Vybrané články
z týdeníku The Economist

Varujte nás před koronou

Politici ignorují vzdálenější rizika. Přitom právě v tom by mohli být užiteční.

Varujte nás před koronou
ilustrace Vojtěch Velický

V roce 1993 radil tento časopis lidem, aby si dávali pozor na nebe. Lidstvo v té době disponovalo jen žalostnými vědomostmi o asteroidech, které by se mohly srazit s naší planetou. Podobně jako jaderné války a mohutné sopečné erupce mohou dopady velkých asteroidů výrazně zacvičit s klimatem. Pokud by tedy nějaký zdevastoval, dejme tomu, na několik let celosvětovou úrodu, připravil by o život značnou část populace. Je nutné připustit, že taková možnost nebyla dvakrát pravděpodobná. Vzhledem k případným důsledkům však dávalo smysl požadovat ujištění, že podobný náraz nehrozí, a v té době se nezdálo, že by se kdokoliv obtěžoval to ověřit.

Dopady asteroidů jsou extrémním, ne však netypickým příkladem globální ignorace. K málo pravděpodobným událostem s dalekosáhlými důsledky nicméně dochází. Jednotlivci před nimi hledají ochranu u vlád svých zemí a – pokud si to mohou dovolit – u pojišťoven. Lidstvo, soudě dle toho, jak jej reprezentují světové vlády, je naopak raději až do poslední možné chvíle ignoruje, a to i v případě, že cena předpovědi není nijak vysoká. Jsme svědky zbavování se odpovědnosti a zrazování budoucnosti. 

Korona jako korona

Covid-19 slouží jako tragický příklad. Virologové, epidemiologové a ekologové už desítky let varují před rizikem chorob příbuzných s chřipkou, jež mohou přenášet divoká zvířata. Když se však SARS-CoV-2 začal šířit, disponovala jen hrstka zemí vítěznou kombinací praktických plánů, výbavou, jež byla k uskutečnění těchto plánů nezbytná, a byrokratickou kapacitou je skutečně zrealizovat. Ty, kterým se to povedlo, z toho zásadně těžily. Tchaj-wan do dnešního dne hlásí pouhých sedm úmrtí v souvislosti s covidem-19 a jeho ekonomika utrpěla jen minimálně. 

Pandemie jsou přesně ten druh katastrof, s nimiž mají vlády zkušenosti. Jaké jsou tedy skutečně nové hrozby? Rozžhavená sluneční korona – během zatmění se stará o spektakulární efekt – občas vyzáří do vesmíru mohutný proud nabitých částic. Ty mají na svědomí severní a jižní polární záři a mohou rušit elektrizační soustavu a telekomunikace. Během zhruba stovky let, kdy začala hrát elektřina v lidských životech zásadní roli, Zemi nezasáhl ani jeden z největších slunečních plivanců. Pokud by nás výron koronální hmoty (CME) zasáhl, ohrozil by řadu satelitů potřebných k navigaci, komunikaci a varování před raketovými útoky. Rozsáhlým územím by hrozily měsíce, nebo dokonce i roky bez spolehlivých dodávek elektřiny. Pravděpodobnost, že k podobné katastrofě v průběhu tohoto století dojde, je v lepším případě 50 na 50. To není tak vysoká pravděpodobnost, nicméně je rozhodně vyšší, než že hlava státu ví, kdo v jeho vládě nese za domýšlení podobných věcí odpovědnost.

To, že žádná vláda světa nikdy nezažila skutečně velký CME nebo tak mohutnou sopečnou erupci, aby ovlivnila celosvětovou sklizeň (poslední měla na svědomí v roce 1815 indonéská Tambora), může nedostatek prozíravosti vysvětlovat. Jenže ho neomlouvá. Dávat pozor na to, co může přinést budoucnost, je jedním z důvodů, proč vlády vůbec máme. Vědci jim poskytli dostatečné množství nástrojů, aby tak mohly činit, ale jen málo akademiků se bude pouštět do práce, kterou po nich nikdo nechce, nikdo ji nezaplatí a nikdo je za ni ani nepochválí. Soukromé firmy mohou v okamžiku, kdy vycítí konkrétní riziko, podnikat jisté kroky, nebudou však sestavovat plány pro celé národy. 

Jistě, ani sopky, ani sluneční koronu nemůžeme nijak kontrolovat. Je však možné vyvinout systémy včasného varování a můžeme se dostatečně připravit. Historicky aktivní sopky v blízkosti velkých měst, jako jsou Fudži, Popocatépetl nebo Vesuv, jsou adekvátně monitorované a existují přinejmenším evakuační plány. Nebylo by až tak složité rozšířit tento druh pozornosti na všechny sopky, jež by mohly potenciálně ovlivnit klima.

Vlády mohou také zajistit, aby měli provozovatelé rozvodných elektrických sítí funkční plány pro případ, že by DSCOVR, satelit na půli cesty mezi Zemí a Sluncem, přinesl – tak jak se od něj očekává – varování o blížícím se CME. Zajištění záložních variant klíčových částí rozvodné sítě by bylo podstatně nákladnější než sopečné alarmy a riziko by se tím neeliminovalo, pouze by se snížilo. Za pokus to ale stojí. 

Jako proti tsunami

Stejně tak by nebylo těžké zajistit dřívější varování před případnými pandemiemi. Zabránit veškerým přenosům nových patogenů z divokých zvířat nelze, přesto by omezení nejintenzivnějšího zemědělství a do očí bijícího vykořisťování divokého ekosystému mohlo pomoct. A opět je možné riziko alespoň snížit. Monitorování virů, které je možné sledovat u zvířat i lidí, je v místech, kde je přenos nejpravděpodobnější, velice snadné. Výzvu může představovat důvěra, kterou by k sobě musely jednotlivé státy chovat, stejně jako dosažení takové míry transparentnosti, jež by podobnou důvěru už ani nevyžadovala. Pokud však v dějinách existoval okamžik, kdy stálo za to se o to pokusit, je to teď. Před tsunami v Indickém oceánu v roce 2004 jsme měli jen hrstku systémů včasného varování před tsunami. Dnes jich máme už spoustu.

Může se zdát donkichotské trvat na tom, že se musíme připravovat na výjimečné jevy, když svět hledí do tváře mnohem větším hrozbám včetně katastrofické klimatické změny a jaderné války. Tady však nejde o „buď, anebo“. Strukturální změny, jež jsou nutné ke zmírnění klimatické hrozby – změny, které v současné době řada zemí zavádí, byť po hříchu laxně –, jsou jiné povahy. Metody, jež má smysl v případě nečekaných hrozeb uplatňovat, se navíc dají využít i v případě těch podstatně známějších. Myšlenka zmenšování rizika místo jeho úplného odstranění by mohla podpořit kroky, jako je vyřazení jaderných zbraní ze stavu trvalé pohotovosti a nové přístupy ke kontrole zbrojení. Serióznější přístup k monitorování životního prostředí by mohl vést k včasnějšímu varování v případě nečekaných změn v klimatických vzorcích nebo detekci stoupající hladiny magmatu pod vzdálenými horami, o nichž svět zatím ví jen velmi málo.

Bezpečnější místo

Hledání potenciálních budoucích rizik a jejich pečlivé zaznamenávání je známkou obezřetnosti a vyspělosti. Navíc to příhodně podporuje představivost. Před vládami, které berou vážně fakt, že cesty budoucnosti se mohou od nedávné minulosti značně lišit, se mohou otevřít zcela nové, široké neprobádané bulváry. Stejně tak si mohou uvědomit, že má smysl udržet úspěchy při životě déle než po dobu jednoho volebního období. Přesně takový přístup vyžaduje dohled nad životním prostředním a ozbrojenými konflikty. Může přinést také úlevu. Téměř všechny velké asteroidy, jež by se mohly přiblížit k Zemi, jsme už objevili. Žádný nás v blízké budoucnosti neohrozí. Svět není jen prokazatelně bezpečnější místo, než se zdálo. Je také mnohem lepším místem, protože jsme se o tom přesvědčili.

© 2020 The Economist Newspaper Limited
All rights reserved. Publikováno na základě licence s The Economist, přeloženo týdeníkem Hrot.
Originální článek v angličtině najdete na www.economist.com.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot. Předplatit si ho můžete ZDE.

 

Týdeník hrot

  • Můžeme si dovolit Green deal?
  • Vzpoura účastníků zájezdu
Objednat nyní