Vybrané články
z týdeníku The Economist

Trable v Trumpistánu

Narůstající autoritářství amerického prezidenta není známkou síly, ale slabosti

Trable v Trumpistánu
ilustrace Vojtěch Velický

Historik Carl Abbott ve své knize Pomyslné hranice píše o roli, kterou hrají v americkém umění a kultuře čáry na mapách, že „vzhledem k tomu, že označují odlišnost, jsou to zároveň místa, kde může dojít ke změně – docela jako když výboj změní rovnováhu elektrického potenciálu“. Toto je podstata politiky Donalda Trumpa.

Zeď, kterou prezident slíbil vybudovat podél jižní hranice, vždy souvisela spíše s definováním odlišností – a vykřesání jisker –, než o kontrole imigrace. Označovala, proti komu se on a jeho voliči stavějí: Zcela otevřeně proti „násilnickým“ migrantům, skrytě proti diverzitě, a tím pádem proti republikánským lídrům, kterým rozmanitost nedělá těžkou hlavu, a proti liberálům, kteří ji oslavují. Proto se zdá, že téměř žádnému z prezidentových stoupenců nevadí, že ze slibované zdi nestojí ani cihla (ačkoliv rozšiřuje již existující hraniční plot).

Před polovinou funkčního období v roce 2018 stanul Trump na stejné, a přece jiné politické linii, přičemž tentokrát mu jako symbol posloužila blížící se karavana žadatelů o azyl ze Střední Ameriky. V současné době nutně potřebuje znovu pozměnit volební rovnováhu. V průzkumech veřejného mínění si Joe Biden vede výrazně lépe než Trump a tomu nezbývá než hranici ještě jednou, a ještě odvážněji posunout.

Tím, že proti demonstrantům protestujícím proti rasové nespravedlnosti v Abbottově rodném Portlandu ve státě Oregon povolal ozbrojené agenty imigračních jednotek vycvičené k boji proti mexickým gangům na jižní hranici, přesunul dělicí linii o 1800 kilometrů severně od San Diega. Otevřeně tím dal najevo, co do té doby jen naznačoval: Že jeho nepřátelé a nepřátelé jeho voličů si už dávno našli cestu dovnitř. Sledujeme vrcholný příklad Trumpovy rozkladné metody. A pokud bychom se na věc podívali pouze optikou zákona a pořádku, jsme svědky jeho zatím nejzbrklejšího tahu.

Uvolněte cestu

Kontext událostí v Portlandu je dost neobvyklý. Lze je dozajista chápat jako reprízu kousku, o nějž se Trump pokusil minulý měsíc na washingtonském Lafayette Square, kde federální policie a vojáci rozehnali slzným plynem pokojné demonstranty. Potřebovali totiž uvolnit Trumpovi cestu, aby mohl před nedalekým kostelem zamávat biblí.

Manévr se nezdařil ze dvou důvodů. To, že k němu došlo na posvátném místě – park je zasvěcený revoluci, z níž se zrodily americké svobody –, bylo tak pohoršující a do nebe volající, že to nedokázali skousnout ani bojácní republikánští zákonodárci. A odpor zahanbeného Pentagonu byl ještě silnější.

Generál Mark Milley, nejdůležitější armádní důstojník v zemi, se za svůj podíl na této šarádě omluvil, čímž ji odsoudil. Ani při portlandské repríze, kde vznikly záběry zachycující agenty, kteří polovojenským stylem cpou účastníky poklidné demonstrace do neoznačených vozů, a ačkoliv je prezident označil za „anarchisty“, nešlo o snahu zajistit bezpečnost. 

Zaprvé kvůli poměrům ve městě. Města obvykle tvoří liberální citadely a konzervativní periferie. Portland představuje se svými veganskými striptýzovými bary a reakcionářským zázemím extrémní případ. Na ultralevicové anarchisty a ultrapravicové bílé chuligány působí jako magnet a k potyčkám a občasným násilným střetům tu docházelo už předtím, než zvolení Trumpa napětí v ulicích ještě zesílilo. Celostátní protesty proti rasismu, které vypukly v květnu po zabití George Floyda, byly dle očekávání vášnivé a dlouhé. Přestože byly převážně poklidné a omezily se na pár bloků okolo místního federálního soudu, vznikly na demonstracích záběry zachycující vandalismus a házení lahvemi, a konzervativní média tak měla nad čím soptit. Městská policie se opět ocitla v předem prohrané situaci a ti, kdo žijí v přesvědčení, že jedinou odpovědí na občanské nepokoje jsou rozbité lebky, viděli v situaci výzvu k akci.

Zadruhé kvůli ministerstvu pro vnitřní bezpečnost (DHS), v němž Trump našel organizaci ochotného pomocníka. Ministerstvo vzniklo v roce 2002 s mandátem předejít dalšímu 11. září a mělo dost bídnou institucionální kulturu dávno předtím, než na něm Trump zapracoval.

Na postu ministra vnitřní bezpečnosti se v posledních třech letech vystřídalo už pět lidí a pouze dva z nich potvrdil Senát. Téměř polovina z jeho 27 vedoucích pracovníků má pouze dočasné pověření. Stávající ministr Chad Wolf je bývalý lobbista, který nedisponuje žádnými zkušenostmi, jež by jej pro tuto funkci kvalifikovaly. Ministerstvo je tak zcela vydáno napospas administrativě, která jej využívá na tu nejšpinavější práci. DHS rozdělovalo rodiny imigrantů, zintenzivnilo zatýkání migrantů, kteří žijí v USA dlouhodobě bez potřebných dokumentů, a aktuálně pod záminkou ochrany portlandského federálního majetku jeho polovojenské jednotky podle všeho zastrašují legitimní demonstranty ve snaze přihrát prezidentovi nějaké ty volební body. Tak to alespoň interpretuje Tom Ridge, historicky první šéf ministerstva pro vnitřní bezpečnost a bývalý guvernér Pensylvánie. Tento týden se nechal slyšet, že posláním tohoto resortu není fungovat jako „prezidentova osobní milice“.

Toto varování by nemělo být bráno na lehkou váhu. Rizika potenciálního maléru jsou zcela zjevná. Agenti DHS nemají výcvik na civilní dohled, jsou agresivní a pouhá jejich přítomnost už tak dostatečně neklidnou situaci ještě zhoršila. Před dvěma týdny se v Portlandu každý večer scházela stovka protestujících, teď jich jsou tisíce. Trump mezitím mluví o perspektivě většího množství federálních zásahů, které by údajně měly například v Albuquerque nebo v Chicagu pomoci v boji s kriminalitou.

Mámy se musejí poslouchat

Ridge ale není jediným Trumpovým kritikem. Ministr obrany Mark Esper vyjádřil znepokojení z vojenského vzezření zásahových jednotek DHS. Především proto, že bobtnající portlandské davy se chovají převážně mírumilovně – částečně i díky tomu, že se k nim připojila skupina, která o sobě samé hovoří jako o „mámách“. Jedná se o aktivisty převážně bez předchozích zkušeností s protesty, oblečené ve žlutých tričkách, kteří prohlašují, že přišli chránit demonstranty. Dokud to budou dělat, může být pro Trumpa velice těžké situaci dál hrotit.

Není zároveň zřejmé, zda je to vůbec v jeho zájmu. Tím, že poskytl konzervativním kruhům rozptýlení od koronaviru, vybudil svou základnu, a dosáhl tak svého původního cíle. Těžko říct, zda by přiživování násilí v dalších městech vedlo k posílení jeho podpory. Většina Američanů stojí na straně demonstrantů. Většina zároveň viní Trumpa z neradostného stavu, v němž se země ocitla – a logicky by mu kladla za vinu, kdyby se situace ještě zhoršila. Tím jsme se dostali k fundamentálnímu problému s Trumpovou dělicí linií. Podařilo se mu poštvat menšinu Američanů proti většině. Tak nevypadá udržitelná linie.

© 2020 The Economist Newspaper Limited
All rights reserved. Publikováno na základě licence s The Economist, přeloženo týdeníkem Hrot.
Originální článek v angličtině najdete na www.economist.com.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot. Předplatit si ho můžete ZDE.

 

Týdeník hrot

  • Muzikanti na mizině
  • Dlouhé čekání na krátkou práci
Objednat nyní