Vybrané článkyz týdeníku The Economist
Vítejte v Britálii, zemi, kde má premiérka trvanlivost hlávkového salátu
Velká Británie se v jistém ohledu pomalu začíná podobat Itálii a stává se zemí politické nestability a nízkého růstu, vydanou na milost a nemilost dluhopisovým trhům
V roce 2012 posloužila Lizz Trussové a Kwasimu Kwartengovi, autorům pamfletu nazvaného Nespoutaná Británie, Itálie jako varovný příklad. Přebujelé veřejné služby, malý růst, chabá produktivita: problémy, jež sužovaly Itálii a další jihoevropské země, trápily i Británii. Zpackaným pokusem najít jinou cestu přispěli Trussová a Kwarteng o deset let později k tomu, že je to přirovnání nevyhnutelné. Británii dál tíží neuspokojivý růst a regionální nerovnost. Teď ji navíc ještě ochromuje chronická politická nestabilita a podřízenost dluhopisovým trhům. Vítejte v Britálii.
Srovnání obou zemí není úplně přesné. Mezi lety 2009 a 2019 byl v rámci G7 vyhodnocen růst Británie jako druhý nejpomalejší, Itálie na tom byla ale ještě mnohem hůř. Británie je mladší a má soutěživější ekonomiku. Část italských problémů pramení z toho, že je členem evropského klubu; část britských z toho, že v klubu není.
Porovnání výnosů z dluhopisů obou zemí je zavádějící. Británie má nižší dluh, vlastní měnu a vlastní centrální banku; trh se domnívá, že u ní tolik nehrozí, že nebude schopna splácet. I když Britálie není statisticky přesný termín, trefně vystihuje část reality. Británie se v posledních letech přiblížila Itálii hned ve třech směrech.
Životnost měřená na měsíce
Nejzjevnější je to v politické nestabilitě, kterou se Itálie vyznačovala a která nyní naplno zachvátila i Británii. Od konce koaliční vlády v květnu 2015 se v čele Británie vystřídali čtyři ministerští předsedové (David Cameron, Theresa Mayová, Boris Johnson a Liz Trussová), stejně jako tomu bylo v Itálii. A je dost pravděpodobné, že spolu v tomto budou obě země v blízké budoucnosti držet krok.
V Římě by měla být novou premiérkou jmenována Giorgia Meloniová; Trussová na konci minulého týdne rezignovala. Životnost ministrů se teď měří na měsíce: od července se v Británii vystřídali čtyři ministři financí a ministryně vnitra rezignovala minulý týden po pouhých 43 dnech v úřadu (premiérka ji přežila jen o dva dny). Důvěra v politiky se sílícím chaosem klesá: v roce 2010 věřila své vládě polovina Britů, nyní je to méně než čtyřicet procent. Propast, která v tomto směru mezi oběma zeměmi zela, se ze sedmnácti procent smrskla na čtyři.
Stejně jako se během krize eurozóny Itálie stala hračkou dluhopisových trhů, mají tyto momentálně pod palcem Británii. Konzervativci strávili posledních šest let v honbě za snem o větší britské suverenitě; místo toho se jim situace vymkla zpod kontroly. Silvio Berlusconi byl v Itálii odstaven od moci v roce 2010 poté, co se dostal do křížku s Bruselem a Berlínem.
Kwarteng skončil na postu ministra financí kvůli reakci trhu na balík neufinancovatelných daňových škrtů. O britské vládní politice teď rozhodují obchodníci s cennými papíry. Nový ministr financí Jeremy Hunt většinu daňových škrtů zrušil a zcela správně se rozhodl přepracovat vládní systém garance cen energií, jenž má začít platit od dubna 2023. Při rozhodování, jak vyplní zbývající mezery ve veřejných financích, pamatuje na trhy. Stejně jako dělá Italům těžkou hlavu rozdíl spreadu jejich a německých vládních dluhopisů, dostali nyní Britové rychlokurz z vlivu výnosů britských státních dluhopisů na všechno, cenou hypotéky počínaje a bezpečností penzí konče.
Prezidentský úřad a centrální banka v Itálii dlouho plnily roli poslední obrany proti politikům. Stejně je tomu dnes v Británii. Ukončením mimořádného výkupu dluhopisů k 14. říjnu Bank of England donutila vládu rychleji obrátit kurz. Ministr financí Hunt si teď absolutně nemůže dovolit nesouhlasit s Úřadem pro rozpočtovou odpovědnost. Tyto instituce omezovaly volené poslance v rozletu už dříve, nyní jsou však jejich řetězy a pouta mnohem pevnější a viditelnější.
Třetím problémem je fakt, že Británie trpí chronicky nízkým růstem. Politická stabilita je předpokladem růstu, ne příjemným zpestřením. Italské vlády mají potíž cokoli prosadit, totéž nyní platí o krátkodechých kabinetech v Británii. Pokud se ve vzduchu neustále vznáší obměna lídrů a vlád, nahrazuje politiku pantomima a kult osobnosti. Borisi Johnsonovi se někdy přezdívalo „Borisconi“. Tím, jak odmítá zmizet z britské politické scény, ten příměr jenom potvrzuje.
Obnovená fiskální disciplína sice uklidní dluhopisové trhy, ale sama o sobě růst nepřinese. Jeremy Hunt připravuje plán na návrat k vyrovnanému rozpočtu ve střednědobém výhledu, který má představit 31. října. Snížení výdajů na infrastrukturu možná pomůže snížit úroky z vládních dluhopisů, ale hospodářský růst nezvýší.
Prostor pro drastické škrty není ani ve veřejných službách. Lepší by bylo upustit od velkorysé valorizace státních důchodů a získat peníze nějakým smysluplnějším způsobem – například zvýšením dědické daně nebo zrušením „non-dom“ statusu, tedy daňových výhod pro lidi, kteří sice žijí v Británii, ale trvalé bydliště mají jinde. Zvýšení sazby daně z příjmů by bylo lepší než návrat vyšších odvodů na sociální pojištění, které dopadají jen na pracující.
V tuto chvíli všechno směřuje k Britálii. Mezi konzervativci vládne naprostý zmatek a vnitrostranická vzpoura minulý týden vyvrcholila rezignací premiérky Trussové. Nikdo jiný nestrávil v britském premiérském křesle kratší dobu, reálně už nemá vůbec žádnou moc a délku svého působení už nyní měří jen na dny. Do konce tohoto týdne by mělo být jasno o jejím nástupci. Toryovští poslanci se ji rozhodli svrhnout, a teď by tedy měli najít náhradu, aniž by do toho tahali členskou základnu. Ovšem pravděpodobnost, že se znepřátelené frakce ve straně na někom shodnou, je téměř mizivá.
Neschopni vládnout
Sílí tím argumenty pro vyhlášení předčasných voleb. Ty jsou však nepravděpodobné: proč by konzervativní poslanci hlasovali pro vlastní funus? Tvrzení, že nástupce Trussové, ať to bude kdokoli, postrádá voličský mandát, je v parlamentním systému liché. Pokud však parlament nedokáže vyprodukovat funkční vládu, není jiná možnost než se obrátit na voliče. A ten okamžik se blíží.
Pořádání voleb italské problémy nevyřešilo. V Británii však přece jen vypadá situace nadějněji, protože politická nestabilita je momentálně jen nemocí jedné strany. Toryové jsou nyní v podstatě neschopni vládnout – kvůli rozkladu vyvolanému brexitem a z čirého vyčerpání po dvanácti letech u moci.
V jednom však měla Liz Trussová pravdu – největším problémem dnešní Británie je růst. Ten však nepřinesou žádné fantastické plány ani velké třesky, ale stabilní vláda, promyšlená politika a politická jednotnost. Ve svém současném stavu nejsou konzervativci schopni zajistit ani jedno.
© 2022 The Economist Newspaper Limited
All rights reserved. Publikováno na základě licence s The Economist, přeloženo týdeníkem Hrot.
Originální článek v angličtině najdete na www.economist.com.
