To byl ale mejdan

Propálit schválený půlbilion rozpočtového deficitu se minulé vládě nepodařilo. I těch 420 miliard je však díra, jakou tuzemská státní kasa nikdy v historii nezažila. A doufejme, že zase nějaký čas nezažije

Pohled do střev loňského hospodaření státu zcela zřetelně odhaluje hořkou skutečnost, že za rekordním tempem zadlužování je především nezodpovědně rozhazovačná fiskální politika Babišovy vlády a vliv covidové krize je jenom dílčí, byť ne zcela zanedbatelný.

Výpadek se nekonal

Pomoc firmám i jednotlivcům plus dodatečné výdaje na zdravotnictví dosáhly celkově 165 miliard korun. K tomu by bylo normálně nutné samozřejmě připočíst i výpadek příjmů, nicméně ten se tak nějak nekonal, především kvůli vysokému růstu zdaňovaných platů a nízké nezaměstnanosti, což vyhnalo do nebeských výšin výběr příjmových daní a sociálního pojištění. To dokonce z nemalé části kompenzovalo dopady zrušení superhrubé mzdy.

Plánovaný padesátimiliardový dopad na státní rozpočet z výpadku daně z příjmu fyzických osob byl o jednadvacet miliard nižší. Neuvěřitelně, a překvapivě o více než dvacet procent oproti předpokladům, vzrostl výběr korporátní daně. O 56 miliard sociální pojištění. A dokonce i živnostníci zaplatili o čtyři miliardy korun více, než erár počítal. Je to trochu na zvednutí obočí nad schopností aparátu ministerstva financí odhadovat budoucí vývoj, jakkoli je doba velkých nejistot.

Rozpuštěné rezervy

Celkové příjmy státu pak byly o neuvě­řitelných sto miliard vyšší, než bylo rozpočtováno. Bez toho by byl na jedné straně konečný deficit dokonce nad schváleným půlbilionem, ale na straně druhé, a to je v tuto chvíli důležitější, významně to pomůže nové vládě ve snižování deficitu při přepisování letošního rozpočtu.

Nové příjmy totiž může počítat ze základu o sto miliard vyššího, takže ty osmdesátimiliardové škrty na první dobrou moc bolet nemusejí. To by však ministry nemělo ukolébat. Ve veřejných financích je zcela nesporně velký strukturální problém, který budou muset řešit. Jak ve státních mzdách ustřelených z poměrů privátního sektoru, který na ně vydělává, tak v penzijním systému, který poslední dvě vlády destabilizovaly jednak zrušením reformních kroků, jako byl třeba automaticky se posunující věk odchodu do důchodu, jednak valorizacemi vysoko nad zákonná pravidla.

Novým, během pandemie vyvolaným problémem je mohutná expanze výdajů na zdravotnictví, kdy se z mimořádných peněz na covid stávají příjmy, s nimiž už zdravotnická zařízení počítají natrvalo, především v mzdové oblasti. I přes sedm­desátimiliardové navýšení plateb za státní pojištěnce v posledních dvou letech musejí zdravotní pojišťovny rozpouštět rezervy z lepších dob.

Dát tyto věci do pořádku je samozřejmě běh na delší trať, ale odhodlání s tím něco dělat musí být viditelné hned, protože financovat rostoucí státní dluh je čím dál dražší a důvěra trhů, že Česko je stále rozpočtově odpovědnou zemí, má svou cenu vyčíslitelnou cifrou s mnoha nulami při emisích dluhopisů.