V eráru je tepleji a bezpečněji

Ve většině rozvojových zemí je platová prémie ve prospěch eráru ve srovnání s privátním sektorem často ve vysokých desítkách procent.

V eráru je tepleji a bezpečněji
ilustrační foto | Profimedia.cz

Nepřímým důkazem klimatické změny je fakt, že se nám tady zahnízdila platová mezera mezi veřejným a soukromým sektorem v neprospěch toho druhého. Její tradiční výskyt je v Mediteránu, kde „kariérní sen“ byl stát se nějakým „functionario“ pod penzí, nejlépe na nějakém místě, kam není moc vidět, kde nefouká a třináctý plat to jistí. 

Pokud opustíme Evropu a nahlédneme do minulosti, vše nejlépe shrnuje staročínské přísloví, že „když zemře úředník, i jeho psi a slepice jdou do nebe“. Ve většině rozvojových zemí je platová prémie ve prospěch eráru ve srovnání s formálním privátním sektorem často ve vysokých desítkách procent, a to i po zohlednění kvalifikace a zkušeností pracovníků. Už vůbec se nebavme o neformálních mikrofirmách, v nichž je zaměstnána většina populace rozvojových zemí.

 

Když dva dělají totéž, není to totéž. Velmi dobře platí své úředníky třeba Singapur, někdejší britská država, a jeho státní správa je celosvětově považována za etalon, což ovšem platí i pro HDP na obyvatele a spoustu dalších parametrů. Rovněž další někdejší britská država Indie, která přijala vzorový koncept státní služby, jak jej známe v podstatě dodnes (Imperial Civil Service, 1858, nyní Indian Administrative Servic, IAS), nemá úřednické platy, jež byste záviděli, a už vůbec nikdo ji nepodezírá z efektivnosti rozhodovacích procesů ve veřejné správě. I sumec v aspiku ji předežene. Ovšem v žádném případě IAS netrpí nedostatkem uchazečů: do prvního kola zkoušek pro přijetí do státní služby se v roce 2018 hlásil milion lidí; přijímalo se necelých 800. 

Státní úřady a firmy mají vesměs mizernou pověst a kdysi uctivé oslovení pro vyšší úředníky („bábú“) je dnes spíše pejorativum. Jasně že nejlepší absolventi z několika opravdu dobrých indických Institutes of Technology (technických univerzit) nemají ve státním sektoru a státní správě co pohledávat, ale ve „starých odvětvích“ na srovnatelných pozicích nabízí státní sektor kromě jistoty i platovou prémii. 

Nahoře fouká a nikdo tam nechce

Na vrcholku platové škály, tedy u horních deseti procent, se práce pro veřejný sektor nevyplácí skoro nikde tam, kde existuje privátní alternativa, a už vůbec ne u špičkových manažerů, odborných vědeckých špiček a profesionálů. Přilákat skvělé odborníky a manažery na pozice ve státní správě i ve firmách je zejména v oborech otevřených mezinárodní konkurenci mimořádně obtížné. Jestliže učitel vlastivědy nebo historik specializovaný na české dějiny se ve světě neuplatní a zdejším platovým relacím neuteče, nejsou třeba jazykově vybavení počítačoví experti domácími poměry nijak omezeni. 

Právě proto, že na vrcholové úrovni se kandidáti pohybují na globálním trhu, požadují kompenzace klidně na úrovni velmi vysokých násobků národního průměru. „Konkurenceschopné platy a bonusy“ top manažerů ovšem zejména ve veřejném sektoru vyvolávají pobouření i v zemích, které jsou na vysokou příjmovou nerovnost zvyklé. Kádry tohoto kalibru se typicky ani náhodou nevejdou do tabulek, a tak v trvalém poměru pro státní správu většinou nepracují.

 

Lidé, kteří jsou konkurenceschopní, by přitom měli kočovat mezi veřejným a soukromým sektorem, což při dodržování pravidel hry slouží ku prospěchu oběma. Ekonom by navíc řekl, že díky této oboustranné migraci by mzdový diferenciál mezi sektory neměl vlastně vůbec existovat, rozhodně ne z dlouhodobého hlediska. Soukromý sektor, zejména v odvětvích vystavených intenzivní konkurenci, má mnohem vyšší volatilitu v příjmech a především u lidí odměňovaných podíly na zisku se to promítá i do výplat v závislosti na ekonomickém cyklu. Mnohem citlivěji reaguje na tlaky na trhu práce, úzkoprofilové profese si mohou rychle polepšit, což ve veřejném sektoru nejde a ten to zpravidla dohání s velkým zpožděním. Výkyvy v cyklu samozřejmě zná i Česko, a když soukromý sektor zažíval finanční tíseň, tak se stabilita cenila i v dobách, kdy bylo odměňování o poznání slabší než v privátu. 

Není to tak dávno. Letos vyšla studie Eurostatu „Wage determinants in the European Union“, opírající se o výběrová šetření provedená v celé EU v roce 2014. Česko bylo tehdy jednou ze zemí, kde veřejná správa patří k proměnným, které ovlivňují výši příjmů negativně. Pár let staré průzkumy v našem případě těžce zaostaly za vývojem – Česko se zařadilo k zemím, kde erár platí lépe. Průsak do mzdové hladiny se pak promítá v oborech vystavených mezinárodní konkurenci, do ztráty výkonnosti a postupného snižování tržního podílu. Stejně jako u veřejných výdajů i pro zaměstnanost ve veřejném sektoru platí efekt vytěsňování. Nic není zadarmo; každé jeho nově vytvořené místo znamená ztrátu více než jednoho místa v soukromém sektoru.

Chráněné dílny

Jak už bylo řečeno, erární prémie neplatí pro špičkové pozice, kde soukromý sektor jasně vítězí, ale už kolem celonárodního průměru začíná srovnání dopadat ve prospěch veřejného sektoru. Koneckonců i ve veřejném sektoru dostanete přesně to, za co si zaplatíte, a kdo chce solidní standard veřejných služeb a státní správy, musí nabízet za srovnatelnou práci při srovnatelné kvalitě a nasazení srovnatelnou odměnu. Jinak platí to, co říkají v USA, kde erár nepřeplácí: „You pay peanuts, you get monkeys (za pár buráků leda opičky).“

Druhý extrém je „erární mzdová prémie“ patrná nalevo od mediánu (středního příjmu), zvláště na dvou spodních příčkách mzdového žebříčku, tedy u pozic s nízkou kvalifikací. Zejména na jihu Evropy jde o svého druhu „chráněné dílny“, historicky spjaté s paternalismem a převzaté populisty jako zásobníky hlasů od vděčného elektorátu. Člověk nemusí mít doktorát z ekonomie pracovního trhu, aby pochopil, jak moc je škodlivé, když místo oboustranně prostupného trhu práce budou v eráru existovat „kasty“ pečlivě se izolující od rozmarů ekonomického cyklu, vazby odměny na výkon, efektivnost a rychlé přijímání technologické změny.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot. Předplatit si ho můžete ZDE.

 

Týdeník hrot

  • Testování ve školách je vládní trapas
  • Čím se liší konzervativec od liberála?
Objednat nyní