Rána pro ukrajinskou ekonomiku. Evropa omezí dovoz drůbeže, vajec a cukru

Evropští zemědělci dlouhodobě kritizují Brusel, že nedokáže ochránit zemědělský trh před lacinou konkurencí z Ukrajiny. Členské země EU se dohodly na kompromisu, který by měl zavést kvóty na drůbež, vejce, cukr, oves, kukuřici nebo med.

Evropští zemědělci dlouhodobě kritizují Brusel, že nedokáže ochránit zemědělský trh před lacinou konkurencí z Ukrajiny. Členské země EU se dohodly na kompromisu, který by měl zavést kvóty na drůbež, vejce, cukr, oves, kukuřici nebo med.

Celý článek
0

Důchodová reforma musí být na sílu. Dobrovolnost nemá smysl, kdo si nechce spořit, ať ze systému vystoupí

Proč si Češi na důchod spoří směšné částky? Jsme národ s averzí na riziko, říká hlavní analytik Hrot24 Miroslav Zámečník s tím, že není jiná cesta, než aby bylo spoření povinné.

Proč si Češi na důchod spoří směšné částky? Jsme národ s averzí na riziko, říká hlavní analytik Hrot24 Miroslav Zámečník s tím, že není jiná cesta, než aby bylo spoření povinné.

Celý článek
0

Praha nestaví a je drahá. Investory teď více lákají Brno a Ostrava

Levnější pronájmy i zatím nevyužité lidské zdroje. Krajská města jsou stále zajímavější pro firmy, které hledají klidnější lokality nebo hodlají expandovat do regionů.

Levnější pronájmy i zatím nevyužité lidské zdroje. Krajská města jsou stále zajímavější pro firmy, které hledají klidnější lokality nebo hodlají expandovat do regionů.

Celý článek
0
Vybrané články
z týdeníku The Economist

Válka v Afghánistánu: Truc, zbraně a pózování

Donald Trump riskuje, že Afghánistán vydá do rukou Tálibánu.

Válka v Afghánistánu: Truc, zbraně a pózování
ilustrační foto | Shutterstock.com

Na frontu afghánské občanské války to z hlavního města Kábulu není daleko. Na kontrolním stanovišti afghánské policie v provincii Wardak, která leží na hlavní dálnici směrem na jih pouhých 20 kilometrů za městem, je postup Tálibánu jasně patrný. Stanoviště tvoří vlastně jen kruh z betonových zátarasů na vrcholu kopce nad silnicí. Postává tam desítka mužů nikoli v maskovacích uniformách, ale v tradičním oděvu šalvar kamíz a v teniskách. Část má zbraně, většina ne. Pár z nich vypadá na teenagery. Velí jim pětadvacetiletý Omedulláh Chandžar. Pod jeho velení spadá celkem šest podobných stanovišť podél dálnice. Přes den tam bývá většinou klid. V noci ovšem, vysvětluje Chandžar, je Tálibánci ostřelují z nedalekého hřebene. Na rozdíl od policistů mají přístroje pro noční vidění a laserové zaměřovače.

Ne všechno jde tak, jak by si povstalci přáli, říká Chandžar. Nedávno se Tálibán pokusil vyhodit do povětří jiné stanoviště u dálnice, ale policisté se o jeho plánu dozvěděli dopředu. Ustoupili a pak ho napadli ze zálohy. Na telefonu ukazuje Chandžar snímek nevybuchlé bomby a telefonu, kterým ji chtěl Tálibán na dálku odpálit. Taková vítězství jsou ale vzácná. Příslušníci Tálibánu žijí v okolních vesnicích, které nerušeně řídí jako svá malá nezávislá panství. Chandžar si stěžuje, že je místní lidé chrání, zároveň je však chápe. „Je tady velká nezaměstnanost,“ říká, „vláda nenabízí žádné příležitosti.“

Letos v září začala v katarském hlavním města Dauhá mírová jednání mezi politickým vedením Tálibánu, vyslanci afghánské vlády a vůdci občanské společnosti. Rozhovory se připravovaly několik let. Cestu k nim definitivně otevřela únorová dohoda Spojených států s Tálibánem, podle níž mají Američané stáhnout svá vojska výměnou za to, že Tálibán přeruší styky s mezinárodními teroristy a zahájí s vládou upřímný dialog o příměří a politickém uspořádání. Afghánská vláda splnila svůj závazek, když propustila pět tisíc vězněných tálibánců.

Pohled na vousaté povstalce v turbanech za jednacím stolem vykřesal naději, že by afghánská občanská válka mohla po 40 letech skončit. Jde to však velmi pomalu. Obě strany se zatím přou o agendu a formát rozhovorů. Na velké otázky, hlavně jaké politické zřízení by měl Afghánistán mít, ještě vůbec nedošlo.

Počet amerických vojáků v Afghánistánu klesl za poslední rok na polovinu – z devíti tisíc na 4500. Přestože dohoda předpokládá stažení Američanů až do června příštího roku, a jen pokud Tálibán dodrží svou část dohody, prezident Donald Trump pospíchá. V říjnu chtěl mít všechny americké vojáky „doma do Vánoc“. Minulý týden Pentagon oznámil přes protesty NATO plán snížit počet amerických vojáků v Afghánistánu do konce Trumpova působení v Bílém domě v polovině ledna 2021 na 2500. Počet leteckých útoků, které v roce 2019 dosáhly největší intenzity za 20 let amerického angažmá v Afghánistánu, také dramaticky poklesl.

Ale Tálibán místo podpory dialogu využil příležitosti, aby posílil své vojenské postavení. Dne 27. října Organizace spojených národů (OSN) oznámila, že počet obětí od zahájení rozhovorů vůbec nepoklesl. V některých částech země se naopak násilí vystupňovalo. V posledních týdnech zahájil Tálibán útoky a snaží se ovládnout okresy, jako je Pandžvaj nedaleko Kandaháru (viz mapa). Dvanáctého října zahájili povstalci ofenzivu proti Laškargáhu, hlavnímu městu provincie Hílmand; jednalo se o první velký útok na město za více než rok. Afghánští vojáci hromadně ustoupili a Tálibán se podařilo zatlačit zpět až díky americkým náletům – prvním po několika měsících. Jen za poslední měsíc zahynulo několik stovek afghánských vojáků (a nejspíš také podobný počet tálibánců). Tálibán také zavraždil několik vládních úředníků.

Smrt a daně

Atmosféru života v obležení nevytváří jenom násilí. Tálibán se poprvé dostal k moci v 90. letech, kdy mu kandahárští obchodníci platili za ochranu na cestách, za kterou si účtoval méně než tehdejší vojenští velitelé. Zdá se, že teď používá stejnou metodu. Kábulský majitel firmy dovážející propan-butan si například pochvaluje, že v posledním roce – tedy od doby, co Tálibán kontroluje více silnic – jsou jeho cisterny ve větším bezpečí. Za průjezd každého náklaďáku z Herátu na íránské hranici do Kábulu si Tálibán účtuje 35 tisíc afghání (455 dolarů). „V minulosti nebyly žádné tálibánské daně,“ říká, „ale střílela po nás erpégéčka. Takže jsme za ty daně rádi.“

Na území ovládaném Tálibánem úřaduje stínová vláda. Per Muhammad, osmatřicetiletý zemědělec z provincie Zábul na jihovýchodně země, říká, že všech 134 rodin z jeho vesnice odvádí každoročně Tálibánu plošnou daň 2500 pákistánských rupií (15 dolarů) a k tomu zakát, který se odvíjí od výše majetku. Výměnou za to mají přístup k brutální, ale efektivní spravedlnosti Tálibánu. Místní předáci Tálibánu řeší většinu sporů. Ty větší – třeba o půdu – se postupují okresnímu šéfovi. Ten nemá žádnou kancelář, říká Muhammad, ale kdykoli mu mohou zavolat. „Vždy se pohybuje v doprovodu pěti mulláhů a několika ozbrojených tálibánců.“ Vyslechnou obě strany a okamžitě rozhodnou. „Nikdo nemůže verdikt odmítnout,“ říká, protože na jeho naplnění dohlížejí ozbrojenci.

Na Tálibánem dobytém území často dál fungují vládou financované školy a nemocnice, zvlášť pokud o to místní lidé stojí, říká Ashley Jackson, výzkumník z britského think-tanku Overseas Development Institute. V některých oblastech Tálibán dokonce trvá na tom, aby učitelé placení vládou dál chodili do práce. Na některých místech celkem nerušeně fungují i nevládní organizace, které spolupracují s „koordinátory“ jmenovanými místním velitelem Tálibánu. „Spíš se obáváme vlády,“ říká jeden zaměstnanec humanitární organizace, „s Tálibánem se dokážeme zkoordinovat.“

Toto rozporuplné uspořádání zajišťuje na územích okupovaných Tálibánem alespoň chlapcům přístup ke vzdělání a nemocným ke zdravotní péči. Zároveň to však legitimizuje povstalce, kteří si přisvojují zásluhy za služby placené zahraničními dárci. Čtrnáctého října muselo britské ministerstvo zahraničí připomenout nevládním organizacím, že nemají Tálibánu platit daně.

Co se může dít dál? Afghánští vládní představitelé říkají, že tálibánci si myslí, že porazili Ameriku, a rozhovory v Dauhá berou jako jednání o kapitulaci vlády. Jejich jednoznačné vojenské vítězství je však nepravděpodobné. Afghánská armáda je demoralizovaná, ale zatím není poražená. Má vlastní nové letectvo. Snažit se dobýt velká města by pro Tálibán bylo riskantní. Mimo jiné proto, že by tím mohl vyprovokovat Ameriku, aby se znovu vložila do války. Útok na Laškargáh, domnívají se mnozí v Kábulu, neměl souhlas politických vůdců Tálibánu v Dauhá.

Ale čím déle se rozhovory potáhnou, tím slabší bude pozice afghánské vlády. Ztráty – padlí, ranění i dezertéři – snižují bojeschopnost afghánské armády. V srpnu oznámil prezident Ašraf Ghaní, že za předchozích šest měsíců Tálibán zabil na 12 tisíc vojáků, policistů a civilistů. Americké odhady zveřejněné minulý měsíc uvádějí, že počet afghánských obětí se ve třetím čtvrtletí roku oproti stejnému období roku 2019 zvýšil o pět procent. Pocit obležení navíc zesiluje politické rozpory v afghánském státním aparátu, říká Timor Šaran, jenž byl do loňského roku náměstkem ministra.

To všechno zvyšuje pravděpodobnost, že z jednání v Dauhá vzejde dohoda výhodná pro Tálibán, zvlášť teď po Trumpově urychleném stahování amerických sil. Se svou stínovou vládou a sílící asertivitou se bude Tálibán chovat jako budoucí vláda. A bude tak i vnímán obyvatelstvem. V Dauhá vystupuje pod hlavičkou „Islámského emirátu Afghánistán“ – stejně jako v 90. letech, kdy Afghánistánu vládl.

Ve městech by byl návrat Tálibánu velmi nepopulární. Nadžía Sádát, lékařka z vládní nemocnice v Herátu, rušného města poblíž íránských hranic, říká, že ji možnost návratu Tálibánu hluboce znepokojuje. Ještě si pamatuje na dobu jeho vlády: „Nesměly jsme vycházet z domu,“ říká. Pád Tálibánu jí otevřel cestu ke vzdělání a kariéře. Kliniku, na níž pracuje, sponzorují zahraniční mecenáši, včetně USAID a charitativní organizace International Rescue. Pokud by se Tálibán vrátil, to všechno zmizí. Zdá se to čím dál pravděpodobnější.

© 2020 The Economist Newspaper Limited
All rights reserved. Publikováno na základě licence s The Economist, přeloženo týdeníkem Hrot.
Originální článek v angličtině najdete na www.economist.com.