Víra náklaďáky přenáší

Jak přesvědčit finančák, že auto už 15 let neexistuje?

Víra náklaďáky přenáší
Nákladní auto ve šrotu - ilustrační foto | Shutterstock

Nejvyšší správní soud se zastal muže, který v roce 2002 prodal náklaďák do šrotu, nebyl schopen stoprocentně dokázat, že auto už neexistuje, a stát po něm chtěl skoro 180 tisíc za nezaplacenou silniční daň. Podle Nejvyššího správního soudu je třeba i „v daňovém řízení vycházet z určité míry pravděpodobnosti a po daňovém subjektu nelze požadovat prokázání tvrzených skutečností s absolutní jistotou“. 

Jinak řečeno důkaz musí být vysoce pravděpodobný, ale nikoli zcela „betonový“, zvlášť když mezitím uplynula tak dlouhá doba a dotyčný žil v dobré víře, že nic takového prokazovat nemusí.

Dvě kupy šrotu

Autodopravce z Písku Z. H. (autor jméno dotyčného zná, ale nepodařilo se mu ho kontaktovat, proto uvádí jen iniciály) prodal v roce 2002 za 30 500 korun nákladní automobil Liaz 110 s valníkem společnosti Koch Diorit, která se specializuje na rozebírání vraků a prodej náhradních dílů. Léta žil v domnění, že je všechno v pořádku, ovšem v říjnu 2014 u něj finanční úřad provedl daňovou kontrolu, zjistil, že ona „liazka“ stále není odhlášená z registru vozidel, a doměřil mu za každý rok z posledních tří let (vše starší bylo naštěstí promlčeno) doplatek na silniční dani ve výši 24 648 korun. Odvolací finanční ředitelství bylo – jak plyne z databáze rozsudků Nejvyššího správní soudu – ještě nemilosrdnější, doplatek téměř zdvojnásobilo, takže dotyčný měl za dávno sešrotovaný vrak zaplatit přesně 177 750 korun.

Autodopravce se kvůli zdanění oněch – jak se sám vyjádřil – „dvou kup šrotu“ obrátil na Krajský soud v Českých Budějovicích, jenže ten dal v prosinci 2017 za pravdu Finanční správě. Ve svém rozhodování vyšel formalisticky z toho, že auto s valníkem bylo až do roku 2014 zapsáno v registru vozidel (a k dispozici samozřejmě po těch letech nebyly ani technické průkazy), a námitku, že v té době už dávno fyzicky neexistovalo, odmítl s tím, že pro to neexistují přesvědčivé důkazy. 

Kam se poděl?

Autodopravce přitom důkazy předložil a na to, že mezitím uplynulo 15 let, nebyly nijak slabé. Především kopii faktury, která dokládala, že si firma Koch Diorit za 30 500 korun auto koupila, a příjmový doklad, v němž stálo doslova „prodej LIAZ 110 valník, vůz LIAZ na ND“. Doklad o nákupu náklaďáku s vlekem se našel i v účetnictví společnosti Koch Diorit a prokázalo se, že vůz byl v roce 2002 v jejím skladu. Majitel firmy navíc krajskému soudu potvrdil, že se zabývá „nákupem vozidel na náhradní díly“. Jediné, co chybělo, byl protokol o likvidaci dotyčného náklaďáku, jenže ten se před rokem 2004 vystavovat nemusel. Nehledě na všechny tyto snesené důkazy krajský soud v neexistenci dotyčného náklaďáku neuvěřil a vyměřenou silniční daň nechal být.

Potom ovšem následovala kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu, a ten měl o váze důkazů mnohem realističtější představu. Letos v lednu rozhodl, že inkriminovaný automobil byl „s vysokou mírou pravděpodobnosti“ rozebrán a sešrotován ještě před koncem roku 2003, neexistují „žádné indicie, které by tento skutkový stav zpochybňovaly“, a pokud chtěl někdo po autodopravci důkazy ještě silnější, požadoval „po něm prokázání úplné jistoty zániku vozidel, a to v rozsahu, který byl i s ohledem na časový odstup nereálný“.

O dani za sešrotovaný náklaďák bude nyní znovu rozhodovat odvolací finanční ředitelství a bude se muset řídit nejen „notičkami“ Nejvyššího správního soudu, ale také obyčejným selským rozumem.

Týdeník hrot

  • Řecká tragédie po česku
  • Proč jsou ženy nedoceněné
Objednat nyní