Vybrané články
z týdeníku The Economist

Uklidňující rudé nebezpečí

Čínským komunistům bude letos sto let. Co od nich můžeme čekat?

Uklidňující rudé nebezpečí
ilustrační foto | Profimedia.cz

Na konci května 1949, když se krvavá čínská občanská válka nachýlila ke konci, Johna Cabota, amerického generálního konzula v Šanghaji, zaskočil pohled na jásající západní byznysmeny v ulicích města dobytého komunistickými jednotkami. Zahraniční obchodníci a šéfové továren obdivovali disciplínu vojáků, kteří odmítali darované potraviny a rozdávali letáky v angličtině, v nichž komunisté slibovali bezpečí „normálnímu“ podnikání.

Cizinci bezstarostně mávali rukou nad prosovětskou a protiimperialistickou rétorikou komunistů a naopak vyzdvihovali jejich snahu zachránit zemi před hladem a chudobou. Říkali si, že to bude jistě znamenat obchod se Západem, a tudíž s nimi. V den, kdy byla obsazena Šanghaj, potkával Cabot v budově Americké obchodní komory členy, kteří byli skálopevně přesvědčeni, že jim za vlády komunistů obchod jen pokvete. „Lidé by nemohli jásat víc, ani kdyby město osvobodila americká armáda,“ poznamenal si diplomat suše. „Nechápu proč.“ Jeho skepse byla oprávněná. Netrvalo dlouho a západní byznysmeni horečně prodávali své majetky a žadonili o povolení odjet ze země.

Žonglování se slovy

Výjevy plné podobných zbožných přání přináší vynikající nová kniha o založení Čínské lidové republiky „China 1949: Year of Revolution“ (Čína 1949: Rok revoluce) od Grahama Hutchingse. Komunistická strana tyto mylné představy pečlivě kultivovala. Cizincům ze Západu v podstatě tvrdila, že ekonomika bude mít přednost před ideologií. Mao Ce-tung ujišťoval čínské magnáty, že chce kapitalismus jen zkrotit, ne zcela zrušit. Někteří proto zůstali. Ti nejšťastnější se v polovině 50. let dočkali jen znárodnění svých podniků. Mnozí jiní byli později utýráni k smrti.

V roce 1949 však Mao a další straničtí vůdcové dokázali bravurní rétorikou utišit paniku v řadách dosavadních elit. Na jedné straně bagatelizovali svůj radikalismus, když mluvili s establishmentem, a na druhé navnadili obyčejné Číňany vidinou změn a revoluce. Komunistické armády lákaly do svých řad rolníky příslibem přidělení půdy po válce, až bude celá společenská třída venkovských statkářů zničena. Dělníky z měst si komunisté zase získávali sliby o tom, že je zbaví vykořisťovatelských továrníků. Intelektuály a studenty oslovili vizí vybudování moderní země a ukončení potupné staleté nadvlády cizích mocností. A komunistům se jaksi podařilo oba ty protichůdné příběhy prodat naráz.

Jen jedna skupina nezapadla do žádného komunistického vyprávění, poznamenává Hutchings. Liberální čínští intelektuálové, právníci a novináři byli v roce 1949 největšími poraženými – lpění na konceptech osobních práv a volené vlády odpovědné voličům je automaticky postavilo do role opozice. A Mao nesouhlas netoleroval, ani od věrných vlastenců. Strana vyhlásila, že musí zemi zachránit před vnitřními i vnějšími nepřáteli, a to v jejím podání obnášelo vládu tvrdé, až ocelové pěsti.

Nabídka smíru

Přeskočme teď do roku 2021, kdy uplyne století od založení čínské komunistické strany a čínští vládcové stojí před nápadně podobným problémem. Opět musí vyprávět dva vzájemně si odporující příběhy o své zemi a její budoucnosti. První bude chlácholit. Po čtyřech letech otevřeného soupeření s Trumpovou administrativou, celní válce, přetahování o víza a omezování obchodu s citlivými technologiemi Čína touží po příměří. Její vládcové budou usilovat o oživení starých ekonomických dialogů a hledat nové možnosti spolupráce s prezidentem Joem Bidenem v oblastech, jako jsou klimatická změna a zastavení pandemie. Nedělají si iluze, že by se mohly vrátit staré zlaté časy, kdy američtí vůdcové vítali vzestup Číny. Ale částečně i proto, aby získali čas dosáhnout větší soběstačnosti, budou Číňané svou zemi prezentovat jako zdroj stability a hospodářského růstu.

Čína loni podepsala dvě středně velké obchodní dohody, zaprvé se 14 sousedy z Tichomoří a zadruhé s Evropskou unií. Nejvyšší čínský vůdce Si Ťin-pching dokonce naznačil, že by se Čína mohla připojit k prozatím jedenáctičlenné Komplexní a progresivní dohodě o transpacifickém partnerství (CPTPP), podstatně ambicióznějšímu obchodnímu spolku, který za Baracka Obamy navrhla Amerika, ale Donald Trump se z něj stáhl.

V soukromí čínští představitelé tvrdí, že západní kritici mylně považují jejich zemi za hrozbu, protože ji řídí komunistická strana. Podle nich je státostrana spíš pragmatická než ideologická a řídí se doktrínou, která v sobě mísí nacionalismus s tradiční čínskou kulturou a vágně levicovým názorem, že by kapitalisté – jakkoli dobří v inovacích – měli víc dbát na národní zájmy a méně se chlubit svým bohatstvím.

Revoluční hovory

Největší potíž čínských pohlavárů spočívá v tom, že domácímu publiku musejí hlavně kolem července, kdy jejich partaj oslaví sté narozeniny, vyprávět úplně odlišný, silně politický příběh. Aby inspirovali masy a udali směr vlastním úředníkům, musejí líčit, jaké mají s Čínou velkolepé plány a jak ústřední roli v nich hraje strana. Už s tím začali.

Jedenáctého ledna Si Ťin-pching vyhlásil, že Čína vstupuje do „nové fáze rozvoje“ poté, co právě dosáhla stoletého cíle a vybudovala „středně zámožnou společnost“. Novým čínským cílem je stát se do roku 2049, kdy bude sto let pro změnu ČLR, „velkou moderní socialistickou zemí“. Přeloženo do normálního jazyka: Čína se chce stát velmocí s bezkonkurenční silou a vlivem.

V roce 1949 si strana zajistila moc nabídkou domácí redistribuce prostředků. Dnes slibuje globální redistribuci bohatství a geopolitického vlivu. Patnáctého ledna se vysoký čínský bezpečnostní představitel Čchen I-sin nechal před kolegy slyšet, že největším současným trendem je „vzestup Východu a úpadek Západu“. Čína může hodně získat, prohlásil Čchen, když dokáže ustát vleklý souboj s Amerikou a domácí bezpečnostní rizika. A opět to budou liberálové, kdo bude nejvíc tratit, protože ve všemocné Číně ovládané komunistickou státostranou podle Čchenovy vize skutečně nezbývá prostor pro nějaké brzdy a protiváhy.

Nejvýmluvnější čínští vyslanci budou celý letošní rok ujišťovat cizince, že to jsou jenom hesla a dlouhodobé ambice, a že je tudíž nemají brát doslovně. To je přílišná bagatelizace. Svět by měl brát naprosto vážně, když Si Ťin-pching mluví o tom, že Čína „bude silná“, po období, kdy se „postavila na nohy“ (odkaz na budování národa za Maa), a desetiletích „bohatnutí“ (odkaz na tržní reformy Teng Siao-pchinga). Když mluví čínský vůdce, nejsou to jen slova. Jsou to politické příkazy. Čekají nás bouřlivé roky.

© 2020 The Economist Newspaper Limited
All rights reserved. Publikováno na základě licence s The Economist, přeloženo týdeníkem Hrot.
Originální článek v angličtině najdete na www.economist.com.

Týdeník hrot

  • Kožený z kola ven?
  • Mafie, pytláci a nosorožci
Objednat nyní