Vybrané články
z týdeníku The Economist

Veřejné záchodky, symbol japonské pohostinnosti

Fascinace toaletami všeho druhu se projevuje nejen v praxi, ale i v kultuře.

Veřejné toalety v Tokiu, ilustrační foto | Shutterstock.com

Hlavní postavou „Dokonalých dní“, nového filmu německého režiséra Wima Wenderse, je japonský toaletář. Každý den vstává před úsvitem, aby umyl tokijské veřejné záchodky. Na jeho práci – drhnutí pisoárů a vytírání podlah – není nic přitažlivého, přesto jsou záchodky architektonické skvosty. Jedny mají průhledné stěny, jež se zatmaví v okamžiku, kdy jsou dveře zamčené. Jiné jsou nádherně obložené palubkami. Kupolovitý bílý tvar dalších připomíná vesmírnou loď.

Kultura japonských veřejných záchodů si poctu zaslouží. Ve filmu se objevuje skutečný projekt, na němž se podílejí přední architekti včetně Tadaa Andóa a Kenga Kumy. Ten si klade za cíl zrenovovat sedmnáctery toalety v tokijské čtvrti Šibuja. „Veřejné záchodky jsou často vnímány jako ponuré, špinavé a smradlavé,“ říká Akiko Yamada z Nippon Foundation, jež projekt v roce 2018 odstartovala, „my jsme toto vnímání chtěli změnit.“

Působivá je i všudypřítomnost tokijských toalet. V Londýně připadne čtrnáct veřejných záchodků na sto tisíc obyvatel, v Tokiu je to třiapadesát. Použité hi-tech prvky jsou pozoruhodné. Kromě vyhřívaných prkýnek a zabudovaného „bidetu“ a fénu, které uživatele opečují, obsahují také oto-hime neboli „hudební princeznu“, která vydává splachovací zvuky, jimiž maskuje trapné zvuky. Maritomo, jenž komentuje japonské toalety (a používá pouze jedno jméno), je považuje za symbol japonské pohostinnosti.

Když musíš, tak musíš. V USA řeší nedostatek veřejných záchodů

Provozní náklady a tažení feministek připravily Ameriku o spoustu veřejných záchodků. Teď je z toho zdravotní problém.

Japonci i cizinci dlouho vnímali tuto záchodovou kulturu jako unikátní. První evropští návštěvníci žasli nad japonskou umnou recyklací exkrementů jakožto hnojiva „noční půdy“. Japonský estetik Džuničiró Tanizaki ve své eseji Chvála stínů z roku 1933 označil toaletu za „místo duchovního spočinutí“. Napsal, že právě tam dostávali největší básníci haiku své nejlepší nápady.

Na záchodech, stejně jako v jiných oblastech, nicméně Japonci uvítali západní inovace. Po reformách Meidži v roce 1868 propagovali jako prostředníka modernizace lepší hygienu. Japonské porcelánky se pustily do výroby propracovaných toaletních mís. Po druhé světové válce zmechanizovali američtí okupanti to, co zbylo z průmyslu „noční půdy“.

S tím, jak se japonská ekonomika vzpamatovávala, přišla nová vlna hi-tech toalet vycházejících ze západních modelů, která vyzvedla japonskou záchodovou kulturu do stávajících výšin. „Žasl jsem nad tím, jak velkou součástí každodenní kultury mohou toalety být,“ svěřil se Wenders v jednom z rozhovorů.