Vybrané články
z týdeníku The Economist

Velká malá Británie. Obnovení vztahů s Evropou bude nezbytné

„Globální Británie“ je krásná myšlenka, ale neobejde se bez těžkých rozhodnutí a obnovení vztahů s Evropou.

Velká malá Británie. Obnovení vztahů s Evropou bude nezbytné
ilustrační foto | Shutterstock.com

Přechodné období skončilo a Británie je úplně mimo Evropskou unii. Na Štědrý den uzavřely obě strany obchodní dohodu. Ušetří si díky ní ještě větší otřesy, které by nastaly, kdyby Británie odešla bez dohody. Je to ovšem jenom minimální dohoda v intencích toho, co bylo avizováno měsíce dopředu. V podstatě ignoruje služby a představuje začátek nekonečného handrkování. A na přání Británie také zcela přehlíží zahraniční a obrannou politiku. S odcizeným kontinentem za zády se tedy osamělá Británie nyní rozhlíží po okolních mořích a stojí před zásadní otázkou: Jakou roli by teď měla ve světě hrát?

Tuto otázku řeší ostrovní země už po staletí a v posledních desítkách let myšlení Britů až příliš často zatemňovala nostalgie po ztracené říši a velmocenském postavení. Členství v evropském klubu poskytlo jakous takous odpověď. Británie, slovy Tonyho Blaira, se mohla stát „mostem“ mezi Amerikou a Evropou, mít vliv ve Washingtonu i v Bruselu. Teď musí přijít s něčím novým.

Bez vlivu to nepůjde

Jednou z možností je, že se Britové smíří se slabším postavením své země a obrátí pohled dovnitř – stanou se velkým Dánskem, slušnou severoevropskou zemí, která si nehraje na velmoc. V září odpovědělo v průzkumu společnosti Ipsos Mori 38 procent Britů, že by Británie měla „přestat předstírat, že je významnou silou ve světě“; jen 28 procent dotázaných s tím nesouhlasilo. Britové by se však neměli vzdávat výhod vlivu. V jejich zájmu je pokusit se svět usměrňovat tak, aby to vyhovovalo britským zájmům, ať už jde o obchod, klimatickou změnu, nebo demokracii (a mohou k tomu, jako Dánové, využít i svou moc).

Konzervativní vláda hovoří o „globální Británii“, což naznačuje ambice přesahující evropský kontinent. Ale více než čtyři roky po referendu je ta idea stále víceméně jenom slogan. Důkazem budiž průtahy kolem „integrované revize“ zahraniční, bezpečnostní, obranné a rozvojové politiky, která měla být dokončena už na podzim 2020. Nyní se očekává až v prvních měsících letošního roku.

Je to škoda. Globální Británie má hodně co do sebe. Členství v NATO, ve skupinách G7 a G20, ve Společenství národů, křeslo stálého člena Rady bezpečnosti OSN – to všechno s sebou přináší vliv. Británie má jaderné zbraně a zdatnou armádu (očekává se, že po Spojených státech bude mít nejvyšší výdaje na obranu v rámci NATO). Má k dispozici také spoustu „měkké síly“, mimo jiné díky velkým výdajům na zahraniční pomoc a úspěšným vědcům, kteří se osvědčili i při vývoji vakcín a léčbě covidu-19. V roce 2021 Británie předsedá skupině G7, bude hostit klimatický summit COP26, takže bude mít příležitost zazářit.

Po vystoupení z EU může Británie ve světě také pružněji reagovat. Může si dovolit odvážnější postup než nutností shody všech 27 členů svazovaná EU například při uvalování sankcí na despotické Bělorusko nebo při rychlejším schvalování vakcíny proti covidu-19. Navzdory sýčkování skeptiků se Londýnu podařilo uzavřít bilaterální obchodní dohody s Japonskem a Tureckem. Británie může také využít své pozice organizátora důležitých setkání pro dobrou věc, jako například získat téměř devět miliard dolarů pro globální očkovací alianci GAVI. Může spojit síly s podobně smýšlejícími státy a prosazovat společné zájmy – s Kanadou třeba prosazovat svobodu médií a podpořit demokracii přizváním Austrálie, Indie a Jižní Koreje ke schůzce klubu G7. Bez nekonečných unijních jednání budou mít britští ministři a diplomaté také najednou mnohem víc času angažovat se mimo Evropu, takže se budou moci věnovat „příklonu k indicko-pacifickému“ regionu, jehož význam nyní roste v obchodní i bezpečnostní oblasti.

Jen se nerozpadnout

Aby globální Británie tyto ambice naplnila, bude se Boris Johnson a jeho nástupci muset vypořádat s několika zásadními problémy. Význam Británie ve světě bude v konečném důsledku záviset na jejích domácích úspěších – jako když díky úspěchům thatcherismu a blairismu mohla Británie v těchto obdobích hrát výrazně vyšší ligu. Teď to bude mít Londýn podstatně těžší, a nejen proto, že britskou pověst poškodil postup při řešení covidové krize. Jeden z důvodů je hospodářský – výkon britské ekonomiky byl poslední dobou slabý a brexit propad ještě prohloubí. Další je politický – rozčarování z brexitu posílilo hlasy volající po nezávislosti Skotska a sjednocení Irska. Nikdo v zahraničí nebude Británii brát vážně, když se bude doma rozpadat.

Británie také potřebuje rozvinout svou politickou kulturu, aby dokázala přijímat těžká rozhodnutí a následně se jich držet. Bude muset odolat pokušení a nesnažit se toho zvládnout moc. Je snadné sepsat si dlouhý seznam věcí, které chcete udělat, ale mnohem složitější rozhodnout se, co neuděláte.

Nebezpečí přecenění vlastních sil je jasné. Vyslání letadlové lodě do Asie může působit jako velkolepá projekce síly, ale nedává to moc smysl, když se pravděpodobnější hrozby pro Británii nacházejí výrazně blíž. Francie se už naučila soustředit své diplomatické kapacity do míst, kde mohou mít nejsilnější dopad, jako v Sahelu. Ministerstvo zahraničí, pod něž nově spadá i dosavadní ministerstvo pro mezinárodní rozvoj, může přeskupit síly, aby se společná palebná síla soustředila do míst, kde na tom opravdu záleží. Tým připravující konferenci COP26, která má být jednou z priorit, vypadá například legračně malý ve srovnání s těžkotonážní jednotkou, kterou nasadila Francie na přípravy pařížské dohody při COP21, nebo se skupinou, kterou už nyní sestavuje Bidenova administrativa.

Některé signály naznačují, že britská vláda je schopna těžkých kroků. Příkladem budiž nedávné bolestivé rozhodnutí seškrtat zahraniční pomoc z 0,7 procenta HDP na 0,5 procenta. Dalším je plánované navýšení výdajů na obranu s důrazem na posílení oblastí s globálním významem, jako jsou kybernetické kapacity a námořní síly. Pokud jde o Čínu, zdá se, že spor mezi skupinou zdůrazňující investice a těmi, kteří kladou na první místo bezpečnost a vztah Británie s Amerikou, se vyvíjí ve prospěch sinoskeptiků – alespoň soudě podle přitvrzení rétoriky v otázkách obrany, rozhodnutí vyloučit čínského telekomunikačního obra Huawei z britských 5G sítí i z rázné reakce na čínské razie v Hongkongu. To také dává smysl.

A opět ta Evropa

Do očí bijící mezeru představuje Evropa. Bývalá premiérka Theresa Mayová usilovala o „ambiciózní partnerství“ s EU v zahraniční a bezpečnostní politice. Boris Johnson dává přednost ad hoc spolupráci pod hlavičkou NATO, bilaterálním vztahům a „E3“ s Francií a Německem. To všechno je dobré, ale má to jistá omezení. Dějiny napovídají, že vývoj nakonec Británii zase vtáhne do Evropy. Společné zájmy a potřeba sdílet zdroje hovoří pro partnerství. Příznivcům brexitu to možná bude připadat divné, ale čím dřív bývalý člen EU překoná svou evropskou slepotu, tím lepší vyhlídky bude mít globální Británie.

© 2021 The Economist Newspaper Limited
All rights reserved. Publikováno na základě licence s The Economist, přeloženo týdeníkem Hrot.
Originální článek v angličtině najdete na www.economist.com.

Týdeník hrot

  • Bankrotáři: paralely příběhů Bárty a Mičky
  • Zabal to, Warrene! „Věštec z Omahy“ by měl odstoupit
Objednat nyní