Instituce Evropské unie vznikly pro potřeby bezpečnějšího, méně ekonomicky propojeného světa.
Instituce Evropské unie vznikly pro potřeby bezpečnějšího, méně ekonomicky propojeného světa.
Polovina částky přiteče přímo do ruského rozpočtu, protože většinový podíl ve finančním domě kontroluje ruská vláda. Peníze pomohou Kremlu financovat válečné tažení na Ukrajině.
Polovina částky přiteče přímo do ruského rozpočtu, protože většinový podíl ve finančním domě kontroluje ruská vláda. Peníze pomohou Kremlu financovat válečné tažení na Ukrajině.
Poptávka po nových bytech v Praze prudce vzrostla. Prodalo se jich téměř dvaapůlkrát více než před rokem, nabídka ovšem klesla. A ceny budou dál růst. Však jen za posledních 10 let vyskočily o 150 procent.
Poptávka po nových bytech v Praze prudce vzrostla. Prodalo se jich téměř dvaapůlkrát více než před rokem, nabídka ovšem klesla. A ceny budou dál růst. Však jen za posledních 10 let vyskočily o 150 procent.
Jak vypadá budoucnost české levice? ČSSD i Pirátům jde o politické bytí, či nebytí.
Dvě strany poražené v říjnových volbách. ČSSD a Piráti. První vymeteni ze Sněmovny, druzí bezmála taky. Jedni mimo parlament a druzí ve vládě. Jedni si v zásadě v klidu a bez velkých tahanic zvolili nové vedení. A to dost jednoznačně. Ty druhé to teprve čeká a dá se očekávat velký boj. Stejně jako v prvním případě totiž jde o všechno. O politické bytí, či nebytí.
Ano, řeč je o budoucnosti české levice. Staré i nové. Přesněji řečeno dvou stran, které by oba tyto proudy měly reprezentovat.
Ty dva příběhy si opravdu nejsou skoro vůbec podobné. Ale analogií by tu jeden našel více, než se na první pohled může zdát. Především je čeká to, co kdosi trefně označil za zatáčku smrti, do níž se díky výsledkům voleb vřítily. Ta první vcelku očekávaně, druhá naprosto šokujícím způsobem.
ČSSD si zvolila nové vedení. Úplně nové vedení. Vsadila na své silné lokální a regionální politické figury. V jejím čele teď stojí starosta, místostarosta, hejtman, starosta, lékař, exministr zahraničí a zástupkyně Mladých sociálních demokratů. Všichni byli zvoleni v prvním kole dost jasnou většinou. Delegáti dokonce vyslyšeli svého nového předsedu a celé vedení postavili podle jeho přání. Pokusili se tak demonstrovat svou jednotu, což je přesně to, co straně dosud hodně chybělo. Nelze ovšem přehlédnout, že tím také hodili plnou odpovědnost na svého nového předsedu – Michala Šmardu.
První zkouškou budou komunální volby, které se odehrají za necelý rok. Tam se vyjeví velký kus pravdy o reálném stavu strany. Podobně jako tomu bylo v minulých volbách do zastupitelstev měst a obcí, kde sociální demokraté ztratili bezmála polovinu všech mandátů (konkrétně skoro dva tisíce, když jim zůstaly jen necelé dva tisíce mandátů) a poroučeli se v mnoha významných městech v čele s Prahou. Právě tam byl ten správný okamžik vyvolat zásadní změnu. To se však nestalo a ČSSD na to doplatila nebývalým vyklizením mnoha pozic. Jen pro připomenutí – strana již nemá žádného poslance nejen v národním, ale ani v Evropském parlamentu, není zastoupena v řadě krajských zastupitelstev, má jen tři senátory, z nichž dva navíc za pár měsíců své mandáty obhajují.
Mapa komunální základny ČSSD nepřipomíná souvislou plochu. Spíše ji tvoří takové ostrůvky, kde je strana dlouhodobě etablovaná a kde se jí podařilo najít kredibilní politiky. Právě ty jsou teď, ještě spolu s několika málo kraji v čele s Pardubickým, její poslední vartou. Ostatně není náhoda, že sociální demokraté ve sněmovních volbách překročili pětiprocentní hranici právě jen v krajích, kde uspěli v loňských krajských volbách – na Vysočině, v Moravskoslezském, Jihočeském a Pardubickém kraji.
Postavení sociální demokracie tak trochu připomíná pozici jiné historické strany – KDU-ČSL. Lidovci se po roce 2010 také ocitli mimo sněmovní lavice. Na rozdíl od ČSSD to však pro ně byl ještě větší blesk z nebe, do té doby totiž sice zrovna neprosperovali, ale také nešli tak dlouho a pomalu ke dnu. Proto jim opěrných bodů zůstalo o něco více. A proto byla jejich revoluce v čele strany odvážnější a více generačně laděná.
Nový předseda ČSSD se však přesto může lidovci inspirovat. I oni dali například v některých regionech v sázku svou „značku“ a vytvořili různá volební spojenectví. A vyšlo jim to, stejně jako poslednímu oranžovému hejtmanovi – Martinu Netolickému. Právě Šmarda, Netolický a jiní další úspěšní lokální a regionální politici ukazují ČSSD směr, který se nakonec vyplatil i ODS. Totiž být nositeli slušné, přiměřeně věcné a vcelku konsenzuální politiky, stát se obecněji přijatelnými, a výrazně tak zvýšit svůj koaliční potenciál. A to všechno v situaci, kdy se starostové ČSSD již nebudou moci nijak spoléhat na dotační pomoc a podporu svých ministerských a poslaneckých kolegů.
Samozřejmě je možné namítnout, že ČSSD musí být vidět, což jí může zajistit jen někdo, kdo je schopen jasně artikulovat její program. Tedy nějaký pořádný dryáčník à la Zeman z „devadesátek“ či třeba odborářský předák, který se stane oblíbencem médií. Ten ale očividně zatím není k mání. Nebo alespoň ne napřímo. Šmarda si je toho vědom, proto se chystá oslovit šéfa odborářů Josefa Středulu s nabídkou spolupráce, případně i podpory prezidentské kandidatury.
A tím se dostáváme k zásadnímu bodu. ČSSD momentálně bojuje o život. Uspět musí už za necelých deset měsíců. Jedině to ji udrží ve hře o návrat. Jen bloud by čekal ambicióznější misi, než je prosté přežití. Michal Šmarda má dost předpokladů ji zvládnout.
Co bude pak, je teď trochu druhotné. Poptávka po srozumitelné levicové politice tu však v čase energetické a bytové krize, v době šetření a nutných reforem a při dalším předpokládaném rozevírání nůžek v příjmech a majetku – o greendealových dopadech ani nemluvě – bude jen vzrůstat. Kdy jindy než teď by mohla klasická levicová strana uspět. A to bez ohledu na fakt, že opoziční ANO i SPD se budou snažit uchopit tuto pozici také.
Na straně sociálních demokratů je navíc jedna podstatná okolnost. Více než stoletá existence, proti níž jsou aktuální problémy vlastně jen epizodou. Byť epizodou, která může nadlouho ovlivnit její další osud.
A tím se vraťme ke srovnání s Piráty. Jejich pozice je nezáviděníhodná. Po volbách vybírali jen ze samých špatných a ještě horších řešení. Jako v zásadě levicová strana nemají šanci uspět na staré levici, kde bude navzdory výsledkům voleb přecpáno a bude tam panovat ostrá konkurence. Jako nová, a tedy radikální levice vzývající konec kapitalismu zatím bodovat v Česku taky nebudou, ač by si to mnozí jejich levověrní členové vroucně přáli.
A tak jim zbývá centristická pozice s akcentem na progresivní témata. Voličů, kteří na to budou slyšet, bude zřejmě přibývat. Jenže zase ne tak rychle, aby to stačilo na rychlé vzpamatování.
Už v příštím roce jde přitom Pirátům o hodně, ne-li o všechno: o udržení Prahy a několika jejích důležitých městských částí, které patří k nemnoha pozicím na důležitých radnicích. A k tomu to dosud byla jejich hlavní chlouba.
Pnutí uvnitř Pirátské strany totiž vyplývá především z faktu, že dosud nepoznala žádnou porážku. Od svého založení až doteď vlastně jen posilovala. Svého času se také mohla cítit jako součást širší evropské stranické rodiny. Ta je dnes až na výjimky tatam. Piráty proto v následujících letech čeká obhajoba solidní pozice v Evropském parlamentu a krajských zastupitelstvech a radách i v Senátu.
Už jen proto ta nervozita.
Jako vládní strana k tomu všemu ponesou odpovědnost za všechno, co se tu bude dít. A to nemalou měrou, protože mnozí jejich příznivci i odpůrci si budou pamatovat, že ke vzniku této vlády vlastně nebyli potřeba. A také jim určitě nezapomenou, že mnozí jejich neúspěšní kandidáti sáhli po volbách po luxusních trafikách v podobě ministerských a náměstkovských křesel.
Při nadcházející volbě pirátského vedení se proto dá očekávat daleko vyostřenější souboj než v rámci ČSSD. Zvláště když k tomu končící vedení přispělo tím, že někteří, konkrétně například první místopředsedkyně strany Olga Richterová, považovaná ještě před pár měsíci za div ne nejperspektivnější političku, hned utekli z boje a jiní s ohlášením své kandidatury váhali či ještě stále váhají.
Tady se totiž zrcadlí další z kontrastů se sociálními demokraty. Nezralost, nepevnost, nejasnost, ideová bezbřehost, vratký technokratismus. Ač otřeseni, znesvářeni a mnohokrát vlastně zradivší své voliče, dokážou se sociální demokraté stále semknout. Mají totiž kolem čeho. Mají se kam vracet.
Tento fundament však Pirátům chybí. Není kam se vracet.
Proto dnes sociální demokraté vyhlížejí jako daleko nadějnější řidiči do levicových zatáček smrti.
