Buckinghamský palác má problém. Stále méně se mu daří vychovávat své nejexponovanější lidi k loajalitě.
Princ Harryse svou manželkou Meghan Markleovou při rozhovoru s vlivnou americkou televizní moderátorkou Oprah Winfreyovou | Profimedia.cz
Když máte to pochybné štěstí narodit se v Anglii jako královský synek, máte život nalajnovaný docela jinak, než se to stalo vám a mně, a zároveň docela jinak, než měl takový synek před třeba půl tisíciletím. Kdyby se Henry Mountbatten-Windsor, známý jako princ Harry, narodil o mnoho století dříve, mohl se pokusit svého otce svrhnout mečem jako Abšalom – nebo, aby to bylo geograficky blíže, jako potomci Jindřicha II. Jenže to se už nedělá, tak si Harry jede svoji lajnu. Není to o nic méně ničivé.
Moje pravda, tvoje pravda
V minulých týdnech natočil vévoda ze Sussexu se svou manželkou Meghan Markleovou (taktéž vévodkyní ze Sussexu) video s vlivnou americkou televizní moderátorkou Oprah Winfreyovou. A špinavé prádlo Buckinghamského paláce se vypralo opravdu důkladně, padala třeba i obvinění z rasismu. „To si jako myslí, že budeme zticha, když o nás říkají samé nepravdy?“ řekla sama vévodkyně. Od Winfreyové se opozice čekat nedala; vydělává tím, že v rozhovorech s ní lidé říkají „svoji pravdu“, jakkoli je to nesmyslný termín.
Když se koncem února provalilo, že se takový rozhovor chystá, královská PR mašina se rozjela naplno. Minulé úterý vyšel v londýnských Timesech článek, v němž si zaměstnanci paláce stěžovali na hrubé zacházení ze strany vévodkyně. A rukavice šly dolů.
Ta hra má svá – zvenku ne vždy dobře čitelná – pravidla. Jedno z těch dobře čitelných je, že interní záležitosti vycházejí na světlo pouze z vůle paláce. Žádná stížnost na vévodkyni by bez aktivního přičinění či alespoň tichého souhlasu mocenských špiček královské rodiny nikdy nespatřila světlo světa.
Špiček proto, že představa o královně, která všemu velí, je iluze důmyslně podporovaná onou PR mašinou. Ve skutečnosti je Buckinghamský palác právě tak plný intrik jako každá jiná velká firma (však také sama Alžběta mluví o celém tom aranžmá jako o „firmě“).
Osudný přehmat
Jedna z takových intrik, která jde na vrub následníkovi trůnu princi Charlesovi, vyšoupla z vlivné pozice královnina soukromého tajemníka sira Christophera Geidta, dnes lorda Geidta. Geidt je vyškolený vojenský stratég a letitý diplomat, vyzná se a je vůči královně velmi loajální.
To vše znamenalo, že jej princ Charles viděl (patrně právem) jako překážku svého vlastního postupu na trůn. Posledních 30 let vždycky čas od času Charles vypustí balonek, zjistí, že neexistuje žádná široká podpora pro nápad, že by Alžběta měla abdikovat v jeho prospěch, a jde si zase po svých.
V roce 2017 však Geidt nečekaně rezignoval. Šlo o projev, jejž Geidt přednesl zhruba pěti stovkám zaměstnanců královské rodiny, tedy svým de facto podřízeným. Churavějící princ Philip, tehdy pětadevadesátiletý, oznámil, že už nebude plnit své povinnosti královnina partnera a bude v důchodu. Geidt v následném projevu řekl, že se „všichni nyní musíme semknout ve své podpoře královně“.
Charles a jeho lidé si to – zřejmě znovu správně – vyložili jako snahu udržet královnu na trůně co nejdéle, a tedy jako snahu podkopat Charlesovo úsilí o nejrychlejší transfer vedení „firmy“. Podle Charlese si něco takového neměl Geidt dovolit; intervenoval proto u královny a požadoval tajemníkovu rezignaci.
Společný nepřítel
Podpory se mu dostalo od bratra, prince Andrewa. To je na první pohled nečekané, protože Charles a Andrew si navzájem nemohou přijít na jméno. Jenže v Geidtovi našli společného nepřítele: tajemník držel ruku na Andrewových výdajích a podle insiderů z časopisu The Spectator ji tam držel podstatně pevněji, než by si Andrew představoval.
Královna svým synům vyhověla. Geidt později řekl, že pro něho „okolnosti jeho odchodu byly bolestné“, což je v řečeném kontextu docela ostrá kritika. Při retrospektivě je zjevné, že královna udělala chybu (sama to de facto přiznala, když Geidta později povolala do sboru svých poradců, tzv. lords-in-waiting). Nedivíme se jí však; v 91 letech, se starostí o nemocného manžela na straně jedné, o prince Harryho a jeho kontroverzní zasnoubení na straně druhé plus o politickou absurditu jménem brexit - kombinace toho všeho si zkrátka vybrala docela přirozenou daň.
Tak či onak, Geidt je pryč a jeho nástupce Edward Young, jenž vyrostl jako bankovní píárista, je vnímán jako jeden z důvodů, pro které se současná „občanská válka“ uvnitř paláce dostala do stadia otevřeného nepřátelství – a co hůř, na veřejnost. Proto také ostatní ratolesti královského páru, princezna Anna a princ Edward, jinými slovy ta příčetnější větev rodiny Mountbatten-Windsorů, tlačí na Youngovo odvolání.
Jenže na nápravu tohoto kola škody je již pozdě. Princové William a Harry mají na začátku července společně odhalovat sochu své matky u příležitosti jejích nedožitých šedesátin. Jak to vypadá, zrovna příjemná atmosféra u toho nebude.
Královská rodina pochopitelně dnes ničemu nevládne. Smysl její existence je v PR; Mountbatten-Windsorové nemají pro Británii dobývat nová území a řídit boj proti španělskému námořnictvu, nýbrž dělat své zemi dobré jméno, ve světě i doma. Píše-li střízlivý novinář Jeremy Paxman, že „být Angličanem je stav mysli“, pak královská rodina je za tento stav svou měrou spoluodpovědná.
Nedělat ostudu
To vyžaduje mnoho, ačkoli jinak, než bývalo zvykem. Narodí-li se do takové rodiny syn, nemá nic moc konkrétního na práci. Musí vychodit dobré školy a nejspíš jít sloužit do armády; ale posledních skoro 70 let je to v podstatě tak, že nesmí dělat nic, co by musela řešit Alžběta. Nedělat ostudu není moc velký nárok; ale zkuste to dělat, když jste v práci 24 hodin denně celý život a novináři dokážou jako vaši ostudu pojmout skoro cokoli.
Jestliže tragédií Goetheova Werthera byla frustrace z nešťastné lásky, tragédie mladých Windsorů je jemnější: mohli by mít kterékoli děvče, které si zamanou, ale nemohou si zamanout tak docela podle svého.
Tím se dostáváme k poslednímu, nejdůležitějšímu bodu povinností královského synka. Je jím vzít si děvče, které mu umožní nedělat ostudu. A tady je problém, protože ti potomci ostudu dělají; počítejte se mnou.
Od chvíle, kdy Alžběta před téměř 70 lety dosedla na trůn, se do královské rodiny narodilo deset mužů. Následník trůnu, princ Charles, si vybral tak zle, jak to jen šlo: jeho rozvod s Dianou, princeznou z Walesu, zapříčinil nejhorší krizi monarchie od abdikace Edwarda VIII.
Charlesův bratr Andrew se rozvedl se Sarah, vévodkyní z Yorku; potom si postupně vybírat přestával, až skončil na sexuálních mejdanech Jeffreyho Epsteina. K rozvodu míří i manželství Petera Phillipse, syna princezny Anny (ta už má mezitím také druhého manžela). A Harry se kvůli manželce vzdal faktického členství v královské rodině úplně, čímž překonal i krizi, již vyvolal špatnou volbou před více než čtvrtstoletím jeho otec.
Slabé skóre
Čtyři mužští potomci dosud nedorostli věku, v němž by jejich volba partnerky byla prioritou. Nejstaršímu z nich, vikomtu Jamesovi (syn nejmladšího Charlesova bratra Edwarda), je třináct; následují Williamovi synové, princové George a Louis, a Harryho syn Archibald.
Zbývají tedy pouze dva muži, kteří se oženili, aniž by jejich trable osobní přerostly v trabl institucionální: právě zmíněný princ Edward a Harryho starší bratr William. To je málo. Kdyby členové královské rodiny přispívali k rozvoji své země nějakým hmatatelným, měřitelným způsobem, byli by například guvernéry a vojevůdci nebo třeba bankéři a diplomaty, jejich soukromý život by mohl snadno jít stranou. Když ale jejich jedinou prací je být dobrou rodinou, pak je to slabé skóre.
Pokud vévoda a vévodkyně ze Sussexu, Harry a Meghan, dostanou po nedělním večeru od Buckinghamského paláce a jeho poddaných co proto, nebude divu.
