Vybrané články
z týdeníku The Economist

Vlastenecká ekonomika svět nezachrání. Volný trh zase zvítězí

Světové vlády dnes odvrhují zásady, díky nimž svět zbohatl. Opatrovnická vlastenecká ekonomika se však sama zničí

ilustrační foto | Shutterstock.com

Zásadní změny se někdy – ve válkách a revolucích – dostaví s hlasitým bouchnutím. Častěji se ale prostě jen připlíží. Přesně to je případ toho, co nazýváme „vlasteneckou ekonomikou“ – protekcionistické, vysoce dotované a výraznými centrálními zásahy charakterizované ideologie uskutečňované ambiciózními státy.

Křehké dodavatelské řetězce, sílící hrozby pro národní bezpečnost, přechod na nové energie a krize spjatá s růstem životních nákladů, to vše si žádá intervence státu – a z dobrého důvodu. Když to však všechno smícháte dohromady, začne být zcela zřejmé, k jak systematickému odklonu od ideje volného trhu a omezené role státu dochází.

Pro The Economist je to znepokojivý trend. Náš časopis vznikl v roce 1843 s cílem se, mimo jiné, zasazovat o volný obchod a zdrženlivou roli státu. Dnes nejen že jsou tyto klasické liberální hodnoty neoblíbené, ale čím dál častěji se z politické debaty úplně vytrácejí. Před necelými osmi lety se Barack Obama pokoušel zapojit Ameriku do obrovské transpacifické obchodní dohody. Kdybyste ve Washingtonu obhajovali volný obchod dnes, sklidili byste za svou naivitu akorát posměch. V nově vznikajícím světovém pořádku by vás vykreslili jako neokolonialistickou fosilii z doby, kdy Západ věděl všechno nejlíp.

Zničí se sama

Domníváme se, že vlastenecká ekonomika bude nakonec zdrojem zklamání. Špatně diagnostikuje, co se nepovedlo, klade na stát neúnosné požadavky a nezvládá období rychlé společenské a technologické změny. Dobrá zpráva je, že se nakonec zničí sama.

Nad Českem se vznáší přízrak deindustrializace. Má cenu se mu bránit?

Ceny energií se už těžko vrátí na úroveň, která by náročným průmyslovým oborům mohla zajistit dlouhodobou konkurenceschopnost

V samém středu nového režimu stojí myšlenka, že protekcionismus představuje způsob, jak se vypořádat s volatilitou volného trhu. Čínský úspěch přesvědčil západní pracující třídu, že ji volný pohyb zboží přes hranice může připravit opravdu o hodně. Pandemie covidu-19 vzbudila v elitách dojem, že je potřeba zbavit globální dodavatelské řetězce rizik, což se často realizuje přesunem výroby blíže k domovu. Čínský vzestup řízený „státním kapitalismem“, jenž nerespektuje obchod založený na pravidlech a zpochybňuje americkou nadvládu, posloužil rozvinutým i rozvíjejícím se ekonomikám jako záminka pro státní zásahy.

Protekcionismus jde ruku v ruce s většími státními výdaji. Průmysl polyká subvence, jež mají podpořit přechod na novou energii a zajistit dodávky strategického zboží. Masivní příspěvky, jež dostávaly domácnosti za pandemie, zvýšily očekávání kladená na stát jakožto ochranný val proti životnímu neštěstí. Španělská a italská vláda dokonce pomáhají dlužníkům, kteří si nemohou dovolit rostoucí náklady na hypotéky.

Stalo se Německo opět nemocným mužem Evropy?

Západní soused Česka má jiné problémy než v roce 1999. Ale stejně jako tenkrát potřebuje silnou dávku reforem

Státní příspěvky se nevyhnutelně pojí s dalšími regulacemi. Z antimonopolního práva se stala aktivistická záležitost. Regulační orgány bedlivě sledují vznikající trhy od cloudového hraní her po umělou inteligenci. Protože jsou emisní povolenky stále příliš laciné, státy nakonec mikromanagují přechod na nové energie vlastními nařízeními.

Trh vstřebá otřesy

Tato směs ochrany, utrácení a regulace vychází pěkně draho. Zaprvé se jedná o chybnou diagnózu. Risk management skutečně patří mezi základní funkce státu. Ne však všech rizik: aby mohly trhy fungovat, musí mít jednání aktérů následky.

Covid-19 a válka na Ukrajině ukázaly v kontrastu k všeobecně přijímanému názoru, že si trhy umějí s šokem poradit lépe než plánovači. Globalizovaný obchod se dokáže vypořádat s obrovskými výkyvy ve spotřebitelské poptávce: objem zboží, který prošel americkými přístavy, byl v roce 2021 o jedenáct procent vyšší než v roce 2019. Německá ekonomika v roce 2022 kouzlo zopakovala, když zvládla bleskově přejít od ruského plynu k jiným zdrojům energie, aniž by se odehrála jakákoli katastrofa.

Následky války na Ukrajině – většinou negativní – nese celý svět. Existují však i nečekaní vítězové

Není to jen Palestina a Ukrajina. Kdo jsou poražení a vítězové nového, nebezpečnějšího světa?

Naproti tomu státem kontrolované trhy, jako jsou dodávky nábojů na Ukrajinu, pořád pokulhávají. Stejně jako staré nářky nad obchodem s Čínou – který ve výsledku Američanům zvedl reálné příjmy – vystavěly stížnosti na údajnou křehkost globalizace katedrálu strachu nad zrnkem pravdy.

Další chyba vlastenecké ekonomiky spočívá v přetěžování státu. Vlády ztrácejí poslední zbytky sebeovládání právě ve chvíli, kdy naopak potřebují sociální výdaje omezit. Stárnoucí populace zatěžuje rozpočty rostoucími výdaji na důchody a zdravotní péči. Vše ještě zhoršují zvyšující se úrokové sazby. Po dluhopisové krizi v roce 2022 přistoupila britská pravicová vláda k největšímu zvyšování daní (v poměru k HDP), jaké kdy provedla jakákoli jiná britská vláda za jediné volební období. S rostoucími výnosy z dlouhodobých dluhopisů zase začíná působit vratce zadlužená Itálie. Jako svědectví fiskální křehkosti nové éry může posloužit rostoucí americký účet za dluhovou službu, jenž ještě před koncem tohoto desetiletí vyrovná historické maximum.

Argentina byla Švýcarsko

Nejméně viditelným, ale potenciálně finančně nejnákladnějším nedostatkem vlastenecké ekonomiky je zoufalá nemotornost v čase rychlých změn. Přechody k novým energiím a na AI jsou příliš zásadní, než aby je dokázal jakýkoli stát naplánovat. Nikdo neví, jak nejlevněji dekarbonizovat nebo jak nejlépe využít nové technologie. Nápady musí otestovat a usměrnit trh, nesmí se řídit nějakými centrálně plánovanými seznamy. Přehnaná regulace zbrzdí inovace a zvýšením nákladů změnu zpomalí a ztíží.

Globalizace je pryč, teď je strašákem deglobalizace

Obchodní války, pandemie a krize: globalizovaná ekonomika je zlá, roztříštěná bude ještě horší

Přes všechny tyto vady nebude vůbec snadné vlasteneckou ekonomiku zkrotit. Lidé rádi utrácejí peníze jiných. S tím, jak se státní rozpočty zvětšují, sílí i zájmové skupiny, které se na nich přiživují, a také roste jejich vliv. Ochrana a dávky se hůř odebírají, než přidělují, obzvláště se stárnoucí voličskou základnou, které na hospodářském růstu už tolik nesejde. Nenapravitelní optimisté přesvědčení, že se trajektorie dějin nevyhnutelně ubírá směrem pokroku, by si měli připomenout, že před sto lety byla Argentina stejně bohatá jako Švýcarsko.

Časem se ale dostaví rozčarování. Zadlužené státy nejspíš dožene fiskální rozhazovačnost. Dobyvatelé renty třeba už nedokážou skrývat chamtivost. Nebo stagnující, represivní Čína ztratí kouzlo symbolu státem řízené prosperity.

Změna může přijít překvapivě rychle – alespoň v demokraciích. V sedmdesátých letech minulého století se karta obrátila ve prospěch volného trhu téměř stejně rychle, jako se dnes obrací proti němu, a vedla ke zvolení Margaret Thatcherové a Ronalda Reagana.

Klasičtí liberálové se musejí připravit na tento okamžik definováním nového konsenzu, který přizpůsobí jejich představy nebezpečnějšímu, provázanějšímu a roztříštěnějšímu světu. Především tváří v tvář soupeření Ameriky s Čínou to nebude nic snadného. V minulosti se to už ale povedlo. A uvědomte si, co tím získáme.