Únosy & diktátoři

Vzorce chování se nemění. V roce 2021 unesl běloruský režim blogera Prataseviče, stejně se roku 1953 zachoval jiný darebácký stát – Československo – při únosu sociálnědemokratického předáka Bohumila Laušmana.

V neděli donutila běloruská stíhačka přistát v Minsku civilní letadlo společnosti Ryanair, které letělo z Athén do Vilniusu. Běloruské úřady chvíli lhaly, že mají podezření na bombu na palubě, ovšem ve skutečnosti šlo diktatuře jen o to, aby mohla z „uzemněného“ letadla odvléct disidenta a protivládního blogera Ramana Prataseviče, který od loňska žije v polském exilu.

Jde o flagrantní porušení mezinárodního práva a speciálně my Češi bychom na podobné státní darebáctví měli být citliví. V 50. letech totiž StB prováděla úplně to samé – byť tedy při tom zrovna nepoužívala vojenské stíhačky – a unášela z ciziny nepohodlné emigranty. Nejznámější takovou „odlukou“ (tak se tomu říkalo v komunistickém newspeaku) byl nepochybně případ Bohumila Laušmana.

Opít a unést

Někdejší předseda sociální demokracie a vicepremiér Gottwaldovy vlády Laušman utekl do Rakouska v lednu 1950 a brzy poté přesídlil do Salcburku. StB ho sledovala hned od počátku a nejpozději v polovině roku 1953 se rozhodla, že ho unese (více si lze o případu přečíst třeba v životopisu Laušmana od historika Pavla Horáka).

„Odluku“ dostal na starost vídeňský rezident československé rozvědky Miroslav Nacvalač (krycí jméno Kubeš), který na Laušmana nasadil několik agentů. Nejdůležitějším z nich byl agent Günther – v reálném životě bývalý poslanec SPÖ (rakouské sociální demokracie) Hermann Rauscher –, který se s Laušmanem seznámil a udržoval s ním přátelské vztahy. Plán byl jednoduchý – opít Laušmana tak, až bude „vláčný“, naložit ho do auta a převézt přes hranice.

Jednalo se o dlouhodobou a pečlivě připravovanou operaci. V srpnu 1953 slavil Laušman padesátiny, Günther ho navštívil a poprvé testoval, co jeho oběť snese. Výsledky nebyly povzbuzující. Oba muži popíjeli víno, prokládali to slivovicí a Günther brzy zjistil, že toho Laušman vydrží zrovna tolik co on: „Nelze se tedy divit, že ke konci já jsem nebyl (ničeho) schopný. Je to bohužel velký nedostatek a dodnes nevím, jak tomu předejít…“ Další test proběhl na konci října v české hospodě U Nováků. Laušman opět alkoholu bez větších potíží odolával, a tak Günther navrhl StB použít drogu.

Definitivní souhlas udělil ministr vnitra Rudolf Barák 18. prosince 1953. O pět dní později navštívil Günther Laušmana doma a – jak stojí v materiálech StB – dal mu „do alkoholického nápoje chemický přípravek, jehož požitím byl Laušman uveden do takového stavu, že byl ovladatelný“. Potom ho vylákal z bytu ven, údajně na setkání s kýmsi, kdo se zrovna vrátil z Prahy. Místo schůzky ho ale spolu s dalšími dvěma agenty naložil do auta a převezl do sovětské zóny Rakouska.

Tam už se ho ujali Čechoslováci a v diplomatickém vozidle ho dopravili přes hranice „domů“. Laušman po celou domu nejspíš vůbec nevěděl, co se děje. „Závěrem upozorňuji, že Laušman dal během cesty několikráte najevo, že jedná s Američany, kteří ho vezou na nějaké jednání do Innsbrucku, později dokonce do Itálie,“ napsal v hlášení Nacvalač-Kubeš.

Vánoce pod psa

Do Prahy dorazilo auto už o Štědrém dnu a ve tři čtvrtě na devět ráno zaklapla za Laušmanem brána ruzyňské věznice. StB plánovala udělat z Laušmana hlavní postavu emigrantského protistátního centra, ale konstrukce procesu vázla. Na Laušmana to zkoušela po zlém i po dobrém (osobně ho například přijal ministr Barák) a na jaře 1954 ho přiměla, aby vystoupil v rozhlase. Během tiskové konference Laušman tvrdil, že se do Československa vrátil dobrovolně, zkritizoval emigraci a dodal, že mu čtyři roky na Západě „otevřely oči“. Za odměnu režim následně propustil na svobodu jeho ženu a dvě dospělé dcery, které v té době seděly už čtyři a půl roku za mřížemi kvůli neúspěšnému pokusu o emigraci.

Sám Laušman ovšem dostal za velezradu a vyzvědačství 17 let vězení a na svobodu se už neměl nikdy dostat. V květnu 1963 zemřel v ruzyňské věznici a dones není úplně jasné za jakých okolností. Podle oficiální verze šlo o infarkt, ovšem důstojník StB Josef Frolík, který o několik let později utekl na Západ, napsal v knize Špión vypovídá, že na něm StB zkoušela jakousi novou experimentální halucinogenní drogu. Žádné přesvědčivé důkazy, které by Frolíkovu verzi podpořily, se však nenašly.

Stejně jako v případě Prataseviče šlo o naprosto neakceptovatelné jednání. Běloruská KGB ho navíc vylepšila o státní terorismus, se kterým donutila ke změně kurzu a nouzovému přistání civilní letadlo se 170 cestujícími na palubě. Doufejme, že odpověď bude tvrdá.

Týdeník hrot

  • Jak se lepí díra po covidu
  • Judista mezi jurtami
Objednat nyní