Válka bez slávy i cti. Jak bude Tálibán vládnout Afghánistánu?

Tálibánu druhé generace velí buď chaos, nebo pokrytectví, nebo obojí. A pak že si nic ze Západu neberou.

Válka bez slávy i cti. Jak bude Tálibán vládnout Afghánistánu?
ilustrační foto | Profimedia.cz

Chceme vládnout v míru. Krveprolití a další zvěrstva musí přestat. Jsme si vědomi obav a otázek, jež kladou lidé v Afghánistánu i mimo něj stran toho, jaký způsob vládnutí budeme chtít zavést, až se cizí armády z naší země stáhnou. Moje odpověď na tyto otázky je, že to bude záležet na konsenzu všech Afghánců.

Takto pěkně psal Siradžuddín Hakkání pro The New York Times. „Jsem si jist, že až budeme osvobozeni od cizí nadvlády a vměšování, společně najdeme způsob vytvoření islámského systému, který dá všem Afgháncům stejná práva; jenž bude chránit islámem daná práva žen – právem na vzdělání počínaje a právem pracovat konče – a kde budou meritokraticky vládnout rovné příležitosti.“

To by bylo prima, protože by to z Afghánistánu udělalo jednu z mála takových zemí na světě. (Znáte ty nejpokrokovější kouty planety - Finsko, Nový Zéland a Afghánistán.) Jak to vypadá v praxi, je druhá věc.

Je důležité vnímat, kdo, kde a kdy takovou věc napsal. Článek vznikl v únoru 2020, kdy Tálibán eminentně stál o jistý stupeň mezinárodního uznání, protože dar z nebe v podobě Trumpova rozhodnutí stáhnout ze země americké vojáky přišel až o devět měsíců později. Text vyšel v liberálních Timesech a bezpochyby byl publiku na míru ušit; až sem nic překvapivého. O to zajímavější je jeho autor.

Vrozená meritokracie

Novopečený advokát ještě nevylíhnuté afghánské meritokracie Siradžuddín Hakkání se do té doby proslavil jako velitel smečky banditů zvané Hakkáního síť. Byla to volně organizovaná teroristická (nebo partyzánská, podle vašeho uvážení) skupina, jež v roce 2017 – po více než pětileté soustředěné ofenzivě spojeneckých sil – měla na jihovýchodě Afghánistánu pět tisíc mužů.

Síť založil Hakkáního otec Džaláluddín, jehož napřed Američané podporovali proti sovětské okupaci a jenž se v roce 1995 přidal k tálibům. Od roku 2001 byl vojenským šéfem Tálibánu nějakých patnáct let, než jej upozadilo chatrné zdraví. Od té doby stál v čele jeho sítě právě Siradžuddín. Se smyslem pro meritokratické rozhodování (o mírumilovnosti nemluvě) se prostě buď narodíte, nebo ne.

Detaily Siradžuddínova postupu do horních pater tálibánské hierarchie však jsou západním pozorovatelům zamlženy. I on byl nejvyšším vojenským velitelem organizace, a to až do letošního května, kdy Tálibán vydal strohé prohlášení, že v čele vojenské komise (funkce plus minus odpovídající ministru obrany) je nový muž jménem Muhammad Jakúb

Jakúb má ještě lepší rodokmen než Hakkání: je synem Muhammada Umara, zakladatele a prvního nejvyššího vůdce Tálibánu. Ani jeho cesta k moci nebyla přímočará. Když se proslechlo, že jeho otce v roce 2013 zabil rival Achtar Mansúr (a nikoli tuberkulóza, jak se původně mělo za to), aby se stal šéfem sám, odmítl se s ním Jakúb vůbec bavit. Pak to šlo ráz na ráz – v roce 2015 Mansúr skutečně na nejvyšší příčku dosáhl, ale už o rok později ho na afghánsko-pákistánské hranici zabil americký dron.

Nerabujte, nezabíjejte

Jákub se v tu chvíli s ostatními vrcholnými táliby usmířil a dostal na starost vojenské velení zhruba poloviny území, jež tehdy organizace ovládala. Jak bylo řečeno, letos v květnu povýšil a stal se velitelem veškerých vojenských operací Tálibánu. A když krátce poté onemocněl capo di tutti capi Hibatulláh Achundzáda, byl to právě Jakúb, kdo jeho pravomoci prozatímně převzal.

A tento Jakúb se nechal v neděli nebo v pondělí slyšet, že by jeho podřízení neměli vraždit a rabovat, neměli by se mstít příslušníkům dosavadní prorežimní armády, postarat se, aby obchody zůstaly otevřené a tak podobně. To je prima, protože vraždění, rabování a msta byly před více než dvaceti lety součástí běžného modu operandi vlády Jakúbova otce Umara.

Takže to zopakujme. V únoru 2020 napíše tálib číslo tři, že on a jeho parta jsou takoví milí lidé, kteří pěstují na zahrádce zelí a na ničem jim nezáleží tolik jako na tom, jestli se dcera jejich souseda dostane na Princeton. O rok a něco později ze země odjedou američtí vojáci – a pár dnů poté napíše nový muž číslo tři, že by tálibové neměli vraždit na potkání a rabovat. Co asi dělali do té doby, napadá člověka.

Možná jsou tři vysvětlení: buď jsou vojenští velitelé Tálibánu dokonale naivní; představovali si, že Klub afghánských gayů bude na jejich obrněná SUV při průjezdu městem házet květinami a pokvikávat nadšením. Nebo jsou to muži dokonale pokrytečtí; vědí, že sem tam pěkné slovo jim zajistí čas na nevratnou konsolidaci moci. 

Žádná naivita

Nebo je možné, že sami nemají situaci pod kontrolou. Že léta strávená v roli ozbrojené opozice naučila jednotlivé frakce tálibů vzájemně spolupracovat, dokud byly pod neustálým existenčním tlakem. V momentě, kdy společný nepřítel a onen tlak zmizeli, se i vůdci Tálibánu obávají posílení odstředivých tendencí, jež jejich země tak mistrně ovládá.

Naivitu můžeme vyškrtnout rovnou a o podílu obou zbývajících jevů na vládě Tálibánu se dozvíme rychleji a více, než jsme ještě před pár měsíci čekali. Je to bezděčným zrcadlovým odrazem toho, co se děje na Západě. Vlády poražených zemí, Bidenovou počínaje a Babišovou konče, se za války spoléhaly na loajalitu desítek tisíc Afghánců, od vojenských tlumočníků až po civilní úředníky. Minulý týden šlo těmto lidem o život; ve chvíli, kdy rychlost útěku byla tím, co rozhodovalo o jejich přežití, se tytéž vlády vytasily s neochotou, selektivní slepotou a byrokratickými průtahy. Jako by chtěly Afgháncům dokázat, že Tálibán má pravdu, když říká, že Američanům a jejich spojencům není co věřit. 

Toto je válka, v níž vítězové mají stejně málo slávy jako poražení cti. O tempora, o mores!