Vybrané článkyz týdeníku The Economist
Vítězí Čína?
Geopolitické důsledky covidu-19 budou nepatrné, ale dost nešťastné.
Letošní rok začal pro Čínu hrozně. Když se Wu-chanem začal šířit nový respirační virus, velel instinkt představitelům strany, aby to ututlali. Při vzpomínce na to, jak lhaní Kremlu o jaderné katastrofě urychlilo pád Sovětského svazu, někteří předvídali, že by se z covidu-19 mohl stát čínský „Černobyl“. Spletli se. Po počátečním fušerství zavedla čínská vládnoucí strana bleskově nevídaně rozsáhlou a přísnou karanténu. Vypadá to, že izolace zafungovala. Nově hlášené případy covidu-19 přibývají nyní jen pomalu. Čínské továrny se začínají znovu otevírat. Tamější výzkumníci se snaží začít co nejrychleji testovat vakcíny. V oficiálních počtech mrtvých Čínu mezitím předstihly Británie, Francie, Španělsko, Itálie a Amerika.
Čína to slaví jako triumf. Mohutná propagandistická kampaň vysvětluje, že Čína dostala pandemii pod kontrolu díky silné vládě jedné strany. Propagandisté vyhlašují, že Čína nyní prokazuje svou laskavost, když mezi 1. březnem a 4. dubnem vyslala do světa lékařské vybavení včetně téměř čtyř miliard roušek. A že čínské oběti poskytly zbytku světa čas, aby se mohl připravit. Pokud jej některé západní demokracie promrhaly, je to jen další důkaz, oč je jejich vládní systém v porovnání s tím čínským podřadnější.
Někteří, včetně nervózních západních zahraničněpolitických expertů, dospívají k závěru, že Čína vyjde z koronavirové pohromy jako vítěz. Varují, že se na pandemii nebude vzpomínat jen jako na humanitární katastrofu, že se stane také geopolitickým bodem zvratu, kdy se svět odvrátí od Ameriky. Tento názor zakořenil částečně automaticky. Nezdá se, že by prezident Donald Trump stál o místo v čele globální reakce na virus. Předchozí američtí prezidenti vedli tažení proti HIV/AIDS a ebole. Trump slavnostně slíbil, že kvůli údajnému nadržování Číně přestane financovat Světovou zdravotnickou organizaci (WHO). V Bílém domě sedí muž, jenž jedním dechem tvrdí, že je nositelem „absolutní moci“ a zároveň „nenese žádnou odpovědnost“. A tak má Čína šanci posílit svůj vliv.
Přesto nemusí uspět. V prvé řadě nikdo netuší, zda jsou čínské úspěchy v boji s covidem-19 tak působivé, jak sama tvrdí – nebo alespoň tak dobré jako výsledky fungujících demokracií typu Jižní Koreje nebo Tchaj-wanu. Nikdo zvenčí nemůže zkontrolovat, zda tajnůstkářští čínští představitelé říkají o počtech nakažených a mrtvých pravdu. Autoritářský režim může přikázat továrnám, aby se rozběhly, ale nemůže přinutit zákazníky, aby si kupovali jejich výrobky. Dokud pandemie zuří, je příliš brzy na to odhadovat, zda se Čína nakonec dočká uznání za to, jak se s nemocí vypořádala, nebo se jí vyčte umlčování wuchanských lékařů, kteří začali jako první bít na poplach.
Dále je tu problém s čínskou propagandou, která bývá obvykle značně neomalená a agresivní. Čínské hlásné trouby nevelebí jen své vůdce, některé mají škodolibou radost z amerického selhání, případně spřádají konspirační teorie o tom, že virus je ve skutečnosti americká biologická zbraň. Afričany v Kantonu několik dní hromadně vystěhovávali z bytů, bránili jim ve vstupu do hotelů a ty, již spali na ulici, šikanovali – to vše kvůli údajným obavám místních úřadů, že by mohli být nakažení. Jejich osud vyvolal záplavu rozzlobených novinových titulků a diplomatických protestů v celé Africe.
Bohaté země pohlížejí na čínskou motivaci podezřívavě. Evropská komisařka pro hospodářskou soutěž Margrethe Vestagerová naléhá na vlády členských zemí, aby kupovaly kapitálové podíly ve strategických firmách a nedovolily Číně zneužít zmatku na trhu a lacino je skoupit. Pandemie navíc přiživila diskusi o tom, že by se jednotlivé země neměly spoléhat na Čínu jako dodavatele nepostradatelného zboží a služeb, ventilátory počínaje a 5G sítěmi konče. Světová obchodní organizace očekává, že se globální trh zbožím krátkodobě propadne o 13 až 32 procent.
Pokud situace povede k dlouhodobému odklonu od globalizace – tato obava panovala již před rozšířením nákazy –, ublíží to Číně stejně jako zbytku světa. Důležitější než to, zda jsou ostatní státy ochotné přijmout Čínu jako nástupce Ameriky, je, jestli o to sama Čína usiluje. Čína se určitě nechystá napodobit americké silné stránky: budovat mohutnou síť spojenectví a legii soukromých hráčů s celosvětovým vlivem, Googlem a Netflixem počínaje a Harvardem a Nadací Billa a Melindy Gatesových konče. Nezdá se, že by i v nejmenším toužila po vůdčí roli, jež vás zatáhne do všemožných krizí po celé planetě a kterou Amerika hraje od konce druhé světové války.
Čínské ambice prověří to, jakým způsobem se zachová v závodu o vakcínu. Pokud v něm zvítězí, může to prezentovat jako národním triumf a platformu pro celosvětovou spolupráci. Další zkouškou bude odpuštění dluhu chudých zemí. G20 včetně Číny odsouhlasila 15. dubna svým členům osmiměsíční pozastavení splátek zadlužených zemí. Čína se v minulosti kvůli dluhu dohadovala za zavřenými dveřmi, a bilaterálně tak v souboji draka s myší získávala politické ústupky. Pokud rozhodnutí G20 znamená, že je pekingská vláda nyní ochotna spolupracovat s ostatními věřiteli a zachovat se štědřeji, může to naznačovat, že je připravena utratit víc peněz, aby zaujala novou roli.
Je nicméně možné, že Čínu podstatně více než role světového vůdce zajímá to, aby neměly jiné mocnosti odvahu či sílu zkřížit jí cestu. Usiluje o oslabení dolaru jakožto rezervní měny. A tvrdě pracuje na tom, aby její diplomaté zaujímali vlivné posty v multilaterálních uskupeních, což jí zajistí takovou pozici, aby mohla utvářet globální zákony, například v otázce lidských práv nebo správy internetu. I proto Trumpův poslední výpad proti WHO Americe tolik škodí – Číňané díky němu hned vypadají jako někdo, kdo si novou roli ve světovém uspořádání zaslouží.
V čínských vůdcích se spojují mohutné ambice s opatrností zrozenou z nesmírně těžkého úkolu vládnout zemi s 1,4 miliardy obyvatel. Nepotřebují vytvářet nový, na pravidlech založený mezinárodní pořádek od nuly. Mohou využít vratkých pilířů zbudovaných Amerikou po druhé světové válce a vyšplhat se vzhůru po nich.
To nejsou povzbudivé vyhlídky. Nejlépe se s pandemií a jejími důsledky vyrovnáme globálně. Stejně tak s dalšími problémy, jako jsou organizovaný zločin nebo klimatické změny. Dvacátá léta minulého století ukázala, co se stane, když se velmoci zachovají sobecky a neprodleně zneužijí problematické situace ostatních. Pandemie covidu-19 zatím vyvolala jak strkanice o výhody, tak prozíravou šlechetnost. Vinu za to z velké části nese Donald Trump. A pokud Čína naplní neradostnou vizi o svém velmocenském chování, nebude to triumf, ale tragédie.
© 2020 The Economist Newspaper Limited
All rights reserved. Publikováno na základě licence s The Economist, přeloženo týdeníkem Hrot.
Originální článek v angličtině najdete na www.economist.com.
