Učíme se žít s covidem

Jak se daří zvládat nápor pandemie a ministerského chaosu v zařízení sociální péče? Byli jsme se podívat v domově Sulická

Učíme se žít s covidem
ilustrační foto | Hynek Glos

Zjednodušeně řečeno může stát v boji proti šíření koronaviru postupovat dvěma směry. Ten první spočívá v plošných opatřeních, která se dotknou každého a mají za cíl výrazně omezit kontakt mezi lidmi. Ten druhý sází na ochranu nejslabších skupin společnosti, seniorů a handicapovaných. Zbytek, zdraví lidé v dobré kondici, by měl nákazu ustát, byť třeba s komplikacemi.

Jak se ale daří rizikovým skupinám v zařízeních sociální péče? Musejí kvůli další vlně pandemie opět omezit své životy? Hrot se vydal do Domova pro osoby se zdravotním postižením Sulická v Praze. A kromě milých okamžiků příprav na blížící se Vánoce byl i u toho, když covid po letním klidu opět udeřil i zde.

Začněme hned prvním pozitivním zjištěním. Do domova Sulická nás pustili. Ta na první pohled banální informace je podstatná. V předchozích vlnách pandemie covidu-19 to totiž byla vedle nemocnic právě zařízení sociální péče, která se hermeticky uzavřela veřejnosti. O tom, jak to v pobytových sociálních službách vypadalo, jsme se tak dozvídali jen prostřednictvím příběhů, jak bezmocní klienti a klientky nemohli vidět vlastní rodinu a nemohli opustit pozemky ústavů.

Zaměstnanci se fyzický kontakt klientů snažili nahrazovat alespoň tím virtuálním, přes počítače. Dojemné záběry pak v médiích ukazovaly, jak stařenky a stařečci či mentálně handicapovaní mžourají do počítačů a snaží se zamávat svým blízkým do kamery.

Vydání

Celý článek je dostupný předplatitelům týdeníku Hrot.

Staňte se jedním z nich, nebo článek odemkněte zakoupením celého vydání.

od 184 Kč za měsíc

Předplatit

Máte předplatné?

Přihlásit