Vybrané články
z týdeníku The Economist

Už tě nechci vidět

Kolik dětí přeruší veškerý kontakt se svými rodiči? Nejnovější studie ukazuje, že jich je překvapivě mnoho

Už tě nechci vidět
ilustrační foto | Shutterstock.com

Peter (není to jeho skutečné jméno) byl už mnoho let v manželství nešťastný a jen čekal, až děti vyrostou, aby se s jejich matkou rozvedl. Doufal, že to tak pro ně bude menší otřes. Přesto už šest let neviděl ani jednoho ze svých synů. S tím mladším, dvacátníkem, jednou dvakrát do roka mluví po telefonu, starší, třicátník, ho odstřihl úplně. Jeho prostřední dítě, dcera, se občas snažila hrát prostředníka, ale bylo to pro ni dost psychicky náročné. „Úplně mě to zničilo,“ přiznává Peter. „Nějak dál žiju, ale kdykoli si na ně vzpomenu, nahrnou se mi slzy do očí.“ Když ztratíte kontakt s vlastními dětmi, je to trochu, jako by vám někdo blízký zemřel, jen s bolestivým příslibem naděje, že byste se jednoho dne mohli zase usmířit.

Málokdo je ochoten o těchto záležitostech mluvit, ale odcizení v rodině je velmi rozšířený fenomén. Přinejmenším v Americe. Cornellova univerzita nedávno provedla první velký celostátní průzkum a 27 procent dospělých Američanů v něm přiznalo, že se zcela přestali stýkat s nějakým blízkým rodinným příslušníkem. Podle profesora sociologie Karla Pillemera, jenž výzkum vedl a napsal o něm knihu nazvanou „Fault Lines“ (Zlomy), bude skutečné číslo ještě výrazně vyšší, protože lidé se za tuto situaci často stydí. Nejčastěji přerušeným rodinným poutem je každopádně to mezi rodičem a dospělým dítětem a ve většině případů drží v ruce nůž dítě.

Já, já a zase já

Odcizením v rodině se vědci zabývají až posledních deset let, proto nejsou k dispozici dostatečně dlouhé časové řady, abychom mohli říct, zda je dnes častější než v minulosti. Mnoho sociologů a psychologů se však domnívá, že je. Na jednu stranu je to trochu překvapivé. Rozvod zvyšuje riziko dalšího štěpení rodiny. Joshua Coleman, psycholog a autor knihy „Rules of Estrangement“ (Pravidla odcizení), v nedávno provedeném průzkumu s 1600 odcizenými rodiči zjistil, že se více než 70 procent z nich rozvedlo s druhým rodičem svého dítěte (děti také častěji zavrhnou otce, dodává Coleman). V posledních letech v Americe rozvodů ubylo. Podle Colemana však jiné trendy naopak k odcizení rodiče a dítěte přispívají. A další terapeuti, kteří se specializují na rodinné problémy, s ním souhlasí.

Největším faktorem je vzestup individualismu, který zdůrazňuje osobní štěstí. Lidé mají čím dál větší tendenci odmítat příbuzné, kteří mohou jakkoli narušovat jejich osobní pohodu, ať už proto, že vyznávají jiné postoje či víru, nebo proto, že nedokážou přijmout postoje či víru druhých. Osobní uspokojení čím dál častěji nahrazuje pocit povinnosti dítěte vůči rodiči, říká Coleman. Příbuzní se spolu odjakživa přeli a někteří členové se od ostatních nevyhnutelně odstřihli, ale myšlenka, že se někdo dobrovolně z rodiny vyčlení, aby dosáhl vlastního štěstí, je relativně nová. V jistých ohledech je to pozitivní vývoj: lidé se dokážou odstřihnout od násilnických rodičů. Ale někdy za vysokou cenu. 

Amerika je individualističtější než většina vyspělých zemí a má rovněž vysokou míru rozvodovosti. Z toho lze vyvozovat, že v USA častěji dochází i k odloučení dětí a rodičů. „Mám pocit, že ve většině evropských zemí to nepovažují za velký problém,“ říká Pillemer. Svou roli hraje i geografie. Lidé se dnes stěhují ze státu do státu méně často než v minulosti, ale přesto se Amerika vyznačuje jednou z nejvyšších geografických mobilit na světě. Obrovské vzdálenosti často lidem usnadní odpoutání od rodiny, pokud si to přejí. Peter se domnívá, že kdyby jeho mladší syn nežil stovky mil daleko, ale ve stejném městě, už by se usmířili. A to by pak mohlo obměkčit i staršího syna. „Kdyby se mnou dvě ze tří dětí mluvily, možná by si to přece jen rozmyslel,“ říká.

Toxická rada od cizince

Lidé, kteří se rozhodnou přerušit kontakty s rodiči, nacházejí podporu v rostoucím množství knih (na jejichž přebalu často figuruje slovo „toxický“) i na internetu. V mnoha vláknech na internetových fórech pro lidi, kteří chtějí zpřetrhat pouta s rodiči, narazíte na cizince, jak označují lidi, které v životě neviděli, termíny jako „narcistický“ nebo „toxický“ a radí druhým, aby se s nimi okamžitě přestali stýkat. To potom pomáhá potlačit pocity vlastní viny.

Podle Colemana sehrála jistou roli rovněž terapie. Mnoho terapeutů v Americe zdůrazňuje vliv dysfunkční rodiny na osobní štěstí jednotlivce. Často to tak skutečně může být, říká Coleman, ale stejně často ne. „Jako terapeuti musíme důkladně analyzovat, co naši pacienti říkají. Stejně jako bych nikdy nebral za dané něčí prohlášení, že je samozřejmě dokonalý rodič, neměl bych bez dalšího zkoumání přijímat tvrzení dítěte, že je rodič ‚toxický‘.“ Spolu s několika výzkumníky proto rozjel online program, jehož cílem je vyvinout terapeutické techniky pro lidi, kteří se odcizili od rodiny.

Větší povědomí o tomto problému může pomoci – a nejen proto, že některé vztahy se dají ještě opravit. Odcizení rodiče a dítěte má větší negativní dopady než jen zlomená srdce na obou stranách. Výzkum naznačuje, že zvyk odstřihávat příbuzné má tendenci se v rodině šířit. Bezprostředně však zvyšuje pravděpodobnost osamění ve stáří.

Pillemer, jenž je rovněž profesorem gerontologie na Weill Cornell Medicine, říká, že při pohovorech se skupinou starých lidí dostal nápad na výzkum. „Zjistil jsem, že se desítky z nich vůbec nestýkají se svými dětmi,“ říká. Mnohdy to nechtěli přiznat. Lidé pracující se seniory by podle Pillemera proto měli brát v potaz, že se těmto lidem nemusí dostávat takové podpory a útěchy, jakou bychom třeba očekávali u někoho, kdo má dospělé děti. „Paní Smithová možná má dvě dcery,“ říká Pillemer, „ale pravděpodobně už nedodá, že se s nimi vůbec nevídá.“

© 2021 The Economist Newspaper Limited
All rights reserved. Publikováno na základě licence s The Economist, přeloženo týdeníkem Hrot.
Originální článek v angličtině najdete na www.economist.com.