Saab patří mezi největší výrobce zbraní v Evropě a jeho ředitel Micael Johansson varuje před příliš ochranářskou politikou EU při výrobě vojenské techniky a produkci zbraní a munice.
Saab patří mezi největší výrobce zbraní v Evropě a jeho ředitel Micael Johansson varuje před příliš ochranářskou politikou EU při výrobě vojenské techniky a produkci zbraní a munice.
Zastánce různých „národních“ řešení, včetně mnoha českých politiků, to asi nepotěší, ale pokud chce EU alespoň trochu konkurovat USA a Číně, jiná cesta než větší ekonomická integrace není.
Zastánce různých „národních“ řešení, včetně mnoha českých politiků, to asi nepotěší, ale pokud chce EU alespoň trochu konkurovat USA a Číně, jiná cesta než větší ekonomická integrace není.
Dělat obyčejná elektrická auta už umějí, teď se pouštějí rovnou do těch, která mohou i létat. Čínské automobilky se rozhodly využít své know-how z vývoje vozů na baterky a posunout ho do nové dimenze. A nového živlu.
Dělat obyčejná elektrická auta už umějí, teď se pouštějí rovnou do těch, která mohou i létat. Čínské automobilky se rozhodly využít své know-how z vývoje vozů na baterky a posunout ho do nové dimenze. A nového živlu.
S každým dalším týdnem války rostou škody na Ukrajině o miliardy dolarů. Náklady na rekonstrukci země ponese hlavně Evropská unie.
Evropská sankční politika proti Rusku se i téměř po dvou měsících ruské invaze na Ukrajinu řídí především jedním heslem: Aby nás to moc nebolelo. To je také hlavní důvod, proč se členské země EU dosud nedokázaly shodnout na nejtvrdším kroku, který by Moskvu poškodil nejhůře, a sice na embagru či jiném postihu dovozu ropy a zemního plynu.
Zatímco ale v Berlíně nebo ve Vídni vyčíslují potenciální ekonomické dopady, které by energetické sankce znamenaly pro místní hospodářství, na Ukrajině sčítají průběžný účet válečných škod. Ten už nyní podle tamních úřadů činí stovky miliard dolarů. Čím dál více bezohledný postup ruských okupantů na východě země přitom naznačuje, že toto číslo ještě podstatně vzroste.
Odmyslíme-li si nejhorší možnou variantu – prohru Kyjeva a ovládnutí Ukrajiny Ruskem –, obnovení válkou zničené země bude extrémně nákladné a potrvá dekády. Už nyní přitom z Bruselu znějí hlasy, které upozorňují na to, že největší díl nákladů ponese právě Evropská unie.
Aktuální německá matematika, kalkulující pouze s hrozící recesí způsobenou utnutím dodávek plynu, se tak jeví jako krátkozraká. Protahování války kvůli laxní pomoci Ukrajině a stále příliš mírným sankcím nakonec může být i z hospodářského hlediska mnohem nákladnější a škodlivější než recese hrozící při razantnějším postupu vůči Moskvě.
Vzhledem k zamrzlým vyjednáváním o příměří a současnému vývoji přímo na ukrajinských bitevních polích se bohužel zdá dnešní odhadování válečných škod velmi předčasné. Už tento samotný „mezisoučet“ je ale dostatečně děsivý na to, abychom se pomalu začali zamýšlet, kde se na nápravu spouště napáchané Rusy vezmou peníze. Kolik činí?
K dispozici jsou zatím jen hrubé odhady ukrajinských úřadů či některých akademických pracovišť. Například ministr infrastruktury Oleksandr Kubrakov minulý týden uvedl, že od konce února bylo zničeno nebo těžce poškozeno více než osm tisíc kilometrů dálnic, silnic a železničních tratí a znovu postavit bude potřeba také více než 300 mostů. Náklady na rekonstrukci odhadl řádově na sto miliard dolarů.
Pohled na rozbombardovaná sídliště a rezidenční oblasti na západě Ukrajiny nebo kompletně zničený Mariupol na jihovýchodě naznačuje, že další miliardy bude stát vybudování nového bydlení pro miliony lidí. Kyjevská ekonomická škola ve své studii spočítala, že v tomto případě půjde nejméně o třicet miliard dolarů. Další jednotky miliard bude potřeba investovat do výstavby nových škol.
Obrovské dopady má válka také na ukrajinský průmysl a zemědělství. Obnovit či fakticky znovu postavit zničené elektrárny nebo továrny bude podle odhadů týdeníku The Economist stát další desítky miliard. Nutné je ale připočítat i nepřímo související náklady – třeba jen odminování polí a lesů podle ministerstva obrany může vyjít až na miliardu.
Centrum pro výzkum hospodářské politiky v dubnu zveřejnilo studii, která celkové náklady na rekonstrukci poválečné Ukrajiny na základě dostupných údajů a srovnání s historickými paralelami odhaduje v rozmezí od 200 do 500 miliard dolarů. Pro srovnání, program pomoci západní Evropě s názvem Marshallův plán vyšel Spojené státy po druhé světové válce asi na 12,5 miliardy dolarů. Při přepočtu na dnešní hodnotu peněz by to odpovídalo 450 miliardám.
Ukrajinská ekonomika před válkou vyprodukovala jen zlomek nákladů, které bude v příštích letech – či spíše desetiletích – nutné vynaložit. Hrubý domácí produkt v roce 2021 dosáhl necelých 165 miliard dolarů. S ohledem na faktický kolaps hospodářství a jeho letošní očekávaný propad téměř o polovinu se ukazuje, že poválečná obroda země je absolutně mimo možnosti ukrajinského státu.
Řada západních politiků a ekonomů se stále upíná k myšlence, že by podstatnou část obnovy zničené země měl zaplatit viník, tedy Moskva. A to buď formou válečných reparací, anebo prostřednictvím majetku zabaveného západními zeměmi. List Politico ale upozorňuje, že tato očekávání nejsou příliš realistická.
Zřejmě nejméně pravděpodobné je, že by se Kyjev dočkal peněz ve formě reparací. Hlavním předpokladem, aby se o nich dalo s Ruskem vůbec jednat, je prohra ve válce a odstranění dnešního prezidenta Vladimira Putina. Jen těžko si lze představit, že by diktátor, který ani nepřiznal vedení války, přistoupil na financování nápravy škod způsobených „speciální vojenskou operací“. Tím spíš aby vůbec uznal porážku.
Vyjednávání o reparacích by navíc vyžadovalo nátlak přes sankce a zmiňovaný zmrazený majetek oligarchů a miliardářů. Jednoduše řečeno: i po případném stažení ruských vojsk ze sousední země by musel Západ v sankcích a držení zabavených aktiv pokračovat do té doby, než Rusko na plán reparací přistoupí.
Ani to se ale nezdá příliš realistické: touha vrátit se co nejrychleji na ruské trhy je z mnoha evropských zemí cítit až příliš silně na to, aby bylo možné doufat v udržení přísných sankcí a obchodních embarg i po vyhlášení příměří.
Zpeněžení zmrazeného majetku ruských oligarchů a politiků nebo rezerv centrální banky a použití získaných peněz na rekonstrukci Ukrajiny má také háčky. Zaprvé, Politico upozorňuje, že by takový krok odporoval mezinárodnímu právu. A i kdybychom tuto „právní drobnost“ chtěli výjimečně opomenout, peníze by stejně nestačily – objem zmrazeného ruského majetku se počítá na desítky, nikoli stovky miliard dolarů.
Pokud by tedy na zdroje financování obnovy Ukrajiny měli vypsat kurzy bookmakeři, jasně nejnižší kurz by měla možnost, že peníze půjdou především z Evropy. A to vinou vlastní liknavosti a zbabělosti.
Jak vyplývá z odhadů škod, bude se jednat o mnohem větší částky, než jaké dosud na Ukrajinu putovaly. Prozatím Unie vyplatila Kyjevu 600 milionů eur ve zvýhodněných půjčkách a se stejnou sumou počítá také letos v létě. Další příspěvky jsou ale spíš nepřímé a netýkají se obnovy. EU poslala na Ukrajinu také asi půl miliardy na zbraně a čtyři miliardy hodlá utratit na příspěvcích pro členské země, které se starají o desítky až stovky tisíc ukrajinských uprchlíků.
Podle agentury Bloomberg se proto už nyní v Bruselu pracuje na přípravě speciálního fondu, z něhož by měla finanční pomoc na Ukrajinu plynout. Zatím je celá věc teprve v plenkách: politici i úředníci se zdráhají uvést jakákoli konkrétní čísla i zdroje peněz. I od nich ale podle agentury mimo záznam zaznívají slova o potřebných stovkách miliard eur po několik desetiletí.
Spojené státy se k případnému podílu na rekonstrukci Ukrajiny zatím nevyjadřují a soustřeďují se na aktuální vojenskou pomoc. Kromě nich ovšem už mnoho dalších zdrojů nezbývá – jen mezinárodní instituce jako Světová banka nebo Mezinárodní měnový fond. První z nich už Kyjevu přispěla přes 700 milionů dolarů, druhá schválila nouzové financování za 1,4 miliardy dolarů. S pokračováním pomoci se prý také počítá, její výše ale není jasná.
Evropská unie však neřeší jen to, kde vzít astronomické sumy peněz, ale také jak v budoucnu kontrolovat jejich využití. Nejčastější obavou je korupce. Ukrajina tímto nešvarem trpěla už před válkou, a přestože se za posledních deset let „prohnilost“ tamního podnikatelského prostředí zlepšila, stále má k ideálu daleko.
Západní politici tak upozorňují, že poválečná výzva nebude spočívat „jen“ v obnově zničené infrastruktury a vlastně celé ekonomiky. Nezbytně nutné budou podle nich také tvrdé reformy státní správy a celého hospodářství – třeba privatizace stovek nefungujících státních podniků nebo obecně „zelenější“ ekonomika. Bez reforem hrozí, že podstatná část peněz určených na obnovu země skončí v kapsách korupčníků a oligarchů.
