Mexičané dokážou dělat výjimky, které jsou jinde nepředstavitelné, říká Veronika Římalová. Češka, která na jihu Mexika spoluzaložila montessori školu.
Děti Veroniky Římalové dokáže rozradostnit pražská tramvaj. Jejich máma sice z Prahy pochází, jenže už 20 let žije v Mexiku a tam tramvaje jaksi nejezdí. Veronika toho za ta léta vystřídala za Atlantikem dost - byla trenérkou basketbalu, učitelkou ekonomických předmětů nebo personální šéfkou mediální společnosti s pěti sty zaměstnanci. Nakonec se ale vždy vrátila ke školství. Před třemi lety založila spolu s obdobně smýšlejícími rodiči v Tuxtla Gutiérrez, hlavním městě nejjižnějšího mexického státu Chiapas, montessoriovskou školu.
Osobně mi stát Chiapas připadal úplně jiný než zbytek Mexika. Vnímáš to také tak?
Život tam plyne jinak než v ostatních státech Mexika. Sever je hodně industriální, rychlejší, napjatější, jih a jihovýchod jsou klidnější. Nepochybně na to mají vliv indiánské kmeny, které obývají oblast kolem města San Cristóbal de las Casas až k Lacandonské džungli. Říká se, že jejich styl života významně ovlivnila výstavba vodních elektráren v Chiapasu, kdy mnoho mladých odjelo za prací na stavbách. Naučili se tam španělsky a vydělali více peněz než nejstarší kmene, kteří do té doby výhradně rozhodovali o všem důležitém. Částečně se tím narušila původní rovnováha, přesto si stále udržují svoji originalitu a velmi se liší i jednotlivé kmeny mezi sebou.
Přicházíš s indiány do styku?
Žijí hodně uzavřeně, ale jejich vesnice lze navštívit. Osobně jsem poznala několik žen, které hledaly práci v domácnostech. Snaží se přitom třeba naučit španělsky. Přijde mi, že starší generace Mexičanů je bere hlavně jako levnou pracovní sílu. Mladší rodiny jejich pomoc více oceňují a někdy jim pomáhají ke vzdělání.
Celý článek je dostupný předplatitelům týdeníku Hrot