Udělejme ze zemědělců rentiéry

Podle rektora České zemědělské univerzity je načase se ptát, zda by hlavním úkolem zemědělců nemělo být udržování vody v krajině. Za to by měli být placeni.

Udělejme ze zemědělců rentiéry
Rektor České zemědělské univerzity Petr Sklenička | Tomáš Novák týdeník HROT

Česká krajina je v kanceláři rektora České zemědělské univerzity (ČZU) Petra Skleničky všudypřítomná. Přes okno má nádherný výhled na pole obklopující areál školy v pražském Suchdole s Pražským hradem v pozadí. Na stěnách visí obrazy se zemědělskou tematikou zapůjčené z depozitářů České spořitelny. Sklenička se zahledí na výtisk týdeníku Hrot, který jsme přinesli s sebou, a zaujme ho logo týdeníku The Economist na obálce. „Jednou o nás v Economistu psali, nebylo to v souvislosti se suchem, ale s povodněmi,“ prohlásí, čímž nás ihned zaujme. 

O co se jednalo?

S kolegy Václavem Fantou a Miroslavem Šálkem jsme analyzovali, kde během zhruba 900 let stavěl člověk s ohledem na zátopové území. Identifikovali jsme sedm velkých povodní a ukázalo se, že lidé vždy odešli od řeky na jednu a půl generace. Druhá generace na to zapomněla a třetí se začala do zátopového území zase vracet. Economistu se to zalíbilo a připodobnil to k chování po hurikánu Katrina v New Orleans před 15 lety. V momentě, kdy začnou umírat přímí svědci, tak prolínání paměti ve společnosti přestane fungovat. Nezměnil to vynález knihtisku ani nová média dvacátého století. Zajímavý fenomén je, že společenskou paměť nahrazují pojišťovny. 

Jak?

Odmítají pojistit majetek v záplavovém území. Vystupují tedy jako novodobý krajinotvorný prvek. Sice je to drsné, ale lidé jsou jinak nepoučitelní. To jsme viděli i po roce 1997, kdy stát udělal velkou chybu a dal lidem peníze, aniž by jim zakázal znovu postavit dům v zátopovém území. To udělal až při druhé velké povodni v roce 2002. Byly případy lidí, kteří byli vytopení třeba třikrát za sebou. Pojišťovny přitom zafungovaly dobře. 

Mohou pojišťovny sehrát podobnou roli i při boji se suchem?

To je jiná situace. Pojišťovny sucho moc krýt nechtějí a já se jim nedivím. Do značné míry to závisí na chování zemědělce a pojišťovny by musely být schopny nastavit podmínky a říct, kdo hospodaří dobře.

A je otázka, co je to dobře.

Přesně tak. Proto myslím, že to nebude fungovat jako u povodní.

Jak by tedy aspoň podle vás měly být nastaveny podmínky pro zemědělce s ohledem na sucho, aby mohli relativně normálně ekonomicky fungovat?

V systému přímých i nepřímých dotací máme poměrně hodně peněz. Jde jen o to, aby to stát korigoval. Podmínek je několik, některé jsou nastavené dobře, o některých by se šlo ještě bavit. Moje vize je však taková, a tím rád provokuju, abychom s ohledem na klimatickou změnu z hospodářů v krajině, kteří pro nás všechny zadržují vodu, udělali rentiéry.

Jak to myslíte?

Dostávali by peníze, pokud budou na svých pozemcích zadržovat vodu. Když dnes zemědělec udělá mokřad nebo retenční či akumulační nádrž, tak na tom prodělá. Pojďme to tedy výnosově srovnat, aby se jim to minimálně přestalo nevyplácet a ideálně, aby to bylo i mírně výhodnější. Pokud má zemědělec tisíc hektarů a na stovce z nich zřídí prvky, které zadržují vodu, tak dostane lépe zaplaceno, než kdyby tam měl jen ornou půdu. Pokud by se to dobře nastavilo, tak se rozjede pozitivní lavina. Zemědělci by to začali více dělat a rychlost naší adaptace by se výrazně zvýšila. 

Překlopení zemědělce k rentiérovi však vyžaduje kompletní myšlenkovou změnu konzervativního sektoru, jakým zemědělství je...

A také společnosti. Ještě jsme k tomu nedozráli. Na druhou stranou v letech 2017 a 2018 jsme udělali šetření o závlahách u tisíce zemědělců. Ukázalo se, že třeba na otázku, zda závlahy zhodnocují pozemek, v roce 2017 odpovědělo kladně 18 procent zemědělců, o rok později to bylo 42 procent. Mezitím bylo jedno jediné suché léto. Někteří zemědělci si pragmaticky uvědomují, že je třeba konat. A je to dobře vidět i třeba v médiích. Dneska mluvíme o suchu, i když prší. A to je dobře. Všichni si uvědomujeme, že existuje hydrometeorologické sucho a že je to průšvih. 

Co konkrétního by se mělo na českých polích v boji se suchem udělat?

Je to komplex, neexistuje jednoduché ani univerzální řešení. Od úpravy velikosti pozemku, tvaru i rozložení, aby se velké pozemky nepřehřívaly. Další věcí je vhodné používání agrotechniky a dalších metod, jak dostat organiku do půdy. V naší zemi se odhaduje, že 40 až 60 procent půdy má narušenou strukturu, je zhutněná a zadržuje jen asi dvě třetiny vody, kterou by mohla zadržet. Takto jsme se připravili o přirozený rezervoár velikosti sedmi lipenských přehrad, které by byly v půdě, kdyby byla zdravá. Ona ale zdravá není, a pokud ji teď začnou všichni ozdravovat, výsledek neuvidíme dříve než za 20 až 30 let. To jde ruku v ruce s přirozenou úrodností. Část svých půd jsme si zhuntovali natolik, že do nich musíme sypat více hnojiv. A pak jsou to také protierozní a protipovodňová opatření, na ta nesmíme zapomínat. Extrémy budou vždycky dva, sucho a povodně, oba mají stejnou příčinu a řešení. 

Jak tedy dostat organiku do půdy? 

Úplně nejzdravější způsob je ten nejtradičnější. Nic není lepšího než hnůj. Základem je mít vyváženou rostlinnou a živočišnou výrobu, ideálně v jednom zemědělském podniku. 

Pak existují různá organická hnojiva a samozřejmě zaorávání rostlinných zbytků, těch posklizňových nebo taky zelené hnojení. To znamená, že sklidíte plodinu, zasejete třeba hořčici a zaořete.

Proč se to neděje?

Ono se to děje, ale má to limity. Nedokáže to obohatit půdu tak jako třeba organika z živočišné výroby. Důležité je i střídání plodin, třeba vojtěška půdu vylepší. Má kořeny, které dokážou poutat vzdušný dusík. Obrovské kořeny tam zůstávají a rozloží se. V cyklu osevního postupu, což je třeba šest nebo sedm let, ji je tam třeba zařadit. A pak jsou plodiny, které půdu doslova vysajou, což je třeba kukuřice. Ta půdě sama nic nepřinese, pozemek při jejím pěstování je výrazně náchylný k erozi a musíte hodně hnojit, používat herbicidy. Po takové plodině je půda hodně vyčerpaná.

Co řepka?

Řepka není zhoršující plodinou, pokud se pěstuje dobře, tak se dá říct, že půdu ani nezlepšuje, ani nezhoršuje. Jeden problém však je, že se pěstuje na tak velkých plochách. Druhý, pokud zemědělec používá nadbytečné množství postřiků. Někteří zemědělci sklidí plodinu a místo orby to postříkají a do toho rovnou sejou. Vlastně spálí zbytky. Kdyby se zaoraly, tak by pracovaly a pomohly doplnit organiku. Snaha snižovat náklady vede někdy k nesmyslným zkratkám. To ale není jenom řepka, to platí pro všechny plodiny.

Jednou jste řekl, že Česko potřebuje 30 tisíc rybníků. Existuje tedy vůbec prostor pro tolik vody?

Existuje analýza, která říká, že v Česku je přes 20 tisíc historických rybníků, které dosud nebyly obnoveny. Máme 13 tisíc katastrálních území a kdybyste v každém měl tři rybníky, což není moc, tak se na to číslo dostaneme. 

Rozruch vyvolal nápad ministerstva zemědělství na výstavbu přehrad. Co si o tom myslíte?

Starší přehrady pomáhají zásobit lidi vodou a udržet minimální průtoky ve vodních tocích. Vltava by v Praze vypadala úplně jinak, kdyby neexistovala kaskáda. Přehrada se bohužel staví výhradně v nivách vodních toků a zatopením se likviduje cenný ekosystém. Na druhou stranu to nahrazujeme jiným ekosystémem, který má zase jiné funkce. Abych to shrnul, přehrady ano, ale jen jako doplněk soustavy malých a středních nádrží. Základem je totiž sbírat vodu co nejblíže místu, kde spadne. To hlavní musíme vyřešit přímo v krajině a přehrady naplnit až tím, co proteče při přívalových srážkách.

Mají smysl opatření, jako jsou třeba zákazy napuštění bazénů?

Nesmíme šetřit vodou. Vodu musíme v krajině točit. Výjimkou je, když někde dochází k nedostatku pitné vody, tam je zákaz odůvodněný. My ale máme pořád dost vody, krajina a my lidé s ní však nezvládáme racionálně hospodařit. Takže je potřeba podporovat malé vodní cykly, točit vodu, vypařovat. Malý vodní cyklus znamená, že se voda v místě vypaří a spadne třeba o dva tři katastry dál v podobě rosy nebo menších srážek. Tam, kde je narušen malý vodní cyklus a funguje jen velký, se voda vypaří a spadne někdy až nad mořem. Nesmíme připustit, abychom rozvrátili malé vodní cykly v naší krajině. Musíme maximum srážek v krajině zachytit a pak s vodou nešetřit. Výpar, ideálně skrze vegetaci, snižuje teplotu povrchu. To je cílem a současně podmínkou podpory malých vodních cyklů. Pokud nebudeme stavět rybníky, zachytávat přívalové srážky, budeme všude bez rozmyslu šetřit vodou, kapat ke stromečkům, ke každému stéblu pšenice, tak je to špatně. To je recept na krizový scénář pro oblasti, kde už je vody minimum, jako třeba na jihu Izraele. Tam už jim nic jiného nezbývá, než šetřit vodou, kde se dá. Nenechme to zajít tak daleko.

Petr Sklenička (56)
• Vystudoval Vysokou školu zemědělskou, nynější Českou zemědělskou univerzitu, kde strávil prakticky celý profesní život.
• Po vzniku Fakulty životního prostředí ČZU v roce 2007 se stal jejím děkanem. Od února 2018 je rektorem univerzity. 
• Od srpna loňského roku je předsedou České konference rektorů.
• Zaměřuje se na ochranu půdy a krajiny. Podílel se na více než třech stovkách studií a projektů.
• Je členem Národní koalice pro boj se suchem.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot. Předplatit si ho můžete ZDE.

 

Týdeník hrot

  • Muzikanti na mizině
  • Dlouhé čekání krátkou práci
Objednat nyní