Esej: To už tady bylo

K poražení stagflace je třeba srazit inflační očekávání i za cenu oslabení ekonomiky. To ale chce odvahu, jakou měl Volcker, a politiky typu Reagana a Thatcherové

Esej: To už tady bylo
ilustrace Vojtěch Velický

Jedna stará moudrost říká, že všechno už tady jednou bylo. Jiná zas, že nevstoupíš dvakrát do stejné řeky. Pozorovateli ekonomických dějin zase připadá nápadně povědomá řeka, v níž už jsme nejméně po kolena. Rostoucí inflace a s ní krize na nabídkové straně ekonomiky zpomalující růst a hrozící úpornou recesí – to už tady přece bylo. A taky to mělo jistou souvislost s podstatou fungování světového finančního systému.

Po druhé světové válce fungovaly měny v takzvaném brettonwoodském systému, který byl jakousi variantou zlatého standardu. Spojené státy garantovaly, že budou od světových centrálních bank odkupovat dolary za zlato v kurzu jedna unce za 35 dolarů. Fungovalo to dlouho skvěle a bylo to základem poválečného hospodářského zázraku.

Jenže koncem šedesátek začal zázraku docházet dech a Spojené státy se hezky keynesiánsky položily do rozpočtové expanze, rozjížděly se nejrůznější projekty boje s chudobou. Centrální banky po světě na to koukaly trochu s nedůvěrou a přemýšlely, že ty zelené papírky by bylo dobré drobet překlopit do žlutého kovu. A tak se i začalo dít. Jenže 15. srpna 1971 se probudil jistý Richard Nixon, vstal a zavřel „zlaté okno“, jak se tehdy říkalo. Označil to za dočasné pozastavení směnitelnosti dolaru za zlato, přičemž celkem pochopitelně došlo na naši starou dobrou zkušenost z šedesátého osmého, tedy že jednotkou dočasnosti je jeden furt.

Vydání

Celý článek je dostupný předplatitelům týdeníku Hrot.

Staňte se jedním z nich, nebo článek odemkněte zakoupením celého vydání.

od 184 Kč za měsíc

Předplatit

Máte předplatné?

Přihlásit