Virus opičích neštovic „vesele“ mutuje. Máme se bát?

V několika vzorcích opičích neštovic odebraných ve Spojených státech objevili vědci rozsáhlé mutace. Zatím vůbec není jasné, co to pro nás znamená.

Virus opičích neštovic „vesele“ mutuje. Máme se bát?
Kožní příznaky opičích neštovic | foto Shutterstock.com

Lékařům z minnesotského ministerstva zdravotnictví se před několika měsíci povedl zajímavý a zároveň docela znepokojivý objev. Při „sekvenování“ vzorků viru opičích neštovic odebraných nakaženým lidem zjistili, že v jednom vzorku chybí velký úsek virového genomu a další část se přesunula na jiné místo. Informoval o tom vědecký časopis Nature.

Do Minnesoty poté kvůli mutacím povolali mikrobioložku Crystal Giganteovou ze Středisek pro kontrolu a prevenci nemocí v Atlantě (US Centers for Disease Control and Prevention). Ta poté podle zatím nerecenzovaného článku, který publikoval preprintový server bioRxiv, objevila podobně rozsáhlé mutace v sedmi dalších vzorcích viru (zkoumala celkem 206 vzorků) odebraných ve Spojených státech.

Otázkou je, co to ve skutečnosti znamená a jestli se těchto mutací máme bát. Vědci oslovení Nature na to jednoznačnou odpověď nedali.

Nemoc specialista

Virus opičích neštovic (patří do skupiny poxvirů) se od viru SARS-CoV-2, který způsobil pandemii covidu-19, hodně liší. Typově nejde o RNA virus, nýbrž o DNA virus a ty mutují výrazně méně často. Přesto se tak občas stane, čehož je výše zmíněný americký objev důkazem.

Pozoruhodné každopádně je, o jak rozsáhlé mutace jde: jednomu ze zkoumaných vzorků opičích neštovic (byl odebrán na Floridě) například chybělo celých sedm procent genomu.

Přesto je podle virologa Elliota Lefkowitze z University of Alabama příliš brzy na to, aby se dalo říci, jestli jsou tyto rozsáhlé změny pro virus příznivé, škodlivé, nebo neutrální. Teprve pokud by viry s mutacemi v čase přibývaly, naznačovalo by to, že mu pomáhají se šířit.

Podle evoluční viroložky Eneidy Hatcherové z Národního centra pro biotechnologické informace (National Center for Biotechnology Information) v Bethesdě nejsou takto rozsáhlé mutace v případě poxvirů nijak překvapivé a obvykle se soustřeďují do okrajových oblastí virového genomu.

Orthopoxviry, skupina poxvirů, do které patří nejen virus opičích neštovic, ale také virus pravých neštovic (vyhubených v roce 1980), sdílejí základní sadu 174 genů. Jejich okrajové části bývají ovšem mnohem variabilnější a některé v nich ležící geny jsou podle Lefkowitze podezřelé z toho, že kódují bílkoviny „umlčující“ imunitní systém hostitele a umožňují se specializovat na konkrétní zvířecí druh. 

Velká neznámá

Pravé neštovice se původně šířily mezi více živočišnými druhy (pravé neštovice se tradičně považovaly za dobytčí nemoc, ale podle nových studií mohly na člověka přeskočit od velbloudů či pískomilů), ovšem později se se staly „specialistou“ na člověka, přičemž jedna hypotéza praví, že toto jejich úzké zaměření umožnily právě rozsáhlé mutace v jejich okrajových částech.

Někteří virologové se proto domnívají, že stejnou cestou by se mohly vydat i opičí neštovice, které jsou zatím poměrně nevybíravé a dokážou nakazit celou řadu savců – od psa přes různé hlodavce až po člověka.

Co by to znamenalo, je ovšem v této chvíli hodně těžké odhadnout, protože genom opičích neštovic není detailně prozkoumaný a vědcům se dodnes nepodařilo odhalit funkci jednotlivých genů.

Podle Nature například stále ještě není jasné ani to, proč se tak liší míra úmrtnosti v případě dvou známých kmenů opičích neštovic – středoafrického a západoafrického. V případě středoafrického jde zhruba o deset procent, kdežto u západoafrického se úmrtnost pohybuje mezi jedním a třemi procenty.