Turecko: (ne)mocný muž na Bosporu
Osmanská říše byla kdysi trefně označena za nemocného muže na Bosporu. Když pozorujeme dnešní erdoğanovské Turecko, nelze se ubránit pocitu, že se historie opakuje
Od poloviny 19. století se druhdy imperiální mocnost s ambicí přeměnit Evropu v muslimský kontinent propadala do čím dál hlubší krize. Způsobila ji ekonomická zaostalost, rozbujelá korupce a stále méně funkční feudální správa. Země nebyla schopna čelit emancipačním snahám na Balkáně a prohrávala jednu válku za druhou. Jako osudové se ukázalo rozhodnutí vstoupit do první světové války po boku Německa a Rakouska-Uherska. Na troskách této říše vybudoval někdejší osmanský generál Mustafa Kemal, známý jako Atatürk (neboli „otec Turků“), sekularizovaný a částečně i liberální a demokratický, ale též silně nacionalistický a de facto polovojenský režim. Celá kemalistická transformace byla společnosti vnucena, aniž by se jí kdo tázal, zda souhlasí.
Tureckou republiku při jejím vzniku poskvrnila krev milionů obětí z řad Arménů, Řeků a Kurdů. Genocida Arménů sice není zapomenuta, ale nehraje v životě země větší roli. Zato s kurdskou otázkou je to podstatně složitější. Turecký režim Kurdy považuje za cizorodý prvek a přes jejich početnost jim upírá nárok na jakoukoli autonomii. A výhled na zlepšení není žádný.
Konec hráze proti islamismu
„Strážcem“ laického charakteru země byla po celé dekády turecká armáda, která opakovaně neváhala zasáhnout proti jeho nepřátelům. A to buď přímo vojenským pučem, nebo tlakem na politické instituce.
Tak to chodilo až do nástupu Recepa Tayyipa Erdoğana do funkce premiéra a později prezidenta. Pod jeho vedením došlo k nebývalé proměně pozice armády. Erdoğan zdesetinásobil výdaje na zbrojení a budování ozbrojených sil, investoval obrovské prostředky do výzkumu a vývoje zbrojní výroby. Turecká armáda dnes disponuje nejmodernějšími zbraněmi a po amerických ozbrojených silách tvoří druhé nejpočetnější a nejbojeschopnější vojsko v rámci NATO. Na straně druhé však turecký prezident armádu „očistil“ od většiny důstojníků věrných kemalistickému odkazu. Systematicky důstojníkům odebíral roli hráze proti islamismu.
Kurdové, největší národ bez státu
Odhady počtu Kurdů se pohybují mezi třiceti a čtyřiceti miliony. V Turecku jich žije 11–15 milionů, a tvoří tak 15–25 procent celé populace. Šest až osm milionů Kurdů obývá Írán, přes šest Irák, dva až tři žijí v Sýrii a další statisíce v Ázerbájdžánu, v Arménii a Gruzii. V diaspoře pak přebývá asi 1,5 milionu Kurdů, z toho přibližně 800 tisíc v Německu.
Většina Kurdů vyznává sunnitský islám, ale asi čtvrtinu populace tvoří alevité a súfisté. Kurdové jsou obecně o poznání sekularizovanější než jiné muslimské národy. Uznávají například rovnoprávnost žen.
Geografové znají i pojem Kurdistán jako neformální název pro oblast již po tisíciletí obydlenou kurdskou populací. Ta se rozkládá na území pěti států – Turecka, Iráku, Íránu, Sýrie a Arménie. Kurdové se opakovaně pokoušeli vytvořit vlastní stát, naposledy v době rozpadu takzvaného Islámského státu, kdy byla na části území Sýrie vyhlášena takzvaná Rojava, jejíž naděje ale pohřbily akce turecké armády.
Už Atatürkova modernizace se dotkla jen části společnosti. Rozdíly mezi tureckými velkoměsty, městy a venkovem přetrvaly do současnosti a nůžky mezi jednotlivými částmi země se přes snahu vlád stále rozevíraly. V roce 2018 země navíc znovu zabředla do měnové a rozpočtové krize. Již dlouho ji sužuje extrémní inflace, v září 2022 její meziroční míra dosáhla 83,5 procenta.
Spolu s hospodářskou krizí země upadá do krize politické, společenské, bezpečnostní, nábožensko-kulturní, ale v prvé řadě vůdcovské. Po dvaceti letech Erdoğanova vládnutí označuje organizace Freedom House Turecko za „nesvobodné“. Přiznává mu skóre 32 bodů ze 100 možných. Nespokojenost a napětí rostou. A spolu s nimi odhodlání opozice dosáhnout změny, ale i vládnoucích kruhů udržet moc za každou cenu.
Nejpozději v polovině června čekají zemi prezidentské i parlamentní volby, které mohou rozhodnout o samém charakteru tureckého politického systému, ale i o stabilitě celého regionu.
Erdoğan není favoritem!
Stávající prezident zřejmě vyhraje první kolo, ale to druhé by podle všech průzkumů mělo jeho vládu ukončit. Silnější než on jsou hned čtyři možní kandidáti kemalistické opozice: İmamoğlu, Yavaş a Kılıçdaroğlu z levicové Republikánské lidové strany (CHP) i předsedkyně konzervativní Dobré strany (İyi) Meral Akşenerová. I parlamentní volby se zdají být otevřené. AKP vede s minimálním náskokem před CHP a nejblíže do parlamentu má İyi a Lidová demokratická strana zastupující zájmy různých menšin.
Erdoğan prokázal velkou schopnost přežít nejrůznější krize. Aktuální zemětřesení, jehož tragické důsledky jsou zřejmě spojené s erdoğanismem, se tak na jedné straně může stát příslovečnou poslední kapkou. Ale stejně tak dobře jej moderní turecký sultán může prodat jako další důkaz spiknutí proti své osobě.
Ani případný úspěch opozice nemusí Turecku přinést klid. Moc se totiž v této zemi rychle stává nemocí. A nemoci často schvacují i ty nejodhodlanější držitele moci.
Shutterstock.com
