Největší obchodní přístavy Evropy se proměnily v mamutí parkoviště levných vozidel z Číny
Největší obchodní přístavy Evropy se proměnily v mamutí parkoviště levných vozidel z Číny
Konflikt Íránu s Izraelem hrozí skokovým zdražením ropy. Útok Teheránu je přitom přímým důsledkem laxnosti Západu na Ukrajině.
Konflikt Íránu s Izraelem hrozí skokovým zdražením ropy. Útok Teheránu je přitom přímým důsledkem laxnosti Západu na Ukrajině.
Tahá z vás někdo intimní materiály přes soukromé zprávy? Společnost Meta, která provozuje Facebook, Threads či Instagram, vás nově ohlídá.
Tahá z vás někdo intimní materiály přes soukromé zprávy? Společnost Meta, která provozuje Facebook, Threads či Instagram, vás nově ohlídá.
Biologové již vědí, k čemu je zebrám jejich zbarvení. Ale proč? Odpověď se vynořuje pomalu a obtížně
Každá záhada má svou Nemesis: Troja měla Heinricha Schliemanna, kočka v krabici Erwina Schrödingera, hieroglyfy Bedřicha Hrozného. Zebry a jejich pruhy mají britského evolučního ekologa (dřív se říkalo normálně biolog) jménem Timothy Caro. Dvacet let zkoumal tenhle neústupný Angličan, proč jsou zebry pruhované a co z toho mají. Když na to přišel, zjistil, jako každý poctivý vědec, že za právě zdolanou horou jej čeká hora další, ještě vyšší a nepřístupnější.
Hypotézy na téma účelu zebřích pruhů umějí být stejně divoké jako zebry samy. Zastánci inteligentního designu mají zhruba za to, že Bůh takhle jednou v pátek seděl na zápraží, díval se na své dílo a řekl si: „Tenhle kůň se mi dvakrát nepovedl, tak z něho udělám hokejového rozhodčího.“ S námitkou, že hokej tehdy rozhodčí nepotřeboval, protože ještě nebyl na světě, u takových lidí obvykle nepochodíte.
O mnoho lépe se však dlouho nevedlo ani vědcům. Ze všech možných hypotéz od doby Alfreda Rusella Wallaceho, jimiž se Tim Caro od konce devadesátých let prodíral, si jich největší oblibu získalo následujících pět; umanutý Brit je všechny postupně zkoumal – a jednu po druhé vyvracel, než se mu jedna potvrdila.
Pokud by pruhy znesnadnily lvům a spol. odlišit zebry od okolí, bylo by to jasné. To není taková pitomost, jak se na první pohled zdá, díváte-li se lidskýma očima. Člověku sice připadá černobílé stvoření jasně rozeznatelné (odtud zmíněný hokejový rozhodčí), protože však šelmy jsou barvoslepé, nemají to tak jednoduché. Naopak – Caro zjistil, že právě proto je pro šelmu (zejména za úsvitu, kdy loví nejčastěji) zebra jen šedou skvrnou, stejně jako všichni pakoně, antilopy a jiné potenciální snídaně. Z pruhů tedy zebře neplyne užitek žádný.
Zebra by také mohla netradičním zbarvením naznačovat šelmám, že je příliš nebezpečná – za lovu či při konzumaci – a že to za tu námahu zkrátka nestojí. Aposematismus, jak se tomu říká vědecky, využívají třeba tchoř zápachem, papoušek zbarvením nebo impaly hlukem. Například lvi si však na zebrách přesto pochutnávají často a rádi; bylo by s podivem, kdyby se pruhy udržely jako tento typ evoluční výhody, kdyby žádnou výhodu nepřinášely.
Existuje hypotéza o tom, že pruhy znesnadňují útočníkům orientaci, protože ve stádu splývá jedna zebra s druhou, a působí tak na ostatní jako jedno obrovské zvíře. (Podle všeho nesplývá, zjistil Caro.) Jiný názor tvrdí, že díky pruhům se zebry lépe poznají; koně to umějí také, ale ti mají větší mozek. Na druhou stranu osli s mozkem podobně malým jako zebry se také poznají, takže pruhy jako diferenční charakteristika znovu selhávají. Ještě další škola myšlení se věnuje teplotní regulaci: když černá srst teplo vstřebává a bílá odráží, vzniká tím proudění vzduchu, jež zebru ochlazuje. To však možná platí na ideální zebru v laboratorních podmínkách, ale v savaně, jak se zvíře pohne, je po tomto typu chlazení veta.
Poslední podobně divoká hypotéza se ukázala jako správná: pruhy odrazují mouchy a ovády. Ten poznatek není stoprocentně nový. Caro přiznává, že si mohl ušetřit práci a poradit se s hmyzím expertem. „Z literatury jsem věděl, že určité druhy ovádů nerady přistávají na černobílém povrchu,“ řekl americkému časopisu Wired.
Věděl také, že hmyz přitahuje pohyb. Navlékl si tedy kožešinu a plahočil se v plném slunci savanou vždy po celou hodinu, zatímco jeho asistent počítal mouchy tse-tse, které na něm přistály. Poté, obětuje se pro úspěch vědy, to dělal znovu, tentokrát zahalený do kůže pakoně. Výsledky byly jednoznačné: na každou mouchu, která dosedla na jeho pruhovaný zebří kabát, jich na pakoně připadly čtyři až pět.
Caro to všechno sepsal do knihy nazvané prostě Zebří pruhy (Zebra Stripes). Nebyl to běžný populárně-vědecký počin, nýbrž regulérní studie, jen o 300 stranách; mezi kolegy došla všeobecného uznání.
To bylo už v roce 2017. Od té doby zbývá vysvětlit, jak mechanismus odrazování hmyzu pomocí pruhů funguje. A vyšlo najevo, že o tom víme žalostně málo. Tak se stalo, že pozornost upoutá i odpověď dílčí a skromná. Takovou odpověď přinesla v článku pro žurnál Scientific Reports, sesterskou publikaci časopisu Nature, Kaia Tombaková, evoluční ekoložka z newyorské Hunter College.
Letošní experimenty jejího týmu v Keni přinesly dva důležité poznatky. První z nich potvrzuje, že pruhy vyvolávají v mouchách a ovádech vizuální iluzi, zhruba jako se to jedna z výše zmíněných hypotéz domnívala o šelmách. Zároveň však zjistil, že tato iluze je účinná pouze na krátkou vzdálenost.
Druhým poznatkem je, že šíře pruhů (o níž se mnoho vědců domnívalo, že je pro efekt odpuzování hmyzu klíčová) nehraje roli. „To bylo překvapivé, protože předchozí studie naznačovaly, že tam nějaký rozdíl existuje,“ cituje Tombakovou znovu časopis Wired. K poznání účelu zebřích pruhů máme tedy stále daleko – ale cesta k němu se pozoruhodně zúžila.
