Vybrané články
z týdeníku The Economist

Twitterovské dilema

Donald Trump oživil diskusi o regulaci příspěvků na sociálních sítích.

Twitterovské dilema
Twitter, ilustrační foto | Profimedia.cz

Šité horkou jehlou, plné právních nedostatků a nepoužitelné. Tak komentují odborníci vládní nařízení, které Donald Trump podepsal 28. května v reakci na rozhodnutí mikroblogovací služby Twitter označit jeden z jeho příspěvků jako nepodložený. Společnost připojila varování ke dvěma prezidentovým tweetům, ve kterých psal: „Neexistuje, že by poštou zasílané hlasovací lístky NEBYLY (100%!) v drtivé většině falešné.“

Firmy spravující sociální sítě nenesou ve Spojených státech podle paragrafu 230 zákona řešícího odpovědnost poskytovatelů volného prostoru na internetu Communication Decency Act (CDA) odpovědnost za obsah, který je na nich publikovaný. Trump prohlašuje, že by poskytovatelé v případě, že nezůstanou – podle jeho názoru – politicky neutrální, měli o zákonem garantovanou ochranu přijít. 

Mnozí dokument vnímají jako očividnou snahu přinutit Twitter, Facebook a další velké technologické firmy k tomu, aby opustily jakékoliv snahy o kontrolu faktické správnosti prezidentových prohlášení, které se na internetu budou před listopadovými volbami objevovat. Když v ničem jiném, tak v tom by vládní nařízení mohlo uspět. Neukončí však diskusi o tom, jak projev ve virtuálním hájemství regulovat. 

Odstranit, či nechat být

Paragraf 230 a jeho obdoby vznikly, aby řešily to, co bychom mohli nazvat „moderátorovým dilematem“. V polovině devadesátých let minulého století se regulátoři domnívali, že by internetové firmy mohly upustit od dohlížení na poskytované služby v obavě, aby se nedostaly do situace, kdy ponesou odpovědnost za zveřejňovaný obsah, a tudíž se snadno dostanou do nákladných soudních sporů.

Aby se tento problém vyřešil, stanovil paragraf 230, že i když společnost moderuje obsah, není za něj odpovědná. To neznamená, že by za veškerý na internetu zveřejňovaný obsah nenesl nikdo odpovědnost. Materiál, který porušuje autorská práva nebo americký federální trestní zákon, musí být stažen. A na ty, kdo problematický obsah zveřejňují, je možné podat žalobu, byť to bývá často obtížné a nákladné.

Od schválení CDA v roce 1996 se toho hodně změnilo. Jen málokdo v té době předvídal záplavu invektiv a dezinformací, kterými se v současnosti na internetu brodíme. Stejně tak nikdo nečekal, že růstem a ziskovostí motivované společnosti provozující sociální sítě neudělají téměř nic pro to, aby příliv balastu zastavily. A že se k životu proberou teprve tehdy, když nebude možné negativní účinky internetové špíny dál ignorovat. Velké technologické firmy zaměstnávají v současnosti armády moderátorů a využívají umělou inteligenci, které na jimi poskytované služby dohlížejí. Obzvláště evropské vlády po nich však chtějí, aby dělali víc. Bojovníci za občanská práva se však obávají, že to povede k potlačování svobody projevu. (Stejné obavy má dle svých slov i Trump.)

Paragraf 230 a obdobné regule mají za sebou už jedno kolo drobných úprav. V květnu 2016 se Evropská unie ve snaze zpomalit příval nenávistných projevů ve virtuálním prostoru dohodla s Facebookem, Microsoftem, Twitterem a YouTubem na „kodexu chování“. Společnosti se v něm zavázaly k tomu, že se nejurážlivějšího obsahu do čtyřiadvaceti hodin zbaví. Německo prohlásilo v roce 2017 dodržování těchto pravidel za povinné a poskytlo společnostem určitou volnost v tom, jak je budou uplatňovat. Americký Kongres v roce 2018 připojil prohlášení, které přesunulo obchod s bílým masem na seznam obsahu, na nějž se nevztahuje imunita.

Ministerstva pravdy

Nyní začalo druhé kolo změn. EU má v plánu následovat příklad Německa, které v současné době zpřísňuje svůj zákon Netzwerkdurchsetzungsgesetz. V Británii by mohla brzy vstoupit v platnost stejná legislativa. V Americe se ozývají zleva i zprava hlasy volající po odstranění paragrafu 230. Pravděpodobný demokratický prezidentský kandidát Joe Biden tomu není nakloněn. Bez podobné legislativy by společnosti provozující sociální sítě začaly být velice opatrné a mnozí se obávají, že by se z nich stala „ministerstva pravdy“.

Zdá se, že vlády, obzvláště ty v Evropě, kde jsou jistá omezení svobody slova pro lidi přijatelnější, vyvíjejí na společnosti tlak, aby měly své platformy pod větší kontrolou. Technologičtí titáni nebudou nejspíš klást velký odpor vzhledem k tomu, že už sami začali v důsledku pandemie s monitorováním větší části obsahu.

Skupiny pověřené dohlížením na rozhodování firem se stanou běžnějším jevem. Mohou je tvořit státní agentury, jako to plánují v Británii, nebo napůl nezávislé samoregulační skupiny, jako je facebooková „dozorčí rada“ známá také jako „nejvyšší soud“, která zkraje května přivítala první várku soudců. Možná se bude jednoho dne na jejich verdikt těšit i Trump.

© 2020 The Economist Newspaper Limited
All rights reserved. Publikováno na základě licence s The Economist, přeloženo týdeníkem Hrot.
Originální článek v angličtině najdete na www.economist.com.

Týdeník hrot

  • Muzikanti na mizině
  • Dlouhé čekání krátkou práci
Objednat nyní