Vybrané články
z týdeníku The Economist

Věk fosilní hojnosti skončil

Omezení investic do těžby ropy, plynu a uhlí způsobí, že jejich ceny už zůstanou vysoko.

Věk fosilní hojnosti skončil
ilustrační foto | Profimedia.cz

Po velkou část posledních pěti let byla klíčovým slovem v energetickém sektoru „hojnost“. Průmysl, který dlouhé roky brzdil těžbu fosilních paliv, aby udržel ceny vysoko, se najednou topil v jejich přebytku, protože ceny ropy srazil boom americké břidličné těžby a tradičním palivům používaným v energetice, jako jsou uhlí a zemní plyn, začaly konkurovat obnovitelné zdroje jako větrné turbíny a solární panely.

V posledních týdnech však svět řeší spíše nedostatek energie než její přebytek. Na první pohled spolu jednotlivé události nesouvisí. V Británii doplácejí naštvaní motoristé na nedostatek kamioňáků, kteří by rozvezli benzin a naftu k čerpacím stanicím. Výpadky proudu v Číně jsou částečně důsledkem snahy Pekingu omezit emise skleníkových plynů. Nedostatek uhlí v indických elektrárnách souvisí hlavně s růstem cen této dovážené komodity.

Všechny problémy však mají jeden společný jmenovatel, který nedostatek v nejbližších letech ještě prohloubí: pokles investic do ropných vrtů, ložisek zemního plynu a uhelných dolů. Způsobila to částečně kocovina z období hojnosti – po letech masivních investic přirozeně přichází období kapitálové disciplíny. Je to také důsledek rostoucího tlaku na dekarbonizaci. Letos je propad investic jedním z hlavních důvodů prudkého růstu cen všech tří energetických komodit. Ropa překročila hranici 81 dolarů za barel poté, co OPEC a jeho spojenci jako Rusko, kteří jsou součástí aliance OPEC+, minulý týden odmítli navýšit těžbu.

Potenciální inflační otřesy rozhodně neprospějí světu, který stále ještě převážně vyrábí elektřinu z fosilních paliv. Mohou však také urychlit přechod k zelenějším – a lacinějším – zdrojům energie.

Covid oddálil problém

Začněme ropným byznysem, který vyžaduje neustálé reinvestice, aby si alespoň udržel stávající výkon. Nepsané pravidlo v branži říká, že by ropné společnosti měly každý rok alokovat čtyři pětiny svých kapitálových výdajů, aby zabránily vyčerpání svých rezerv. Roční CAPEX odvětví se ovšem propadl ze 750 miliard dolarů v roce 2014 (kdy ceny ropy přesahovaly sto dolarů za barel) na letošních zhruba 350 miliard, jak odhaduje Saad Rahim ze společnosti Trafigura, která se zabývá komoditními obchody. Banka Goldman Sachs navíc uvádí, že za stejnou dobu se z padesáti na pětadvacet snížil počet let, na něž největší světové ropné projekty disponují zásobami. Loni se podařilo odvrátit problém s nedostatečnými dodávkami ropy jen proto, že poptávku ochromila pandemie covidu-19. Ale jakmile se začala globální ekonomika vzpamatovávat, bylo jen otázkou času, než se nedostatek projeví.

Ropný průmysl by za normálních okolností zareagoval na zvýšenou poptávku a vyšší ceny novými investicemi do rozšíření těžby. To je ovšem v éře dekarbonizace těžší. Tak především velké soukromé ropné koncerny, jako jsou ExxonMobil a Royal Dutch Shell, jsou investory tlačeny k tomu, aby se k ropě a plynu chovaly jako k silně zasmrádlé rybě. Akcionáři se buď domnívají, že poptávka brzy dosáhne vrcholu a dlouhodobé projekty jsou neekonomické, nebo chtějí držet podíl ve společnostech, které podporují přechod k čisté energii. A tak přestože ceny rostou, je zvýšení investic do ropy nepravděpodobné. The Economist srovnal předpokládané kapitálové výdaje 250 největších komoditních producentů pro rok 2022 s těmi z roku 2019. Zatímco důlní průmysl a zemědělské firmy počítají s velkým růstem CAPEX, energetické investice by podle očekávání měly klesnout o dalších devět procent. Ropné koncerny volnou hotovost vyplácejí zpět akcionářům.

Hlavně naplnit kasu

Dalším faktorem, který brzdí ropné investice, je chování členů OPEC+. Půl dekády relativně nízkých cen v „éře hojnosti“, která vyvrcholila krachem cen na začátku pandemie, vyplenilo státní kasy. A to snížilo prostředky pro investice. Když se teď ceny zase zvedají, není prioritou vlád zemí OPEC+ rozšířit produkci ropy, ale vylepšit stav svých rozpočtů. Státem vlastněné těžební společnosti jsou navíc opatrné; obávají se, že by poptávku mohla srazit další vlna covidu-19. A jak se domnívá Oswald Clint z investiční společnosti Bernstein, mnohé si říkají: „Proč bychom se na těch vysokých cenách chvíli nesvezly?“ Ale kdyby teď růst cen nakonec investice přece jen povzbudil, bude trvat roky, než se to nějak smysluplně promítne do zvýšené produkce.

Snížené investice do ropy nepřímo ovlivňují i těžbu zemního plynu, jenž je často vedlejším produktem při těžbě ropy. K tomu přidejte nedostatek terminálů na LNG, které by umožnily transport plynu z míst, kde je ho relativně dost (Amerika), tam, kde ho mají pořád málo (Asie a Evropa). Vzhledem k tomu, jak dlouho trvá vybudovat novou infrastrukturu, lze očekávat, že nedostatek volných kapacit na LNG terminálech v Americe potrvá minimálně do roku 2025.

Úplně nejslabší jsou investice do energetického uhlí. Dokonce i v Číně a Indii, které plánují největší výstavbu nových uhelných elektráren, se poslední dobou obrací nálada proti tomu nejšpinavějšímu fosilnímu palivu. Ovšem jelikož Čínu zřejmě čeká studená zima a Indie se potýká s nedostatkem zásob, je možné, že uhlí čeká ještě poslední vzedmutí.

To všechno staví producenty fosilních paliv do svízelné situace. Díky poklesu investic mohou někteří investoři na ropě, plynu a uhlí skutečně královsky vydělat. Ale čím déle zůstanou ceny vysoko, tím pravděpodobnější bude, že přechod k čistým energiím fosilní byznys definitivně pohřbí. A mezitím se zákazníci musejí duševně připravit na další výpadky dodávek. Věk hojnosti skončil.

© 2021 The Economist Newspaper Limited
All rights reserved. Publikováno na základě licence s The Economist, přeloženo týdeníkem Hrot.
Originální článek v angličtině najdete na www.economist.com.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.