Trochu jiný úředník. Jak Petr Matouš pomáhá dostat armádu do 21. století

Po deseti letech náročné vojenské služby kývl Petr Matouš na práci, která má armádě pomoct pohnout se dopředu.

Trochu jiný úředník. Jak Petr Matouš pomáhá dostat armádu do 21. století
Petr Matouš | Tomáš Novák týdeník HROT

Na státního úředníka má Petr Matouš za sebou docela neobvyklou kariéru. Už během studií na vojenské vysoké škole absolvoval extrémně náročný kurz přežití cizinecké legie ve Francouzské Guyaně, poté nastoupil do služby u speciálních sil Armády ČR (tehdy pod Vojenským zpravodajstvím) a během deseti let absolvoval čtyři mise v Afghánistánu a dvě další operace v Africe, kde působil v nejrůznějších funkcích od řadového operátora po funkci operations coordinator na nejvyšším velitelství spojeneckých speciálních sil NSOCC-A. Dokončil dva prestižní vzdělávací programy Applied Security Studies a Cyber Security Studies na George C. Marshall European Center v Německu.  

Podle zvěstí kolujících v armádním prostředí řídil operaci, při níž byli zadrženi nebo zlikvidováni pachatelé a iniciátoři vražedného útoku na naše vojáky v roce 2018. Na dotazy k tomuto tématu Petr Matouš odmítá odpovídat, konkrétní údaje o operacích na misích jsou utajované.

Na dotaz, jakých ocenění si nejvíce váží, odpověděl, že největším oceněním je jeho rodina. Očekává totiž čtvrtého potomka. Až poté to mohou být Záslužné kříže ministra obrany za záchranu života nebo za bojové operace v Afghánistánu. „V posledním období nám udělal největší radost Combat Infantry Badge a US Army Commendation Medal with C Device. Je to ocenění celého týmu a měli jsme velkou radost, že nám jej předal americký velvyslanec King.“

Od superhrdinů ke speciálům

Letos na jaře, už v hodnosti podplukovníka, nastoupil na Úřad vlády jako poradce předsedy vlády v oblasti obrany, bezpečnosti státu a armády. A to vzbudilo jak ve vojenských, tak ve zbrojařských kruzích značný rozruch, protože jde o člověka přicházejícího z odlišných struktur, než bývalo ve státním aparátu zvykem.

Podplukovník Matouš si myslí, že jeho vojenská kariéra začala vtipně u komiksů se superhrdiny. Na Univerzitě obrany potom velice brzy pochopil, že speciální síly jsou a budou jediná možná cesta, po níž chce jít. „Vše ostatní pro mě byla ztráta času a podle toho jsem se taky zařídil. Půldruhého roku jsem na sobě nonstop makal a šel na výběrovky – ne je zkusit, ale udělat je.“ A také je udělal a nastoupil do Prostějova.

Při výcviku i na misích se stejně jako ostatní vojáci setkával se všemi bolestnými potížemi, které jsou vlastní nejen naší armádě. Chyběly kvalitní přilby, balistické vesty neodpovídaly nárokům současného bojiště, náprava přicházela pomalu a občas to drhlo. A tak když po deseti letech té nejnáročnější služby, jakou u nás může voják vykonávat, přišla nabídka na pozici, z níž by mohlo jít pomoci armádě pohnout se dopředu, neváhal a zhruba po tři čtvrtě roce je rád, že tak učinil. „Řídím se heslem ‚Deeds not words‘,“ zdůvodňuje, proč se místo nadávání, že něco nefunguje, rozhodl něco s tím udělat.

Probourat zeď

Dnes vidí, že vůle posouvat armádu vpřed je u jejího velení i politického vedení státu vyšší, než doufal. Občas to dře, což má své příčiny. „Třeba v tom, že armáda je hierarchická instituce, kde často platí, že když nic nezkazíš, budeš povýšen. A nic nezkazíš nejlépe tak, že nic nebudeš dělat, a nemůžeš tak udělat špatné rozhodnutí,“ říká s jistou nadsázkou. A dodává: „Druhou věcí je, že když je někdo v klíčové pozici, tak kolem sebe shromáždí své kamarády, kterým může věřit. To je naprosto v pořádku, děje se to všude a má to logiku. Problém je, když tito lidé vytvoří kolem svého šéfa zeď, přes niž se nedostanou podněty z terénu. To je pak špatně. Na střední úrovni mají lidé třeba deset dobrých nápadů, jak posunout celou organizaci dopředu, ale musí bojovat, aby se informace vůbec dostala k šéfovi. Pokud by se tyto léta vznikající bariéry podařilo rozrušit, posouvala by se armáda dopředu mnohem rychleji.“

Podle Petra Matouše se ale věci mění a je dobré říct, že toto velmi dobře chápe současný náčelník generálního štábu a podle toho také jedná. Není náhoda, že dnes má AČR mladého vrchního praporčíka s výkonem, výtlakem a snahou jít dopředu, který věci prostě řeší a jen se o nich nebaví.

Rozhovor s Petrem Matoušem nejen o modernizaci české armády si můžete přečíst v aktuálním vydání týdeníku Hrot.

Týdeník hrot

Objednat nyní