Velký humbuk. Když přijel největší cirkus

Právě před 120 lety navštívil Čechy a Moravu jeden ze zakladatelů globální masové zábavy. Největší cirkus všech dob Barnum & Bailey.

Velký humbuk. Když přijel největší cirkus
Buffalo Billovým „divokým jezdcům“ se v zemi při velké řece Moravě finančně dařilo, bitvu s kmenem Čechů však prohráli dřív, než začala. Chtěli samozřejmě zavítat i do Prahy, jenže úřady byly proti. | Profimedia.cz

Když 19. června 1901 dorazil do Kolína cirkus Barnum & Bailey, připadalo místním, že není úniku. „Zašel-lis do restaurace, spatřils Barnuma nalepeného na oknech a pověšeného na stěnách. Vzal-lis do ruky noviny, první, co padlo do očí, byl Barnum,“ děsil se týdeník Labské proudy. Podobně to cítil i autor článku v Katolických listech, který sledoval to samé v Praze: „Tu jsme viděli, co je reklama americká. Plakáty, jimiž bylo lze polepiti skoro celou fasádu pražského čtyřpatrového činžáku (…) bily přímo do očí, omračovaly smysly.“ A tyto - dnes bychom řekli - billboardy byly plné křiklavých obrazů: „Tu viděls koně v divokém trysku a dámy, šašky a opice na nich, a o několik kroků dále cpali se ti do očí jezdci, jezdkyně, dáma s dlouhatánským vousem, trpaslíci, pudlové.“ A lépe nebylo ani ve vedlejších ulicích: „Opět hrozný plakát, jenž by pokryl vrata všech stodol na vesnici, na němž se ti praesentovali sloni v maškarách, sloni s cylindrem na hlavě, sloni v převleku sklepnickém, sloni jezdící na velocipédu, sloni stojící na hlavách, slovem nic než sloni.“

Starý pán Phineas Taylor Barnum -české noviny ho překřtili na „otce humbugu“; a humbug Ottův slovník naučný definoval (snad trochu nespravedlivě) jako „podvod“ projevující se „přepjatou reklamou“, jejímž cílem je na „obecenstvu vylákati peníze“ - byl už sice po smrti, ale jeho dílo žilo dál. V roce 1881 se spojil s konkurentem Jamesem Anthonym Baileym a vytvořili spolu mamutí podnik, který stál u zrodu mezinárodní masové zábavy. Roku 1900 vyrazila „Barnum & Bailey Greatest Show On Earth“ na evropské turné a v červnu příštího roku zavítala do několika českých a moravských měst: Prahy, Kolína, Jihlavy, Brna, Prostějova, Olomouce, Opavy, Moravské Ostravy a snad i Českých Budějovic.

Stálo to za korunu dvacet?

Nehledě na „humbuk“ byl cirkus nesporně ohromnou a ohromující podívanou. Pohyboval se výhradně po železnici v 67 speciálních vagonech a o jeho chod se staralo celkem 1340 lidí - 350 artistů, 750 dělníků, 120 úředníků, 60 kuchařů… Do největšího ze stanů, ve kterém se odehrávala představení, se vešlo 12 tisíc až 15 tisíc lidí. „Z jednoho konce na druhý nelze skoro dohlédnouti. Na elipsovité jeho půdě jsou tři manéže a dvě jeviště a mimo to mezi prostorami pro diváky a místy k produkcím je veliká (údajně 400 metrů dlouhá - pozn. red.) dráha závodní,“ psaly Lidové noviny.

ilustrační foto
Profimedia.cz

Uvnitř se v rychlém sledu střídala „zvířecí“ - 70 koní, asi 40 slonů, velbloudů, zeber, nosorožců, žiraf, medvědů, lvů, tygrů, antilop, opic… - a „lidská“ -„75 akrobatů na dvou jevištích, 50 žokejů a uměleckých jezdců, 12 jezdců mistrů, 20 nejvtipnějších clownů na světě“ - čísla. Pro tehdejší „předtelevizní“ lidi byla ale minimálně stejně zajímavá prohlídka zvěřince a „lidských abnormit“. Mezi ně patřili dle dobového tisku „živá kostra“ pan Coffey, 229 kilogramů těžký pan Donald, „vousatá dáma“ Ann Jonesová, „lidská kovadlina“ pan Wells, kterému „na lebce rozbíjeli kus žuly perlíkem“, muž bez nohou, „expansivní silák“ trhající řetězy, bleskurychlý počtář, „lidský pštros Alfonso“, který „žvýká sklo, oblázky, polyká hřebíky“, trpaslice „královna Mah“, mechohlavá dívka, pan Albino, který si dovedl vymknout „všecky klouby a ohbí svého těla“ či „slavný div elektrická žena, která vzdoruje spojeným silám dvaceti silných mužů“.

Ať už to bylo humbukem, či kvalitou produkce, cirkus o diváky nouzi rozhodně neměl a Lidové noviny psaly, že „nával“ byl takový, že „dvěma silnicemi plnou hodinu valily se zástupy lidu po představení z cirku do Brna a mezi ně se pletlo sta povozů“. Vstupné přitom nebylo úplně lidové. Nejlevnější lístky stály korunu a 20 haléřů (zhruba polovina denní dělnické mzdy) a ty nejdražší šest korun.

Pěkná to zajisté sumička

Představení hodnotily noviny všelijak, ale nikdy ne neutrálně. Lidovým novinám se líbilo vlastně všechno: „Zmámen opouští divák cirkus. Mezi umělci podniku jsou mnozí, jak se říká, bez konkurence. Produkce slonů a závody, jimiž se uzavírá program, jsou pak čísla, jež lze viděti jen u Barnuma a Baileye.“ Zato národohospodářsky orientovaný časopis Český Lloyd byl skeptický už dopředu, když psal, že přijede „král švingulantské reklamy“. Po zhlédnutí programu označil zvířecí čísla za „pranic originelního“, klauni byli podle něj „ubozí“, sedadla nepohodlná a personál drzý: „Shrneme-li pak to vše v celek, nezůstane nám jiný obraz než pověstné barnumiády, to jest koupených lží a reklamy.“

Cirkus podle něj nikomu nic nepřinesl a jen Království českému prý na vstupném ulehčil o více než 400 tisíc zlatých, aniž by něco „našemu národnímu hospodářství bylo zpět zůstalo“. To byla tvrdá slova, ale pravdivá v tom, že se cirkusu jeho evropské turné mimořádně rentovalo. Když v prosinci 1901 hodnotila valná hromada právě končící obchodní rok, obnášely příjmy podniku dle Lidových novin „296 tisíc liber, výdaje 228 tisíc liber, takže zbývá čistý zisk 68 tisíc liber, což činí 1 632 000 korun, pěkná to zajisté sumička“.

Obři & trpaslíci

Triumfální evropské turné cirkusu Barnum & Bailey je symbolem toho, jak se během 19. století proměnila lidová zábava. Na začátku byly malé kočující spolky - hlavně různé „menažerie“ a skupiny potulných komediantů, ze kterých se později staly cirkusy. Z podhoubí aristokratických „kabinetů kuriozit“ (vystavovalo se v nich vše od vycpaných zvířat přes meteority až po rohy jednorožce) a dvorních „monster“ (Marie Terezie hostila trpaslíka Józefa Boruwlaského a svého liliputána měl údajně i pražský arcibiskup) se pro změnu vyvinula různá „muzea zvláštností“ a panoptika lidských „abnormit“.

Už roku 1819 ohromoval Pražany podle knihy Filipa Herzy Imaginace jinakosti Ital Louis Tournier „rodinou“ indických trpaslic a v Platýzu zakotvil jeho krajan Bernard Vulsi. Zájemci si u něj mohli prohlédnout nejen sbírku exotických zvířat, ale také „přírodní zvláštnosti“ jako osminohé tele, učeného osla či „šupinatého muže“ z ostrova Kallia.

Sexuelle Aufklärung

Když mnohem později vzpomínal spisovatel Ignát Herrmann na své mládí, tedy na 60. a 70. léta 19. století, popisoval lidovou zábavu jako kombinaci starého a nového, malého a velkého. Ještě stále bylo vidět v ulicích Prahy medvědáře a komedianty, kteří předváděli opičí, psí, či dokonce bleší divadlo. „Obyčejně bývaly zapřažený k maloulinkému kočárku,,chomouty‘ jejich a postroje bývaly z tenoučkých žíní,“ psal Herrmann a dodával, že tato představení bývala ze všech „nejničemnější“. Zároveň se ale stále víc prosazovaly podniky mnohem větší a profesionálnější. Především pak cirkusy (Ciniselli, Wulff či Salamonski) či zvěřince, ze kterých mu utkvěl v paměti hlavně jeden, který na Václavském náměstí předváděl nejen slony, „ale taky snad prvního bílého, polárního medvěda“. Na stejném místě stála prý o něco později bouda se skleněnou nádrží, ve které „provozovala své prostocviky“ mořská panna „miss Lurlina“, která prý dovedla pod hladinou vydržet déle než kterýkoli plavec: „Však taky měla hrudník podle toho.“

Siamské sestry Blažkovy, za Atlantikem známé coby „Bohemian Twins“, světové popkulturní ikony přelomu 19. a 20. století.
Archiv

Z „lidských rarit“ docházeli prý do Prahy nejdříve albíni, ale předváděli se také „lidé nesmírně velicí, tlustí neb hubení“, z nichž prý nejpamětihodnější byla „světová krasavice“ donna Hypolita. Vážila 150 kilogramů a „její představení vrcholilo tím, že si na ňadra položila prkno s výkrojem pro krk a vyzývala pány z obecenstva, aby na to prkno vystoupili“, a když odvážlivci po schůdcích „vystoupili na to pohoří, přenesla je přes celé pódium“. Kolem roku 1870 přijel do Prahy jakýsi Berheer se svým „duchovým a strašidelným divadlem“, v němž se odehrávaly věci dříve nevídané, protože na ztemnělé jeviště vystupovaly pomocí zrcadel a reflektorů „mátohy z jiného světa v mlhovitých rouchách i kostlivci“. Stálo to prý „za vynaložený peníz“, ovšem ještě lepší bylo „světoznámé anatomické muzeum, jehož majetníkem byl pan Antonio Crassé“. Vstup byl až od šestnácti let, protože heslo „sexuelle Aufklärung čili otevřte mládeži oči o věcech pohlavních“ tenkrát ještě neexistovalo, ovšem majitel na to zrovna nedbal: „Z boudy jsem se (…) vypotácel jako zkoprnělý ze všeho, co jsem tam viděl, zvláště v tak zvaném tajném kabinetě.“

Zvířata jako lidé

V dalších letech se zábava neustále profesionalizovala. Objevovaly se stálé podniky, jako bylo například karlínské Théátre Variété či panoptikum a anatomické muzeum Kosmos. Roku 1869 vznikl v Berlíně slavný podnik bratří Castanových, jehož koncept - sbírka figurín známých osobností kombinovaná s anatomickými modely, výstavkou abnormit a příslušníků „exotických“ lidských kultur - byl natolik úspěšný, že se jeho filiálky záhy rozšířily do řady středoevropských měst: do Vratislavi, Kolína nad Rýnem, Drážďan, Prahy… U nás žádný takto mezinárodně úspěšný zábavní podnik nevznikl, ovšem narodily se tu minimálně tři tehdy světově proslulé popkulturní ikony - profesionální obr Josef Drásal (1841 až 1886) a siamské sestry Blažkovy (1878 až 1922), za Atlantikem známé coby „Bohemian Twins“.

Mimořádně vlivným inovátorem masové zábavy byl německý obchodník se zvířaty Carl Hagenbeck, který začal v poslední čtvrtině 19. století v Evropě pořádat takzvané etnografické přehlídky lidí dovezených ze všech koutů světa. Okamžitě se našla spousta plagiátorů, a tak už roku 1882 poctila Prahu návštěvou skupina Samojedů, později přijely „dahomejské Amazonky“ (válečnice západoafrického kmene Fonů), Ašanti, Habešané či Tunguzové. Etnografické přehlídky se v Praze staly naprostým hitem, ale jinak šlo o docela nechutnou zábavu. „Domorodou“ ašantskou vesnici si sice přišlo 8. srpna 1897 podle Herzy prohlédnout na pražskou Štvanici deset tisíc lidí, ovšem skupina - jak psaly noviny - „pobudů“ sexuálně obtěžovala jednu z žen a nastalou česko-ašantskou bitvu musela uklidnit policie.

Skládací židličky kontra Buffalo Bill

Na konci 19. století sice film ani rokenrol ještě neexistovaly (film až po roce 1895), přesto už měly Spojené státy a Anglie podobně silný vliv na charakter masové zábavy jako dnes. A jedním z nejúspěšnějších kanálů byl nepochybně mýtus o Divokém západu, kterému ve střední Evropě propadly díky „mayovkám“ a „buff alobillkám“ miliony mladých lidí. Když proto živoucí legenda navštívila v srpnu 1906 se svojí show - Buffalo Bill’s Wild West - několik slezských a moravských měst, mohly jisté ostravské noviny zcela oprávněně napsat, že „sny tisíců dětí staly se skutkem“.

Spanilou jízdu „buvolobijce“ Těšínem, Moravskou Ostravou, Opavou, Přerovem, Brnem a Jihlavou podrobně popsali v knize Když byl u nás Buffalo Bill Miroslav a Jaroslav Čvančarovi, takže jen velice stručně. Organizace turné do detailu připomínala pět let starý „zájezd“ cirkusu Barnum & Bailey (ostatně Bailey byl od roku 1895 Buffalo Billovým společníkem) a šlo o podobně monstrózní podnik, který s sebou do Evropy přivezl 500 koní a 800 lidí. Hlavním lákadlem byl samozřejmě - již bělovlasý - Buffalo Bill, který z jedoucího koně neomylně rozstřeloval do vzduchu vrhané skleněné baňky (Karlu Mayovi přiznal, že střílí broky), ale k vidění toho bylo samozřejmě daleko víc. Stovka opravdových indiánů rajtujících na mustanzích, „cowboys“ a „cowgirls“ lasující dobytek a příslušníci snad všech národů a pronárodů, kteří kdy sedli na koňský hřbet: gaučové, Tataři, kozáci, Mexičané, Kubánci, Čerkesové, japonští samurajové…

Buffalo Billovým „divokým jezdcům“ se v zemi při velké řece Moravě finančně dařilo, bitvu s kmenem Čechů však prohráli dřív, než začala. Chtěli samozřejmě zavítat i do (s předměstími) půlmilionové Prahy, jenže úřady byly proti. Pražskému místodržitelství vadilo, že přenosné tribuny „neodpovídají běžným policejně bezpečnostním požadavkům a při panice by mohly být pro publikum velmi nebezpečné“, přičemž policejní ředitelství dodávalo, že by bylo nutno „připevnit sedadla tak, aby se zabránilo jejich převrácení“. S takovými detaily se ovšem plukovník Cody párat nehodlal, a tak v Jihlavě nasedl do ohnivého oře, nepřátelským územím Království českého pouze projel a namířil si to do pohostinných a žírných rovin Německa.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.

Týdeník hrot

  • Ze státního se nenajíš 
  • Jak si koupit partaj
Objednat nyní