Vybrané články
z týdeníku The Economist

Vodu, ne uran!

Ve Vídni znovu začalo jednání o zastavení íránského jaderného programu. Domácí protesty íránským klerikům připomínají, co mohou dohodou získat.

ilustrační foto | Shutterstock.com

Atmosféra ve Vídni je příznačně pochmurná. Diplomaté se tam 29. listopadu sešli na další kolo jednání, která měla zachránit jadernou dohodu známou jako Společný komplexní akční plán (JCPOA). Tu Írán podepsal s šesti světovými mocnostmi v roce 2015. Dvě hlavní strany, Spojené státy a Írán, spolu ovšem nemluví napřímo (jak si druhý jmenovaný vyžádal). Evropští diplomaté tedy fungují jako prostředníci a nosí zprávy tam a zpátky po vymrzlých ulicích města, prázdných a ztichlých kvůli covidovému lockdownu.

JCPOA omezuje íránský jaderný program výměnou za zrušení řady mezinárodních ekonomických sankcí. Amerika pod vedením Donalda Trumpa od dohody v roce 2018 odstoupila. Joe Biden v předvolební kampani sliboval, že ji obnoví. Aktuálně se od jeho lednového nástupu do úřadu koná už sedmé kolo jednání. Je však prvním od chvíle, kdy se v srpnu chopil úřadu jeho íránský protějšek Ebráhím Raísí – po fraškovitých volbách, z nichž byla většina potenciálních protikandidátů vyřazena. Pokud za krizi může Amerika, Írán je z velké části zodpovědný za její protahování. JCPOA Íránu umožňuje obohacovat uran maximálně na 3,67 procenta. Írán tento limit prolomil v roce 2019 a procento dál zvyšuje. Zkraje tohoto roku obohatil uran až k šedesáti procentům – na této míře už nemá žádné civilní využití a je jen chloupek od úrovně potřebné do jaderných zbraní.

Co se nezapomíná a co neodpouští

Mezinárodní agentura pro atomovou energii OSN (MAAE) v listopadu oznámila, že Írán nahromadil přes 2300 kilogramů obohaceného uranu, jedenáctkrát více, než kolik dovoluje dohoda. Z toho je 17,7 kilogramu obohaceno na šedesát procent (do jaderné bomby je potřeba přibližně 25 kilogramů vysoce obohaceného uranu, tedy nad 85 procent). Írán začal také s přeměnou plynného uranu v kov, což je ve výrobě bomby klíčový krok. MAAE 1. prosince informovala o tom, že Írán začal ve Fordowu, opevněném závodu zasekaném do skály, v němž JCPOA zakazuje jakékoli obohacování, instalovat pokročilé centrifugy a obohacuje v nich uran až na dvacet procent.

Írán děsí. Jadernou bombu by mohl mít za tři měsíce

Teherán v době pandemie zintenzivnil vojenský program. Agresivně pokračuje v obohacování uranu, takže do několika měsíců může mít dost materiálu pro sestrojení atomové bomby.

Před začátkem tohoto kola rozhovorů naznačoval Írán, že se hodlá bavit jen o porušení dohody ze strany Američanů, ne o svých prohřešcích. Údajně požaduje omluvu za Trumpovo odstoupení, kompenzaci a slib, že už se to nebude opakovat. Ač to může někomu připadat pochopitelné, část íránských požadavků je nesplnitelná. USA nemohou poskytnout takovou záruku – stejně jako to nemohou udělat další signatáři dohody včetně samotného Íránu.

Íránské jaderné aktivity mohou navíc záhy změnit JCPOA v bezcenný kus papíru. I kdyby došlo k zastavení zakázaných aktivit, Írán už získal cenné know-how, které nelze zapomenout. Američtí představitelé prohlašují, že je potřeba dohodu obnovit co nejdříve, odmítají však říct, jaké kroky íránské strany by případně považovali za neodpustitelné. „Až na ně dojde, poznáme to,“ nechal se slyšet hlavní americký vyjednavač Rob Malley.

Protesty zemědělců

Čelný diplomat EU Enrique Mora 29. listopadu řekl, že Írán konečně souhlasil s debatou nejen o sankcích, ale také o vlastních aktivitách. Důkazem toho, v jak strašlivém stavu se dohoda nachází, je fakt, že i to je považováno za pokrok.

Teheránští stoupenci tvrdé linie věří, že JCPOA za to úsilí nestojí. Tvrdí, že Amerika bude dál pokračovat v sankcích, které svazují íránskou ekonomiku. Raději by se Západu do budoucna stranili, věnovali se obchodu s Čínou a soustředili se na budování takzvané „odolné ekonomiky“ na domácí půdě. Nedávné události v Íránu však odhalily, jak jalový je tento přístup. Obyvatelé Isfahánu, který se nachází ve středním Íránu, několik týdnů protestovali v Zájanderudu, vyschlém korytě řeky, které se klikatí městem. S demonstracemi začali zemědělci, rozhněvaní dlouhodobým suchem, které je připravilo o živobytí. Vláda se jim, podle jejich slov, nepokusila nijak zvlášť pomoct.

Nedostatek vody je v Íránu běžný. Podle OSN kleslo během posledních třiceti let množství dostupné vody na hlavu o 28 procent na 1675 kubických metrů ročně, což je úroveň, která se označuje za „nedostatek vody“. V červenci proběhly v jihozápadní provincii Chúzistánu protesty poté, co její obyvatelé zůstali ve spalujícím horku celé dny bez tekoucí vody.

Sucho nemá přímou spojitost se sankcemi: je důsledkem desítek let špatného hospodaření, na vodu náročného zemědělství a klimatické změny. Nicméně i výrazně pozornější vláda by měla velké problémy tyto potíže napravit ve chvíli, kdy jsou na ni uvaleny sankce, jež omezují její přístup k zahraničním technologiím a tvrdé měně.

Dlouhý stín průměrných grázlů

Proč středně velké autokratické režimy působí navenek tak hrozivě a proč je to důvod k obavám

To bude pro Raísího, který svou kampaň postavil na slibu, že zatočí s myriádou íránských socioekonomických potíží, představovat problém. Podařilo se mu rychle vypořádat s pandemií: aktuálně je plně naočkovaných 54 procent Íránců v porovnání se třemi procenty v momentě, kdy se chopil úřadu. Pomohlo, že v době, kdy byl Raísí inaugurován, přestal nejvyšší vůdce Alí Chameneí odmítat západní vakcíny.

Nový prezident se důsledně jednou týdně vydával do odlehlých provincií, aby si poslechl, co mu lidé chtějí povědět. Dostalo se mu pořádné dávky frustrace. Rijál přišel v posledních pěti letech o 86 procent hodnoty. Přestože se inflace v posledním měsíci zmírnila, stále letos dosahuje 44 procent. Ceny základních potravin, jako jsou mléko, chléb a vejce, rostou ještě rychleji. V posledních letech docházelo navzdory brutálním zásahům ze strany režimu k častým protestům kvůli životním podmínkám.

Část účastníků vídeňských rozhovorů se snažila apelovat na íránské zájmy. I kdyby se Trump (nebo někdo jemu podobný) dostal v roce 2025 k moci, znovuoživení JCPOA by teď Íránu zajistilo tři roky omezených sankcí a přístupu k zahraničním investicím: určitě je lepší čelit dalšímu kolu „maximálního tlaku“ ze silnější pozice. Raísí a jeho šéf Chameneí se budou muset rozhodnout, zda takový pragmatismus přebije ideologii.