Účet za letní pohodu. Na stát se valí žádosti o náhradu škody

Až k soudům dorazí žaloby kvůli škodám způsobeným krizovými opatřeními, letní nečinnost vlády nejspíš zvedne šanci na jejich úspěch

Účet za letní pohodu. Na stát se valí žádosti o náhradu škody
Žádostí o náhradu škod způsobených krizovými opatřeními se zatím sešlo poměrně málo. Je to složitý podnik s nejistým výsledkem. | Tomáš Novák týdeník HROT

Jednou budou historici hodnotit průběh pandemie čínské chřipky a českou vládu nepochválí. Je sice možné, že v průběhu příštích měsíců dosáhnou putovního titulu „best in covid“ i jiné evropské země, toto prvenství už nám ale nikdo nesebere. Nevíme sice, jak to bude u nás vypadat za půl roku, popis toho, co bylo, je ale výmluvný: Jarní lockdown, letní bohorovné kašlání na cokoliv a podzimní přitahování, během kterého vláda v panické atace chaoticky a na přeskáčku zastavila život v Česku a tvrdě sejmula křísící se českou ekonomiku.

Toto vládní selhání bude mít nepochybně vliv i na osud stovek žádostí o náhradu škody – ministerstvo vnitra jich k minulému týdnu eviduje 390 (v celkové hodnotě 5,59 miliardy korun) a ministerstvo zdravotnictví 229 (v celkové hodnotě 3,66 miliardy) – kterou eráru poslali podnikatelé i jednotlivci postižení zavedením krizových opatření. Myslí si to například Filip Melzer z olomoucké právnické fakulty, který na jaře publikoval v Bulletinu advokacie dva rozsáhlé texty, které jsou dodnes asi nejcitovanějším rozborem „covidových“ náhrad, i někdejší ústavní soudkyně Eliška Wagnerová. „Myslím si, že liknavost (vlády) by roli hrát měla, byť určitě nepůjde o typické náhrady škody, ve kterých bude všechno vyčísleno do pětníku,“ říká Wagnerová.

Přímo a snadno se to ale neprojeví, protože v Česku (a samozřejmě nejen tady) existuje jen politická, a nikoli právní odpovědnost za vadnou legislativu, a tedy i za krizová opatření vlády, která někomu zničila podnikání, popřípadě i za ta neexistující – nikdy nevydaná, jejichž absence způsobila druhou podzimní vlnu. Žadatelům o náhradu škody – tedy hlavně všem těm hospodským a majitelům obchodů a hotelů, kteří ze dne na den přišli o zdroj – ovšem může výše zmíněné selhání vlády pomoci při dokazování u soudu, kde část žádostí nepochybně skončí. 

Prokazování neprokazatelného

Náhrady za škody způsobené krizovými opatřeními chápe právo jako odškodnění postižených jednotlivců, kteří se obětovali, respektive byli obětováni v zájmu celku. Přiznávání náhrad upravuje krizový zákon, a ten je v jistém ohledu opravdu velkorysý. 

Vznikal krátce po katastrofálních povodních, které v létě 1997 vyplavily Moravu, a na to, že by Českou republiku mohla zasáhnout celosvětová pandemie nějaké nemoci, přitom nikdo nemyslel. Mezi oběma typy katastrof je přitom docela rozdíl – voda sice může zaplavit a zničit restauraci nebo továrnu, za to ale vláda víceméně nemůže, a nemusí proto platit postiženým náhradu. Pokud ale kvůli šíření nemoci zavře vláda obchody, zavinila škody z hlediska práva právě ona a hrozí jí, že za to bude muset platit. Hodně platit. Šanci získat odškodnění má teoreticky skoro každý, koho protikoronavirová opatření postihla, a naprosto přitom nezáleží na tom, jestli ona opatření byla dobrá či špatná, nutná či zbytečná.

Vypadá to jednoduše, ale není. Kromě všech jiných právních složitostí bude klíčovým úzkým hrdlem žádostí o odškodnění prokázání příčinné souvislosti, že za konkrétní propad příjmů konkrétní hospody, restaurace či hotelu mohou právě vládní opatření. 

Soudům přitom podle Melzera rozhodně nebude stačit tvrzení, že nějaký podnik měl v březnu 2019 zisk 100 tisíc korun, kdežto v březnu 2020 byl naopak 50 tisíc v minusu. Postižený majitel bude muset podle Melzera odhadnout, „jak by na tom byl, kdyby tu nebyla krizová opatření, ale stále tu byla epidemie covidu-19“. Jinak řečeno, bude muset vyjít z alternativního epidemiologického modelu, v němž by nebyla zavedena žádná opatření, a kalkulovat v něm s takovými proměnnými, jako je rychlost šíření nemoci, její psychologický dopad na spotřební chování lidí a jak se to celé projevilo v jeho restauraci...

Vycházet z něčeho tak hypotetického je samozřejmě pro postiženého podnikatele strašně složité, navíc protistrana – tedy stát – může u soudu argumentovat, že bez zavedení krizových opatření by mohlo být ještě hůř. V případě druhé vlny ovšem zřejmě postačí prokazovat i něco jiného – to, že kdyby stát nenechal čínskou chřipku v létě prakticky nekontrolovaně bujet, nemusela by se na podzim zavádět žádná krizová opatření, popřípadě by je stačilo zavést na kratší dobu nebo v mírnější podobě. „Pokud by se podařilo u soudu prokázat, že kdyby stát jednal včas, nemusely se restaurace a obchody zavírat, náhrada škody by podle mě byla jasnou věcí,“ říká Melzer. 

Stále jde samozřejmě o velmi složité dokazování, protože srovnání s cizinou – třeba s asijskými zeměmi, které udržely vir pod kontrolou bez zásadního poškození ekonomiky – je ošidné, názory znalců se liší, a největší znaleckou „kapacitu“, tedy Ústav zdravotnických informací a statistiky, má v rukou stát. 

Přesto taková argumentace nejspíš dokáže šance na úspěch před soudem zvýšit. O to víc, že Ústavní soud v minulosti judikoval (v případě medicínských žalob týkajících se nepovedených operací těžce nemocných lidí), že nelze po někom chtít zcela neproveditelný důkaz, a místo stoprocentní jistoty (Jak stoprocentně prokázat, že někoho nezabila jeho nemoc, ale nepovedená operace?) o příčinné souvislosti se mají proto soudy spokojit s jistotou jen 70procentní či 80procentní.

Včetně ušlého zisku

Náhrady podle krizového zákona mají ovšem spoustu dalších otazníků. Ministerstvo vnitra například v září přišlo s výkladem, že by se měly týkat jen „skutečných škod“, nikoli ušlého zisku (nejde přitom o žádné drobné, protože ušlý zisk činí zhruba tři čtvrtiny po ministerstvu požadované částky), a postižené odkázalo „na příslušné vládou schválené kompenzační programy“. 

Jenže podle Melzera něco takového z krizového zákona rozhodně neplyne. V něm se totiž píše jen to, že „stát je povinen nahradit škodu“, a tedy i ušlý zisk. A když už jsme u těch kompenzačních programů, zní další sporný bod, nakolik šanci na získání náhrady ovlivní čerpání nějaké pomoci od vlády – například jarní „pětadvacítky“ nebo pětistovky denně, kterou poslanci právě před třemi týdny přiklepli postiženým podnikatelům. Odpověď zní, že neovlivní, pouze se tyto částky budou muset od přiznané náhrady odečíst.

Sporných bodů je každopádně strašně moc a výsledkem je, že se žádostí o náhradu sešlo poměrně málo.

Například ministerstvo vnitra eviduje podle vyjádření svého mluvčího Ondřeje Krátošky 386 žádostí o náhradu kvůli vládním opatřením vydaným na jaře (kvůli podzimním omezením přišly zatím čtyři žádosti), což je nejspíš konečné číslo, protože promlčecí lhůta je podle krizového zákona jen šestiměsíční. 

Mimochodem, v případě žádostí o náhradu kvůli škodám způsobeným opatřeními ministerstva zdravotnictví, které pražský městský soud prohlásil v dubnu za nezákonné, to tak jasné není, protože tady by se vedle krizového zákona mohl uplatnit i zákon o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci a ten stanovuje promlčecí lhůtu na tři roky. 

Podle Melzera je relativně malý počet podaných žádostí logický, protože jde o velmi složitou právní oblast a výsledek je nejistý. „Navíc jsou s tím spojené náklady. Už při podání žádosti si lidé zaplatili advokáta. U soudu bude ale třeba zaplatit nejen advokáta, ale také soudní poplatek,“ dodává Melzer.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.

Týdeník hrot

Objednat nyní