovat migranty z Afghánistánu, Sýrie a dalších zemí Blízkého východu přes řecké hranice. Pak rozehrál nebezpečnou hru v Libyi, kde se postavil nejen zájmům Francie ale i muslimského Egypta. A současná plynová krize, která teď nastavuje Evropě zrcadlo jako Československá televize v osmdesátých letech, je jen další krok, který bezpochyby nebude poslední.

A odpověď je velmi slabá. Ukazuje se, jak je v oblasti bezpečnosti Evropa bezmocná, pokud nemá za zadkem toho nenáviděného strýčka Sama. Byly to nakonec vždy Spojené státy, kdo tradiční třenice mezi Řeky a Turky zklidňoval. 

Závislost a neochota

Dnes se jim do toho evidentně nechce. A nejen proto, že mají svých starostí doma dost. Jen ať Macron předvede, jaká je Francie velmoc, když má v regionu své vlastní zájmy, říkají si ve Washingtonu. A Němci, jejichž bundeswehr je po letech vlády kancléřky Merkelové asi ve stejně bojeschopném stavu jako wehrmacht při návratu od Stalingradu, dávají na vojenské výdaje pár drobných a bezpečnostně tak parazitují na amerických daňových poplatnících, dodávají Američané. Po otevření hranic migrantům se nakonec Němci stali závislí na turecké pomoci s jejich zadržováním. 

Teď po Němcích Evropa chce, aby se postavili za Řeky. A aby toho nebylo málo, tak ještě zarputile trvají na plynovodu Nord Stream 2 z Ruska, čímž toho amerického strýčka opravdu, ale opravdu štvou, což Erdoğan dobře ví. Nelehkou úlohu mají teď němečtí politici a možná jsou trochu cynicky vděční tomu Rusovi, co otrávil Navalného, a zavdal tak záminku k možnému zaražení toho proklatého plynovodu. 

Zase bude třeba totiž vyrazit do Washingtonu s prosíkem. Jak totiž věděl už Josef Švejk, „vojna s Turkem musí bejt“. I když se při ní nemusí úplně střílet. Ale spojenec to už opravdu není.

Týdeník hrot

  • Jak Babiš bohatne na koronaviru
  • Život po Pentě
Objednat nyní