Jsme lepší než Evropa, tvrdí Ukrajinci, jejichž hlavní zbraní do budoucnosti je optimismus.
Taxikář do telefonu ječel. „Ja zděs!“ Já jsem taky ječel. „Ne, tady jsem já a nikdo jiný tady není! Kde stojíte?“ Byla půlnoc a před příletovým terminálem letiště v ukrajinském Lvově bylo mokro, zima a mrtvo. Tak mrtvo, že jsme nakonec jeden druhého slyšeli napřímo, protože jsme stáli pár metrů od sebe. Dva lidi s chytrými telefony v ruce musela spojit síla jejich vlastních hlasivek. „My drug druga našli,“ hlaholil taxikář vesele směsicí ruštiny a mnoha panslovanských přísad.
Onen kontrast nablýskané západní technologie a azbukové mysli začal během mé cesty za lvovským mediálním soustředěním ještě dříve než cesta sama. Ukrajinská vláda měnila v srpnu proticovidové požadavky stejně nevypočitatelně jako ta česká. Nebudete-li očkováni, nesmíte do země ani vkročit; to bylo jeden den. Kdo je očkován, musí přesto mít PCR test ne starší než 72 sekund, zaznělo den druhý. Stačí antigenní test. Na Ukrajinu se nesmí, i kdybyste měli sedm testů a všechna očkování světa. Občas platila všechna nařízení najednou a občas žádné z nich nebo naopak jiná, o kterých jste nic nevěděli a vědět nemohli, protože je nikdo nikomu neřekl. Normalno.
Digitalizace, ale…
Naštěstí existuje internetová stránka visitukraine.com, která nálady ukrajinské vlády monitoruje celkem zblízka, protože ji právě vláda provozuje. Můžete na ní zapnout funkci chat, jejímž prostřednictvím na vás namísto robota mluví lidská bytost. Všechny dotazy vám proto zodpoví smysluplně; jediná smůla je, že je zodpoví tak za dva dny (bez nadsázky).
Celý článek je dostupný předplatitelům týdeníku Hrot