Rána pro ukrajinskou ekonomiku. Evropa omezí dovoz drůbeže, vajec a cukru

Evropští zemědělci dlouhodobě kritizují Brusel, že nedokáže ochránit zemědělský trh před lacinou konkurencí z Ukrajiny. Členské země EU se dohodly na kompromisu, který by měl zavést kvóty na drůbež, vejce, cukr, oves, kukuřici nebo med.

Evropští zemědělci dlouhodobě kritizují Brusel, že nedokáže ochránit zemědělský trh před lacinou konkurencí z Ukrajiny. Členské země EU se dohodly na kompromisu, který by měl zavést kvóty na drůbež, vejce, cukr, oves, kukuřici nebo med.

Celý článek
0

Důchodová reforma musí být na sílu. Dobrovolnost nemá smysl, kdo si nechce spořit, ať ze systému vystoupí

Proč si Češi na důchod spoří směšné částky? Jsme národ s averzí na riziko, říká hlavní analytik Hrot24 Miroslav Zámečník s tím, že není jiná cesta, než aby bylo spoření povinné.

Proč si Češi na důchod spoří směšné částky? Jsme národ s averzí na riziko, říká hlavní analytik Hrot24 Miroslav Zámečník s tím, že není jiná cesta, než aby bylo spoření povinné.

Celý článek
0

Praha nestaví a je drahá. Investory teď více lákají Brno a Ostrava

Levnější pronájmy i zatím nevyužité lidské zdroje. Krajská města jsou stále zajímavější pro firmy, které hledají klidnější lokality nebo hodlají expandovat do regionů.

Levnější pronájmy i zatím nevyužité lidské zdroje. Krajská města jsou stále zajímavější pro firmy, které hledají klidnější lokality nebo hodlají expandovat do regionů.

Celý článek
0
Vybrané články
z týdeníku The Economist

Tunisko, země, kde je volební účast nižší než inflace

Stát, kde před dvanácti lety začalo arabské jaro, směřuje po volební frašce k vládě jednoho muže.

Tunisko, země, kde je volební účast nižší než inflace
Tunisko je neproduktivní. Trpí přebujelým veřejným sektorem, jenž je jedním z nejhladovějších na celém světě – ročně spolyká osmnáct procent HDP. | foto Profimedia.cz

Když v La Goulette, na předměstí tuniského hlavního města, vybírali voliči naposledy své zástupce do parlamentu, neměli snadnou volbu. Za jejich čtvrť kandidovali členové 56 politických stran. Letos 17. prosince to při parlamentních volbách měli o poznání snazší: na hlasovacím lístku se skvěl jen jediný kandidát. Těžko si představit, jaké napětí muselo panovat v jeho volebním štábu, když dorazily výsledky.

Volbami vyvrcholila sedmnáctiměsíční uzurpace moci autoritářským prezidentem Kajsem Saídem. V červenci 2021 pozastavil většinu ústavy a poslal armádu, aby zablokovala vstup do parlamentu, jejž později rozpustil. Dal se do vyhazování soudců, do klíčových vládních výborů včetně volební komise dosadil loajální jedince a kritiky nechal pozatýkat nebo jim alespoň ztrpčoval život. Během letošního léta se mu skrze urychlené ústavní změny podařilo rozředit moc parlamentu.

Dvanáct let poté

Se špetkou pochmurné ironie se volby konaly přesně dvanáct let poté, co se na protest proti buzeraci místní policie polil benzinem a zapálil pouliční prodavač Muhammad Buazízí. Jeho smrt zafungovala jako jiskra, která vedla ke svržení Zineho al-Ábidína Ben Alího, letitého diktátora, výtvoru kazové, leč existující tuniské demokracie, a obecněji pak k vlně revolucí známých jako arabské jaro.

V roce 2019, kdy byl Saíd zvolen prezidentem, řada Tunisanů nadávala na porevoluční politiky, kteří se víc zajímali o vzájemné spory než o řešení problémů země. Prezident dostál svému slibu, že změní politický systém. Neudělal však v podstatě nic, aby se vypořádal s ekonomickými problémy, které jsou primární příčinou nespokojenosti lidí, a to by se brzy mohlo obrátit proti němu.

Saíd svádí veškerou vinu za nečinnost na politické strany, a proto v těchto volbách přistoupil k redukci jejich role: vedle jmen kandidátů na hlasovacích lístcích se tak například neobjevila loga jednotlivých stran. Největší strany se rozhodly volby bojkotovat a veškeré požadavky splnilo pouhých 1058 kandidátů; a ti se pak mohli utkat o 161 křesel.

Kromě La Goulette kandidoval jediný člověk v dalších devíti volebních obvodech. Jinde byla volba ještě snazší: v sedmi z deseti volebních obvodů, jež reprezentují diasporu, nekandidoval nikdo. Tuniská ambasáda v Londýně se ani neobtěžovala otevřít hlasovací místnost, protože nebylo koho volit.

Kandidát s nejlepším účesem

I tam, kde se soupeřilo, kandidovali zhusta zcela neznámí lidé. Stranický bojkot vedl ke vzniku nesourodé směsice jednotlivých kandidátů – každého, kdo dokázal nasbírat 400 podpisů a měl dost peněz, aby si zafinancoval krátkou kampaň. Řada Tunisanů neměla ponětí, co jsou lidé na kandidátce zač. Volební komise doplnila jméno každého kandidáta (jen výjimečně kandidátky) jeho pasovou fotkou: místo aby voliči vybírali politickou stranu, rozhodovali se pro kandidáta s nejlepším účesem.

Účast byla podle očekávání nízká: v zemi s devíti miliony registrovaných voličů se dostavilo přibližně 800 tisíc lidí. Saíd slíbil, že nový parlament, zbavený stranické politiky, bude tím nejdemokratičtějším v tuniských dějinách. Místo toho získal legislativní sbor zvolený necelými devíti procenty voličů.

Opoziční skupina Fronta národní spásy začala okamžitě svolávat protesty a požadovala Saídovu abdikaci. Totéž chtěla Abír Músíová, jež proti Saídovi kandidovala ve volbách v roce 2019. Součástí Fronty je i islamistická strana Ennahda, která představuje výraznou sílu v tuniské demokratické politice, zatímco Músíová je zatvrzelá antiislamistka a zastánkyně svrženého diktátora. To, že se ideologičtí odpůrci spojili proti Saídovi, vypovídá mnohé o jeho klesající podpoře.

Saídův politický puč, k němuž došlo v roce 2021, veřejnost zpočátku zhusta podporovala. Průzkumy veřejného mínění ukazovaly, že jeho kroky schvaluje přes osmdesát procent populace, což se žádnému tuniskému prezidentovi (a popravdě ani většině politiků) ještě nikdy nepodařilo. Jeho popularita však měla krátké trvání. Volební účast při ústavním referendu v červenci nepřesáhla třicet procent a řada lidí se domnívá, že toto číslo bylo značně přifouknuté. Z průzkumů veřejného mínění vyplývá, že Saídova podpora stále klesá. Mítinků na jeho podporu se účastní jenom hrstka Tunisanů.

Neproduktivní země

V zemi nevládne žádný velký optimismus, že by Saídova nová vláda a nový krotký parlament dokázaly nějakým zásadním způsobem zvrátit stav ekonomiky. Diagnóza zůstává v zásadě stejná: Tunisko je neproduktivní. Trpí přebujelým veřejným sektorem, jenž je jedním z nejhladovějších na celém světě – ročně spolyká osmnáct procent HDP. Státem vlastněné firmy nejsou konkurenceschopné. Desetiletí nedostatečných investic do chudého jihu a západu vedla k tomu, že tyto oblasti pokulhávají za hlavním městem Tunisem.

Příčiny jsou stále stejné, symptomy jsou však čím dál horší. V roce 2020 se tuniská ekonomika zmenšila téměř o devět procent a od té doby zůstává růst velmi slabý. Raketový nárůst cen potravin a energií během letošního léta způsobil krizi platební bilance, nedal se sehnat cukr, máslo, olej na vaření a další základní potraviny, protože zboží uvázlo v přístavech. Na příděl byla dokonce i balená voda. V listopadu vyskočila meziroční inflace na 9,8 procenta. Demokracie musí být skutečně velmi nezdravá, když hlásí volební účast nižší, než je míra inflace.

Saída prozatím drží u moci apatie. Jestliže nedokážou zorganizovat velký mítink jeho příznivci, nesvedou to ani odpůrci: většina Tunisanů je příliš znechucená politikou (a má plné ruce práce s přežíváním), než aby se vydala protestovat do ulic.

Saíd se však nemůže spoléhat na netečnost veřejnosti navždy. Devadesátiprocentní poměr dluhu k HDP působí zlověstně. Dohoda s MMF, v niž se doufalo, zůstává u ledu, částečně kvůli odporu silného odborového svazu UGTT. V nadcházejícím roce se dá očekávat další růst cen, výpadky dodávek zboží a nejspíš i protesty. Saíd toho udělal hodně pro to, aby se Tunisko vrátilo pod vládu jednoho muže. Jeho přehlížení ekonomických problémů však povede k tomu, že tím mužem dost možná dlouho nebude.

© 2022 The Economist Newspaper Limited
All rights reserved. Publikováno na základě licence s The Economist, přeloženo týdeníkem Hrot.
Originální článek v angličtině najdete na www.economist.com.