Vybrané články
z týdeníku The Economist

Účet za drahé energie není všude stejný. Češi zaplatí skoro nejvíc

Na chudší postkomunistické země dolehnou vyšší ceny energií mnohem silněji než na bohaté severské státy.

Účet za drahé energie není všude stejný. Češi zaplatí skoro nejvíc
ilustrační foto | Shutterstock.com

Evropu čeká obrovský otřes a zdražení energií. Dopad na životní standard však nebude v celé Evropě stejný. Podle odhadů Mezinárodního měnového fondu (MMF) stoupnou průměrné rodině ve Finsku náklady jen o čtyři procenta. Stačí však absolvovat dvouhodinovou plavbu trajektem přes Balt a ocitnete se v Estonsku, kde výdaje domácností skočí zhruba o dvacet procent!

Mezi těmito dvěma evropskými státy se nachází většina kontinentu (viz graf). V průměru utratí Evropané za energie zhruba desetinu příjmů. Bohatší rodiny mívají větší domy a auta, ale zvýšení cen souvisejících energií není obecně tak velké jako rozdíl v příjmech. To znamená, že chudší domácnosti vydají nově za energie víc. Stejný vzorec najdeme mezi jednotlivými státy i v nich samotných. Na chudší postkomunistické země jednoduše vyšší ceny dolehnou silněji než na bohaté severské státy.

Jádro pomáhá

Při vyhodnocování zranitelnosti byla dalším důležitým faktorem závislost na zemním plynu. Velkoobchodní ceny se od začátku ruské invaze na Ukrajinu zdvojnásobily. Stouply i ceny uhlí, byť „jen“ o snesitelnějších šedesát procent. Co se nezměnilo, jsou ceny energií z obnovitelných zdrojů. Díky v podstatě jednotnému trhu se zemním plynem se všechny evropské země potýkají s podobnými cenami plynu – paroplynové elektrárny v Bulharsku na východním křídle Unie platí za plyn zhruba totéž jako ty v Irsku na její nejzápadnější výspě.

Závislost na zemním plynu se však liší stát od státu. Švédsko získává jen necelá tři procenta elektřiny ze zemního plynu, přičemž většinu jí dodávají vodní a atomové elektrárny. Švédské domácnosti jsou převážně vytápěny z komunálních tepláren, které z velké části spalují štěpku, nebo využívají tepelná čerpadla napojená na elektrickou síť. Díky tomu vzrostou výdaje švédských domácností za energie jen asi o pět procent oproti deseti procentům v Británii, která daleko víc využívá zemní plyn.

Liší se také vazba mezi velkoobchodními cenami a těmi maloobchodními. V mnoha státech nakupují energetické společnosti plyn na dlouhodobé kontrakty a jistí se proti výkyvům ve velkoobchodních cenách. Různá struktura trhu potom ovlivňuje, jak často se změny cen promítají do účtů koncových zákazníků. Ve Španělsku se například odběratelské tarify obvykle upravují každý měsíc (i když tamní vláda zastropovala ceny plynu pro elektrárny). V Polsku se smějí měnit jen dvakrát ročně.

Drahé stropy

Některé evropské vlády úplně zmrazily ceny. Ve Francii, kde trhu dominuje státní elektrárenská společnost Électricité de France (EDF), vláda zastropovala zvyšování cen na čtyřech procentech. Francie obvykle vyrábí většinu elektřiny z jádra, ale kvůli dlouho odkládané údržbě na reaktorech nyní musí značnou část spotřeby dovážet ze sousedních zemí, které ji mnohdy vyrábějí spalováním plynu. Stát na sebe vzal zvýšené náklady prostřednictvím EDF.

Zastropování cen snižuje ochotu domácností začít s energiemi šetřit. Disproporčně také nahrává bohatším lidem. Mnohem lepší by bylo zacílit podporu jen na ty nejpotřebnější. Podle výpočtů Evropské centrální banky však bylo takto zacíleno jen dvanáct procent všech opatření evropských států na snížení dopadů růstu cen energie. Nerovnoměrně rozložený šok ze skokového růstu cen energií si ovšem následně vyžádá mnohem větší redistribuci.

© 2022 The Economist Newspaper Limited
All rights reserved. Publikováno na základě licence s The Economist, přeloženo týdeníkem Hrot.
Originální článek v angličtině najdete na www.economist.com.